Toho kluka jsem učil v první třídě. Jindřich Štreit vystavuje málo známé fotky

Jindřich Štreit prochází životem se dvěma láskami: fotografií a kontaktem s lidmi. Dost možná je má ve své DNA, jeho maminka pořádala kulturní události, tatínek byl amatérský fotograf, obdivovatel filmu a profesí učitel.

Když 7. března 1956 připomněl žákům, že tento den má narozeniny Tomáš Garrigue Masaryk, byl ze školy vyloučen. „Dostal na vybranou: buď továrna, anebo odchod do pohraničí. A tak jsme šli,“ vzpomíná Jindřich Štreit na dobu, kdy s rodinou opustil rodné Valašsko.

Novým domovem se stala obec Těchanov pár kilometrů od Rýmařova v podhůří Jeseníků. Vesnice Sovinec a stejnojmenný hrad, s nimiž Štreit coby vystudovaný učitel, fotograf a organizátor kulturního života později spojil svou existenci, s Těchanovem přímo sousedí. Spolu s nedalekými obcemi Jiříkov či Ryžoviště vytvořily půdorys, na kterém Štreit od konce 70. let dokumentuje život na periferii.

Štreitovu aktuální přehlídku Z města ven!, která v Muzeu umění Olomouc potrvá do 13. září, připravila o dvě generace mladší kurátorka Štěpánka Bieleszová. Znají se ale roky, jako dospívající milovnice umění totiž na kole jezdila skoro 20 kilometrů na Sovinec pomáhat Štreitovi s přípravou výstav.

Do olomouckého dvojsálí společně vybrali v Česku dosud nevystavené skeny z negativů z let 1982 až 1983, sdružené v cyklu Vesnice je svět. „Nebyl čas ani příležitost,“ krčí rameny autor při odpovědi na otázku, proč musely v archivu čekat 40 let.

Název i fotografie ze Sudet se vší svou blízkostí i smutkem ale přece jen budou Štreitovu publiku povědomé, v 90. letech vyšel jejich výběr ve stejnojmenné knize.

„Snažím se zachytit nejen vývoj života na vesnici, ale i vývoj jednotlivých rodin. Proto je fotím opakovaně a mnoho let. Tohle je třeba kluk, kterého jsem učil v první třídě. Nedávno zemřel,“ ukazuje fotografii muže oblečeného v pracovním oděvu, jenž vizáží připomíná mladého Václava Havla. Nepřítomně pozoruje své první dítě, zatímco pod stolem do objektivu poctivě hledí roztomilý jezevčík.

Na vedlejším snímku sedí u stolu mužova maminka a její druhý syn. V prostě zařízeném bytě jako by se nic nedělo, stojí dokonce i řeč a blízkost Štreitova fotoaparátu jako by tento stav jen zesilovala. Kulisy se nemění ani na fotce, kde žena kuchá slepici. Snad jen její zaujetí pro věc je trochu větší.

Další snímek odráží poetiku vesnického okamžiku: Partu kluků v džínových bundách, kteří na kárce zvesela tlačí bečku piva, fotograf podruhé už nikdy nespatřil.

To s farářem Květoslavem Kulavíkem jej pojilo mnohaleté přátelství. Na jednom obrázku se chystá česat ovoce, na druhém ho Štreit zachytil s ošatkou vajec. Síla farářova pohledu i celé kompozice ale na první pohled připomíná spíš přípravu ke svatému přijímání. Štreit se usmívá: „Faráře Kulavíka jsem fotil 30 let. Choval slepice, pokaždé jsem od něj odjížděl s platem vajíček.“

Čtyřicet let staré detailní vzpomínky na jednotlivé protagonisty nejsou pro osmdesátiletého umělce problém. Má prý – věrný své profesi – fotografickou paměť.

Z vyprávění je zjevné, jak moc byl součástí prostředí, které fotografoval. Když začátkem 80. let kvůli obvinění z hanobení republiky skončil v ruzyňské vazební věznici, přišel o místo učitele na jiříkovské škole a nastoupit musel na pozici dispečera v obrovském státním statku v Ryžovišti, který měl v šesti okolních vsích přes šest stovek zaměstnanců. Pro leckterého kreativního člověka by tato práce byla otrava, Štreit ji však bral jako výzvu.

Fotoaparát, který mu statek koupil pro potřeby evidování hospodaření v jednotlivých obcích, využil také k záznamu vesnického života. „Své“ zemědělce též vzdělával. „Na statku jsme měli k dispozici dva autobusy, tak jsem naložil a jeli jsme do Brna, do Uničova nebo do Olomouce na výstavy nebo do divadla.“

Už od 70. let Štreit pořádal nejprve v sovinecké bývalé školní třídě a později na hradě setkání výtvarníků, teoretiků, divadelníků a hudebníků. „Po zkušenosti s vazbou se ještě intenzivněji obrátil k neoficiální scéně a na Sovinci začal systematicky představovat české i slovenské autory. Výstavy Rudolfa Sikory, Jozefa Jankoviče či Dezidera Tótha se staly důležitou součástí tohoto dialogu, který pokračoval i po roce 1989 a překračoval nově vzniklé státní hranice,“ připomíná kurátorka Bieleszová.

Právě po jednom z děl slovenského konceptualisty Sikory, který stejně jako Štreit slaví letos osmdesátku a jehož tvorbu aktuálně vystavuje Moravská galerie v Brně, je výstava Z města ven! pojmenována.

Kontext je jasný, nejde jen o přesun geografický, ale také mentální: Odejít do míst, kde se dá svobodněji dýchat, tvořit, setkávat. Kostru druhé části přehlídky tedy tvoří reflexe Štreitova přátelství s desítkami důležitých autorů či autorek 20. a 21. století, například Alenou Kučerovou, Václavem Ciglerem, Kurtem Gebauerem, Danielem Chatrným či Jaroslavem Rónou. Ze své podstaty nemůže jít o výběrovou přehlídku „toho nejlepšího“ z jejich tvorby, Štreitovu kurátorskou šíři však přibližuje velmi dobře. Nejvíc ze všeho je ale potvrzením síly přátelství a spiklenectví z časů, kdy stát tak rád trestal svobodnou mysl.

„V osmdesátých letech jsem jezdíval po ateliérech a výstavách, a tak se pak všichni dostavovali na výstavy, které jsem pořádal na Sovinci. K hradu se nedalo moc dobře dojet, a tak se stávalo, že v den vernisáže se k Sovinci táhly špalíry lidí až z pět kilometrů vzdálené Paseky,“ vzpomíná fotograf. Výstava v Muzeu umění Olomouc tak možná nejvíc ze všeho představuje Jindřicha Štreita jako člověka, kterému lidé rádi vraceli jeho nadšení a blízkost.