Článek
Tuto ženu určitě zná každý, říkala jsem si, když jsem šla na komentovanou prohlídku výstavy Františka Plamínková a my v Nové budově Národního muzea. Jenže možná šlo o zkreslený pohled. Zaslechla jsem totiž některé návštěvníky, že o ní „asi někdy slyšeli, ale nevybavují si, co“.
To mi ostatně potvrzuje i Jitka Gelnarová, kurátorka výstavy: „Chtěli jsme přiblížit, kdo Františka Plamínková byla. Někteří lidé zaznamenali její existenci až díky mladým lidem, influencerům a organizacím bojujícím za lidská práva, které sledují na sociálních sítích. Zároveň toho ale o ní moc nevědí.“
Celá výstava je koncipovaná tak, aby k návštěvníkovi promlouvala prostřednictvím jejích osobních předmětů, fotografií a textů. Veškerou pozůstalost věnovala Národnímu muzeu sestra Plamínkové, Marie Vinklářová.
Všudypřítomné věty nabádají k přemýšlení, ať už o době, ve které žila, anebo o jejích činech. Jedna z nich tak zní třeba: Za co bych dnes bojoval/a, kdybych měl/a Františku v zádech?
„Je důležité ukázat celou propojenost. Plamínková říkala: Já nejsem jenom feministka, já jsem i demokratka.“
Návrat do kolektivní paměti
První, co na výstavě návštěvník uvidí, je velká bílá busta. Pochází z dílny Karly Vobišové, jedné z našich prvních sochařek v Československu, a vznikla až po válce. Františka Plamínková je na ní vyobrazena ve vyšším věku.
Umělecký předmět sám o sobě vypráví příběh návratu do kolektivní paměti, ze které byla Plamínková po válce postupně vymazána. „V roce 1960 ji muzeu darovala Marie Vinklářová. Chtěla, aby jednou byla umístěna v oddělení historie ženského hnutí českého,“ vypráví kurátorka výstavy. Kromě busty věnovala muzeu i zbytek její pozůstalosti.
Františka Plamínková totiž věřila, že jednou bude v Národním muzeu sekce věnovaná boji za ženská práva. Ta ale ani 84 let po její smrti neexistuje.
Feminismus ve slovníku
Na samém začátku života čekalo Plamínkovou velké životní dilema. Jako mladá žena se rozhodovala, kam její další kroky povedou. Jednou z cest bylo manželství a mateřství - už v 16 letech byla požádána o ruku Vilémem Feyerem.
Další možností bylo studium. V té době sice Eliška Krásnohorská otevírala gymnázium Minerva, ale studium na univerzitách bylo dívkám stále ještě zapovězeno. Pro dívku z ševcovské rodiny tak byla jistotou dráha učitelky. S tou ale souvisel i celibát. O jeho zrušení se později zasadila právě až Františka Plamínková.
I když snoubence odmítla, nikdy se jejich vztahu zcela nevzdala. S Vilémem Feyerem si byli velice blízcí celý život. V jejích pětačtyřiceti letech ji znovu požádal o ruku, ona ho znovu odmítla. V té době se plně věnovala politické kariéře a argumentovala, že je pozdě na založení rodiny.
Ve volném čase se angažovala v Ženské národní radě, kterou spoluzaložila. Tomu předcházel ještě Ženský klub český, který vznikl už v roce 1905 a také Výbor pro volební právo žen. „Byl to kolektiv žen, které se scházely po práci, často to byly učitelky. Chodily mezi ně i Albína a Anna Honzákovy,“ říká kurátorka.
Sestry Honzákovy byly blízkými přítelkyněmi Plamínkové, trávila s nimi hodně času a právě ony jí často kladly na srdce, že musí i odpočívat, což, podle vzpomínek jejích blízkých přítelkyň, příliš neuměla. Mimochodem, Anna Honzáková byla naše první lékařka se soukromou praxí a třetí promovaná lékařka v Česku.
S Honzákovými také v roce 1908 zapsala heslo ženská emancipace (feminismus) do Ottova slovníku naučného. V témže roce vedla v učitelských listech rubriku s názvem Feminismus.
Sama kandidovat nechtěla
Často absolvovala nejrůznější protestní schůze, jejichž cílem bylo upozorňovat na nerovnosti mezi ženami a muži. „Nasazovali ji všude, kde se čekal větší odpor žen i mužů proti volebnímu právu. Zároveň to byla Františka Plamínková, která v roce 1908 objevila díru v zákoně, jež sice neumožňovala ženám volit, ale nezakazovala jim být volené do Českého zemského sněmu,“ přibližuje kurátorka. Takže začala kampaň za zvolení Marie Tůmové, jedné ze spoluzakladatelek Ženského klubu českého, a také mimochodem vnučky Františka Ladislava Čelakovského. Nakonec ale zvolena nebyla.
Zlom přišel v roce 1912, kdy byla zvolena první poslankyně v českém sněmu (a to i ve střední Evropě). „Plamínková kandidovat nechtěla, rozhodla se, že to bude organizovat. Bylo to částečně asi i strategické rozhodnutí, aby byly delegovány ženy, které měly větší šanci. V roce 1912 pak byla zvolena Božena Viková-Kunětická. Ta byla kandidátkou nejen Výboru pro volební právo žen, ale i za stranu mladočechů,“ říká Jitka Gelnarová.
Ve sněmu nikdy neusedla, protože Vikové-Kunětické český místodržitel hrabě Thun nevydal povolení ke vstupu do sněmu a další oprávnění. I tak ale šlo o symbolické ženské vítězství. Tak to ostatně vnímala i Františka Plamínková, která s Vikovou-Kunětickou ve všem úplně nesouhlasila. Na rozdíl od Plamínkové totiž zastávala spíše tradiční postavení žen a proti emancipačnímu hnutí se vymezovala.
Ženská národní rada
Ženská národní rada byla založena v roce 1923. „Na počátku byla iluze, že je tu ústava, mají rovná práva, byl tu prezident, který propagoval rovnoprávnost. Stále ale byly platné staré zákony, občanský zákoník, který diskriminoval ženy. V každodenním životě, v práci, nebyly přijímány jako právničky do státní správy,“ komentuje důvod vzniku kurátorka výstavy o Františce Plamínkové Jitka Gelnarová.
Ačkoli se zdálo, že se věci mění k lepšímu, stále existovaly silné tendence omezovat práci vdaných žen. Také byl pokus znovu zavést celibát.
Její naditá aktovka, postrach všech
Naštěstí zvolení ženy nezůstalo symbolické napořád. Ženy v Československu získaly i díky Plamínkové v roce 1919 plné volební právo. Ústava z roku 1920 zakotvila rovnost žen a mužů, čímž se země stala jednou z prvních v Evropě s volebním právem pro ženy. Sama Františka Plamínková si prošla politickými funkcemi na pražském magistrátu a v roce 1925 ji zvolili senátorkou, mezitím se i nadále věnovala činnosti ve spolcích.
Pozici senátorky zastávala až do roku 1939. Není tak divu, že mezi nejdůležitější předměty na výstavě patří její aktovka a legitimace senátorky. Právě kožená brašna byla pro Františku Plamínkovou signifikantní. „Její naditá aktovka je postrachem nás všech,“ pronesl o ní kolega Karel Reidl.
Za svoje místo v mužském světě se ale musela neustále prát. Setkávala se s pochybnostmi a přehlížením, ostatně nejen ona, ale i další její ženy v politice. „Byly pro řadu kolegů neviditelné. Schválně oslovovali parlamentní radu vážení pánové, i když tam seděly i ženy. Často se stávaly terčem karikatur, které bývaly sexualizované,“ přibližuje Gelnarová.
Jedna sluje Pechmanová – slyším bratři vzdech. Jenom aby podle jména neměla pak pech. Druhá sluje Zemínová – pojďte sestry sem. Když ta spustí, tak se třese tribuna i zem. Třetí. Fanda Plamínková, – šedý vlas je klam, an. senát neutlumí, v srdci věčný plam. Tuto „básničku“ publikovali spolu s karikaturou senátorek v periodiku „Šlehy: list politicko-humoristický“.
Nejznámější Češka ve světě
Navzdory neúctě kolegů nově vzniklou republiku často reprezentovala v zahraničí. Jako zástupkyni pokrokového ženského hnutí ji zvali na různé mezinárodní konference. V letech 1931 a 1932 dokonce jako první Češka pronesla řeč ve Společnosti národů v Ženevě, což byla předchůdkyně dnešní OSN.
„Byla nejznámější československou ženskou osobností, její reprezentace byla vnímána jako reprezentace Československa, dokonce byla i podporována státem. Zároveň je třeba zmínit, že nikdy nebyla jedinou ženou, která o něco usilovala, vždy byla součástí velkého spolku,“ říká kurátorka.
Na výstavě je k vidění i její cestovní pas z období protektorátu, který symbolizuje těžkou otázku, kterou si pokládala. Zůstat, nebo emigrovat? V pase totiž měla i dlouhodobé vízum do Velké Británie.
Své cesty brala jako součást možnosti říct ve světě, co se v Československu děje. Opět hájila nejen práva žen, ale i národa, nad kterým se ve 30. letech minulého století začal vznášet stín nesvobody.
„Tajemník Edvarda Beneše si dokonce poznamenal, že Plamínková telegrafovala ze Skandinávie z jedné ze svých cest, že Evropa musí brojit, protože s Hitlerem není řeč,“ říká Gelnarová.
Výstava Františka Plamínková a my
Výstava se koná v Nové budově Národního muzea a otevřená bude až do konce srpna 2026. Během ní se můžete projít po stopách Františky Plamínkové. Její životní cesta začíná u rozhodování, zda se vdá, nebo se stane učitelkou. Dále se můžete setkat se třídou, kde Plamínková vyučovala, nahlédnout do jejího pracovního stolu a do knih, které vlastnila. Najdete v nich i její poznámky psané rukou.
Bojovnice do poslední chvíle
Ze Skandinávie se ale rozhodla vrátit do Československa. I za protektorátu vedla ženskou radu, co se v ní ale přesně dělo, není známo, protože veškeré dokumenty byly zničeny. Ale byl to prostor síťování pro lidi, kteří byli proti režimu, jak později vzpomínala Hana Gregorová (bývá označována jako první slovenská feministka, pozn. red.) nebo Luisa Landová-Štychová (novinářka, politička a členka ženského hnutí, pozn. red.).
Proti nacismu se vymezovala dlouhodobě už před jeho nástupem. Dne 14. září 1938 napsala otevřený dopis Hitlerovi, kterého označila za diktátora a zastala se v něm někdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Originál dopisu si můžete na výstavě prohlédnout.
Vedle něj je otázka - tak jako u mnoha dalších předmětů - „Komu byste dnes napsali otevřený dopis a proč?“ Můžete se nad tím zamyslet a sami se sebou vést tento cvičný argumentační dialog.
Když došlo k atentátu na Heydricha, Plamínková odmítla slíbit věrnost říši, což podle svých slov udělala nejen za sebe, ale za všechny ženy. Věděla, co to pro ni bude znamenat. Postupně se loučila s lidmi kolem sebe. Na sestru přepsala dům v Černošicích, který byl čerstvě dostavený.
„Vidíš, jak pospíchají, aby to se mnou skoncovali. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a bez soudu,“ řekla podle záznamů své spoluvězeňkyni Zdence Nedvědové-Nejedlé. „Až mě propustí, vyhledej moje spolupracovnice a řekni jim, ať na naší věci pracují dál. Lituji, že nedodělám to, co jsem si předsevzala udělat,“ zaznamenala její slova později Nedvědová. Popravena byla v roce 1942 v Kobylisích.
Jejím přáním bylo, aby neměla slavnostní pohřeb, ale aby na ni lidé vzpomínali při práci a hájili rovnoprávnost tak jako ona celý život.
Po druhé světové válce Františka Plamínková zmizela z veřejné paměti. Až nyní se opět dostává na světlo, což reflektuje právě výstava v Národním muzeu.
A za co byste dnes bojovali/y vy?
