Článek
Norsko má první hokejovou medaili v historii. Urputnou bojovností a odhodláním přetlačilo Kanadu. Ve skupině mimo jiné předtím porazilo Švédsko a přejelo Česko.
Zatímco českým hráčům jako by chyběla motivace, Norové prostě chtěli.
Neznamená to, že norský hokej je oproti českému napřed. Zároveň je třeba odmítnout fatalistické řeči o propadu hokeje, abychom pak při dalším úspěchu tvrdili, jak jsme na špici.
Za pozornost nicméně stojí příspěvky spoluzakladatele programu Trenéři ve škole Jana Macháčka. Upozornil v nich na méně známé aspekty norského přístupu ke sportu.
Připomněl například, že děti v Norsku dělají více sportů najednou, nebo že se v dětských kategoriích až do 13 let neuvádí skóre a prim hrají školy.
„Norové nás neporazili dneska na ledě. Porazili nás před patnácti lety – když začali počítat radost a my jsme začali počítat trofeje,“ napsal Jan Macháček po prohře českého národního týmu.
Leckdo může argumentovat, že Norové v hokeji nevynikají, jejich hráči odcházejí do Švédska, norská liga není kvalitní…
Jenže. Země, která je v počtu obyvatel o polovinu menší než Česko a v níž fotbal nemá zdaleka takovou tradici, postoupila naprosto suverénně na fotbalové mistrovství světa, mimo jiné přes Itálii. Má hráče v top ligách.
Zimní olympijské hry Norsko vyhrálo. Na ty letní přivezlo 107 atletů (Česko 111) a skončilo 18. (Česko 28.).
Bolest je přítel
Zatímco pohyb a sport je nelepším lékem třeba na stres, v Česku podle dva roky starého průzkumu společnosti GTS Alive stresuje školní tělocvik až 60 % středoškoláků.
Podle průzkumu agentury Ipsos pro neziskovou iniciativu Trénujeme s respektem se u nás každý třetí sportovec setkal s psychickým nátlakem, nejčastěji v rizikovém věku 11–13 let. Většinou šlo o ponižování, kritizování vzhledu nebo hmotnosti.
Kromě toho kondice českých dětí klesá. „Nejsilnějším hnacím motorem pro sportování dětí není touha po výkonu, ale možnost trávit čas s kamarády,“ uvádí Radek Jalůvka z Ipsos.
Vzpomínám na vlastní hokejové dětství. Na ledě jsem až do nějakých šestnácti let strávil fakt hodně času. Nikdy jsem nevynikal. Spíš jsem se bál zklamání dospělých z prohry, z chyby. Asi úplně nepomohlo neustálé řvaní trenérů. Ani ruličky peněz bohatých otců, kteří si kupovali ice-time pro své (možná i talentované) děti.
Odnesl jsem si pocit, že hokej má hlavně bolet. Fyzicky i psychicky.
Jasně, sport bolí. To je v pořádku. Člověk sám sebe překonává. Ale vždyť součástí by už od dětství měla být hlavně radost z pohybu, z učení, z progresu. Sport je přece hlavně zábava.
Měli bychom usilovat o to, aby děti vnímaly své tělo, naučily se systematicky na sobě pracovat. Třeba pak uspějí ve sportu, ale třeba si kreativitu, motivaci překonávat se a návyk rutiny odnesou do svého života mimo sport.
Miliardy a co z toho
Současná vláda Andreje Babiše (ANO) má unikátní příležitost. Sám premiér na sobě nadšeně maká ve fitku. Dokonce máme i ministra pro sport Borise Šťastného (Motoristé).
Jeho úspěchem, jak píše, je nalití rekordních 1,867 miliardy na sport dětí a mládeže.
„Sport není jen záliba pro volný čas. Je to strategická investice státu do zdraví, disciplíny a soudržnosti společnosti,“ řekl ve Sněmovně. Ministerská funkce je podle něj důležitá kvůli „odpovědnosti za děti, které místo pohybu sedí u obrazovek počítačů a mobilních telefonů a tloustnou“.
Hrozba civilizačních onemocnění se pak nesla celým jeho proslovem. Ten ale kromě úpravy známkování tělocviku žádné konkrétní návrhy nepřinesl.
Jestliže chceme vést děti ke zdravému pohybu, chceme, aby u sportování zůstaly, chceme se radovat z úspěchů i vzácných kovů, pak by se jeden nápad nabízel: inspirativní cesta do Norska.
