Článek
Jedenačtyřicet černobílých fotografií. Jsou malinké, neměří víc než osm centimetrů. Album v plátěné vazbě se dvěma postavičkami na obalu, v němž jsou fotky seřazené, by se vešlo do větší kapsy. Přesto má tenhle soubor obrovskou hodnotu. Je totiž unikátním dokumentem z terezínského ghetta.
V Terezíně se za války fotografovat nesmělo. Jediné fotky, které z pevnosti existují, jsou snímky obyvatel ghetta v ulicích pořízené protektorátním četníkem Aloisem Vašíčkem, který v ghettu za války sloužil, další pak pocházejí z propagandistického filmu natočeného po návštěvě Červeného kříže v roce 1944. Jenže koncentrační tábor na nich neodpovídal realitě - před návštěvou Červeného kříže byl Terezín „zkrášlen“.
To, jak se skutečně žilo v ghettu, dokumentovaly jen dochované obrazy nebo kresby, fotografie nikoli. Hodnota Alba ghetta Terezín, tedy Alba G. T., spočívá nejen v jedinečnosti jeho obsahu, ale i v jeho tajemném osudu. Na fotografiích není zachyceno násilí, ale běžné denní výjevy, ulice, okolí. Zlo je tam však přítomné, jen se skrývá v tom neviditelném - lidé na snímcích se ve většině případů stali oběťmi nacistického násilí.
Album objevila Věra Weinerová v roce 2006 v pozůstalosti svého dávno zemřelého tchána Milana Weinera. „Když jsme se tehdy stěhovali, přesouvali jsme i krabice, které u nás doma nikdo dlouho neotevřel. Byla v nich i rodinná fotografická alba a Album G. T. bylo jedno z nich. Bylo patrné, že jde o záběry z válečného období, ale neuvědomovala jsem si tenkrát jejich výjimečnost a ojedinělost. Vnímala jsem spíše uměleckou stránku fotografií v albu, byly kvalitní, zdálo se, že je dělal někdo, kdo měl s fotografováním zkušenosti. To, že se jedná o unikátní svědectví a nález, poprvé jasně řekl až Pavel Štingl, ředitel Památníku ticha, v roce 2020,“ popisuje Věra Weinerová.
Zachovat se lidsky
Věřin manžel Jiří je synem novináře Milana Weinera, narozeného v roce 1924. Jeho život a osud zachytil Jiří Mádl ve filmu Vlny, kde si ho zahrál Stanislav Majer. Zasloužil se o demokratizaci poměrů v Československém rozhlase během Pražského jara. O jeho válečném osudu ale film nemluví: Weiner prošel Terezínem a v roce 1943 byl odtud deportován postupně do Osvětimi, Buchenwaldu a Meuselwitzu a nakonec uprchl z pochodu smrti. Na rozdíl od svého bratra Jiřího a dalších příbuzných válku přežil. Zemřel v roce 1969 na nádorové onemocnění mozku, když bylo jeho synovi Jiřímu teprve deset let.
„Milan Weiner podle svých dětí o existenci alba nikdy nemluvil. Stejně tak nikdy nemluvil o tom, co zažil během války - mlčení bylo a stále je u přeživších šoa časté,“ zmiňuje Věra Weinerová. „Chtěla jsem našim dětem přiblížit, kdo byl jejich dědeček a další příbuzní, aby získaly náhled na svoje kořeny i z otcovy strany, nejen z té mojí,“ vysvětluje.
Je téměř jisté, že fotografie z alba nevytvořil sám Milan Weiner. Podle zkoumání historiků umění i teoretiků fotografie jsou v albu shromážděny dva soubory fotografií: téměř studiové portréty lidí, kteří v ghettu žili, a venkovní záběry budov a ulic ghetta. Venkovní soubor pravděpodobně pořídil četník Jan Jebavý, který do ghetta pašoval balíčky pro bratry Weinerovi i další obyvatele ghetta. Mohl tak pronést i fotoaparát a fotky pak samozřejmě vznikaly tajně.
„Pravděpodobná spolupráce dvou fotografů na albu je symbolická: autor portrétních fotografií byl v ghettu nedobrovolně, četník se naopak dobrovolně rozhodl, že nebude jen plnit svou profesní roli, ale že se zachová lidsky a v rámci možností bude pomáhat, ať už balíčky, nebo právě dokumentací života v pevnosti. I když za cenu nasazení vlastního života,“ říká Jakub Weiner, vnuk novináře. Pokud by se na to přišlo, čekala by ho jistá smrt.
Znovunalezené příběhy
Během pandemie v roce 2021 inicioval Památník ticha spolu se členy rodiny Milana Weinera, historiky a studenty detailní výzkum alba. Český rozhlas zveřejnil výzvu, která měla za cíl najít a ztotožnit postavy na fotografiích. Dodnes se povedlo s jistotou určit jména pěti lidí na fotkách, s nějakou mírou nejistoty další dva.
Jak probíhalo pátrání po jménech osob na fotkách? „Jedna z fotografií alba například zachycuje pravděpodobně prostředí pitevny v krematoriu terezínského ghetta i s odborným týmem. Při procházení materiálů věnujících se zdravotní péči v Terezíně jsme narazili na diplomovou práci Renaty Grymové, která zmiňuje výraznou osobnost, lékaře profesora Jana Levita. Následně se nám podařilo dohledat, že muž z portrétu číslo pět je skutečně on,“ popisuje Věra Weinerová.
Profesor Levit byl od roku 1931 přednostou chirurgické kliniky Nemocnice Na Bulovce. Své místo musel opustit v roce 1939 pro svůj židovský původ. Do ghetta byl transportován v roce 1942 ve špatném zdravotním stavu, lékařských zákroků v Terezíně se tedy účastnil jen zřídka. Příběh doktora Levita se uzavírá transportem z Terezína do Osvětimi, který byl vypraven 12. října 1944.
Portrét lékaře Jana Levita, který musel kvůli svému židovskému původu opustit místo přednosty chirurgické kliniky v Nemocnici Na Bulovce a byl deportován nejprve do Terezína a pak do Osvětimi, kde byl zavražděn.
Kromě tohoto lékaře se na fotografiích podařilo ztotožnit také známého nizozemského malíře a kreslíře Josepha (Jo) Spiera, výtvarníka a dramatika Petra Kiena, Lucii Weisbergerovou, jejíž totožnost potvrdila mimo jiné také její rodina. Muž s páskou přes oko na skupinové fotografii je pravděpodobně podnikatel Alois Meissel.
Poslední fotografie vložená v albu pochází z předválečné doby a zachycuje Ellu Johannu Weinerovou s jejími syny Milanem a Jiřím. „Na fotografii z prázdnin jsou všichni šťastní, i přes tehdy již zřejmé signály, že doba nebude snadná. Podobnost s dneškem se jasně nabízí. Proto je důležité si tyto příběhy připomínat a nenechat se uspat tím, že se historie nemůže opakovat,“ říká Jakub Weiner.
Dodává, že pokud mluvíme s pamětníky šoa, je dobré se jich ptát nejenom na to, jaké hrůzy prožili během války, ale i na to, co jí předcházelo, zda bylo možné rozpoznat předem, že se k válce schyluje, a uvědomit si díky tomu i to, zda se podobné signály neobjevují i dnes - a jak moc je vytěsňujeme.
Odkaz Alba G. T.
První představení Alba G. T. připravil Památník ticha na nádraží v pražských Bubnech v roce 2022. Právě z tohoto nádraží byly za války vypravovány transporty Židů z okupované Prahy.
Současná newyorská výstava, připravená Leo Baeck Institutem ve spolupráci s Památníkem ticha a rodinou Weinerových, potrvá až do konce roku 2026 v Center for Jewish History. „Snímky neukazují otevřené násilí. Místo toho zobrazují ulice, každodenní aktivity a lidi, kteří si byli často vědomi přítomnosti kamery a nebezpečí, které představovala. Jejich skutečná hrůza spočívá v tom, co chybí: ve vědomí, že mnoho z fotografovaných bude brzy zavražděno,“ stojí v průvodní anotaci k výstavě.
Na podzim chystá nakladatelství Book Dock ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti knižní vydání Alba G. T., doplněné o příběhy dosud identifikovaných lidí a texty historiků, kteří na výzkumu fotografií pracují již od roku 2021. Prostor pro českou výstavu se hledá.
„Osudy několika zatím známých tváří z Alba G. T. jsou jen kapkou v moři padesáti tisíců příběhů lidí, kteří nádražím Bubny prošli a odjeli transporty do Terezína. I tak v těchto příbězích můžeme nacházet osudy dalších, dosud anonymních tváří,“ uzavírá Věra Weinerová.
