Na zdrávku se hlásí i žáci, kteří nikdy nebyli v nemocnici, říká učitelka roku

Latina, somatologie a anatomie jsou na první pohled náročné předměty, ze kterých mají studující zdravotnických oborů respekt. Na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické Kladno ale dělá učitelka Lada Stuchlá všechno pro to, aby se studenti bát nemuseli. Do výuky zapojuje techniky, které mají probouzet kreativitu a usnadňovat zapamatování.

Lada Stuchlá sama ze zdravotnictví odešla do školství, o to víc si ale váží studentů a studentek, kteří opravdu zamíří do nemocnic. „Vidím, že některé budoucí zdravotní sestry se už nemůžou dočkat, až ve třetím ročníku zamíří na praxi a budou se starat o pacienty,“ říká. „Někteří dokonce i v létě chodí na brigádu do nemocnic jako ošetřovatelky a sanitáři.“

Jedna ze studentek učitelku Ladu Stuchlou nominovala do ceny pro inspirativní učitele Global Teacher Prize. V konkurenci téměř 500 přihlášených skončila na prvním místě.

Jste vítězkou ceny pro inspirativní učitele, a přitom jste vůbec neplánovala být učitelkou. Nepřijde vám to zvláštní?

Když jdete do nějakého oboru a pak zjistíte, že tam z jakéhokoliv důvodu nejste spokojeni, tak je podle mě v pořádku ho změnit. Já jsem absolvovala porodní asistenci, ale brzy jsem zjistila, že noční směny, které k této práci patří, mi způsobují poruchy spánku. A tak jsem vystudovala ještě učitelství odborných předmětů a už devátým rokem učím na střední a vyšší odborné škole zdravotnické v Kladně.

Nakonec to vidím tak, že to tak prostě mělo být. Jsem vděčná za zdravotnické vzdělání, protože mi umožnilo stát se učitelkou. V tom jsem se našla. A taky si pořád dobře pamatuji, jaké to je, když se jako studentka potřebujete dostat k pacientům a provádět výkony, ale nikdo vás tam nechce pustit a nemá na vás ani čas.

Učíte mimo jiné i anatomii, a přitom říkáte, že se snažíte u studujících rozvíjet kreativitu. Jak to v exaktním předmětu děláte?

Třeba tak, že si na závěr každé kapitoly provedeme takzvané pojmové mapování, kdy si vytvoříme „pavouka“ od centrálního pojmu k dalším, které se s ním pojí, a ty propojujeme zase s dalšími. Využíváme také během výuky hodně barev: latinské pojmy žlutě, české červeně… Pracujeme s vizuálním typem učení, kdy zapojujeme pravou hemisféru zodpovědnou za kreativitu, fantazii. Tento styl učení mě hodně baví a studenty snad také.

Napsala jste také učebnici s názvem Somatologie a latinská terminologie se zajímavými fakty o lidském těle. Co vás k tomu vedlo a jaké zajímavosti tam najdeme?

Vedla mě k tomu zvídavost mých žáků, kteří mi v rámci probírání jednotlivých soustav lidského těla pokládali zvídavé otázky. Například, proč je pravá ledvina níž než levá, proč je levé varle níž než pravé, jak dlouho žije spermie, jak dlouho je oplodnitelné vajíčko a podobně. A tak jsem si řekla, že když napíšu učebnici, která této jejich zvídavosti vyjde vstříc, tak je bude učení víc bavit.

Pojďme si říct víc o vašich studentech a studentkách. Vidím, že se snažíte naučit je se učit. Neumějí to, když přijdou ze základní školy?

Neumějí a u nás na to během prvního ročníku musí přijít. Potřebují si najít svůj způsob, jak zvládnout učivo, kterého je hodně a není jednoduché. Hodně důležité je, aby měli nebo v sobě dokázali objevit vnitřní motivaci.

A mají tu motivaci? Proč vlastně dnes jdou mladí lidé na zdravotnickou školu?

My máme na škole obor Praktická sestra a obor Zdravotnické lyceum. Sestřičky chodí od třetího ročníku na praxi do nemocnice a sem se často hlásí děti z rodin, kde se toto povolání předává napříč generacemi. Lyceum je pouze teoretické a počítá se s tím, že studující budou pokračovat na další studium nelékařských zdravotnických oborů, jako je fyzioterapeut, radiologický asistent, porodní asistentka a podobně.

Na lyceum přicházejí často děti, které se nedostaly na gymnázium. Někteří potom zůstávají u nás a studují na vyšší odborné škole na všeobecnou diplomovanou sestru a zejména chlapci často odcházejí na jiné školy na obor zdravotnický záchranář.

Jací jsou podle vás vaši studenti a studentky? O jejich generaci se říká spousta celkem nelichotivých věcí. Třeba, že nechtějí pracovat a nic je nezajímá…

Já musím říct, že jsou úžasní. Na lyceu jsou možná víc individualisté, ale zejména ty budoucí sestry jsou sociálně založené, empatické, touží pomáhat, pečovat. Je mi mezi nimi moc dobře a jsem na ně hrdá.

Na škole máme i učňovský obor Ošetřovatel. Ti do budoucna budou působit hlavně v domovech pro seniory, řešit jejich hygienu, polohování, krmení a další pomocné činnosti. Tento obor studují například i děti z dětských domovů, ze sociálně slabých rodin, někteří za sebou mají i těžké osobní příběhy. Těm je třeba dodávat sebedůvěru a hodně s nimi pracovat, aby školu dokončili a nastoupili do praxe. Je nutné se k nim chovat tak, aby vnímali, že i oni jsou důležitou součástí zdravotnických týmů, stejně jako lékaři.

Vy mimo jiné učíte i psychologii. Sama říkáte, že zejména budoucí sestry jsou velmi empatické. Není pro ně těžké v tak mladém věku vidět realitu těžkých nemocí a zdravotnictví?

Povídáme si o tom. Zejména když nastoupí do třetího ročníku, jdou poprvé na praxi a poprvé vidí umírajícího pacienta nebo péči o mrtvé tělo, slyší těžké příběhy… Zkrátka spolu hodně mluvíme. Ale víte, je zajímavé přihlížet jejich proměně. Přijdou v patnácti, jsou to děti – a za čtyři roky odcházejí vnitřně posílení a jako hotoví zdravotníci, se zkušeností z nemocnice a s osobní zralostí. Nesmírně se posunou. Je úžasné, že mohu být při tom.

Nezjistí někteří, že to pro ně není?

Zjistí, a není to překvapivé. Jak už jsem říkala, nastupují v patnácti a mnozí z nich se nikdy ani nebyli v nemocnici podívat, maximálně sledují Ordinaci v růžové zahradě a realita je pak prostě zaskočí. Nebo zjistí, že nesnesou pohled na krev, že omdlívají. A je docela nešťastné, když na to přijdou právě až ve třetím ročníku, protože to už se celkem těžko přestupuje na jiný typ školy.

Co pro ně v takové situaci můžete udělat?

Pokud třeba zjistí, že nezvládají komunikaci se staršími lidmi, tak se to dá řešit. Sice u nich na praxích začínají, konkrétně na geriatrii, ale postupně chodí i na další oddělení a my jim vysvětlujeme, že se mohou postupem času specializovat. Máme výchovnou poradkyni, dokonce i kariérové poradenství. Snažíme se je samozřejmě zachovat pro zdravotnictví, najít pro ně nějakou schůdnou cestu, kam se po maturitě vydat.

Učíte je v psychologii i to, jak se o sebe starat?

Ano, psychologii učíme čtyři roky a je to i maturitní předmět, takže prostoru máme dost. Mluvíme o tom, jak pečovat o svoje duševní zdraví, řešíme syndrom vyhoření, psychosomatiku, relaxační techniky i komunikaci s náročným pacientem formou cvičení, příběhů z praxe, kazuistik.

Nemívají právě ti nejvíc empatičtí zdravotníci nejvíc nakročeno k psychickým problémům a vyhoření?

V první řadě je učíme o tom, že nějaký syndrom vyhoření existuje. A pak mluvíme o prevenci, což znamená mít koníčky, dostatečně spát, jíst. Zkoušíme si aromaterapii, arteterapii, muzikoterapii. Mapujeme jejich silné a slabé stránky, děláme osobnostní testy, testy temperamentu, řešíme jejich hodnotový žebříček, abychom jim právě do budoucna umožnili růst a hledat v sobě zdroje empatie a laskavosti vůči pacientům.

Jak toto zvládají mladí lidé, o kterých se říká, že jsou velmi křehcí?

Učím devátým rokem a neustále si všímám, jaké mají děti potíže. Nemálo z nich je v péči psychiatra a užívají medikaci. A to se bavíme o budoucích zdravotnících, kteří by sami měli být duševně stabilní, aby mohli poskytovat péči nemocným.

Žáci k nám musejí mít razítko od praktického lékaře, že jsou způsobilí k výkonu profese zdravotníka, jenže praktik mnohdy neví, že se léčí na psychiatrii. Nastoupí k nám a já potom volám jejich rodičům, že jsem si všimla čerstvých ran na rukách nebo nohách… Vidíme sociální fobie, panické ataky, úzkosti a já si někdy říkám – jak tito křehcí lidé dokáží působit ve zdravotnictví? Ano, budou empatičtí, ale o to víc na sebe naberou těžkosti pacientů.

Na druhou stranu možná přinesou do zdravotnictví i větší porozumění pro psychické problémy pacientů, které někdy lékaři a sestry nechápou a odsuzují…

To je možné, protože oni jsou hodně otevření a nijak se za své problémy nestydí. Není to pro ně žádné stigma.

Máte nějakou představu, kolik vašich absolventů skutečně směřuje do zdravotnictví?

Když mi absolvuje třída, tak si dělám přehled, kam se chystají dál. Teď mi maturovalo 24 žáků a z nich 23 plánuje zůstat ve zdravotnictví. Dávají si přihlášky na bakalářské zdravotnické obory, třeba na záchranáře, porodní asistentky, všeobecné diplomované sestry. Z předchozí třídy jich ve zdravotnictví pracuje dvacet z 25 a další působí třeba v dětských skupinách. To jsou dobré zprávy pro naši školu i společnost.

A co vy? Jak vidíte svou budoucnost vy?

Já letos končím studium předškolní a mimoškolní pedagogiky. Mě pedagogika zajímá v celé své šíři a měla jsem pocit, že mi ještě chybí náhled do této fáze lidského života, k těm nejmenším. Absolvovala jsem i praxi ve školce a bylo to krásné. Děti jsou v tomto věku na vrcholu fantazie a kreativity, jsou bezprostřední, i když tedy ve srovnání s těmi středoškoláky poněkud hlučné. Bylo to pro mě hodně obohacující, už jen proto, že jsme s kolegyněmi učitelkami ze školky vytvořily skvělou a podporující partu, sdílely jsme zkušenosti a hodně jsme se toho od sebe navzájem naučily.

Tak to už vám chybí jen zkušenost ze základní školy, že?

To máte pravdu. Já se totiž vídám i s vysokoškoláky, protože vedu a oponuji bakalářské práce na Katedře ošetřovatelství a porodní asistence Západočeské univerzity v Plzni. Jenom základní škola mi zatím opravdu chybí. Nicméně v září nastupuji ještě na dvouleté studium školní metodiky prevence, takže možná do budoucna bych mohla vést nějaké preventivní programy, které by děti směřovaly ke zdravému životnímu stylu a péči o sebe. Uvidíme.

Ještě o vás vím jednu věc: učíte také latinu a údajně usilujete o to, aby tento mrtvý jazyk pro studenty ožil. Upřímně, já sama mám za sebou tři roky latiny a neumím si představit, jak toho chcete docílit.

Vy jste se asi učila klasickou latinu, já učím lékařskou, a tím to mám jednodušší. Studenti vědí, že se s latinou budou setkávat v práci neustále ve zdravotnické dokumentaci, takže je to pro ně atraktivnější.

Výuku v září začínáme tím, že na mobilních telefonech vyhledáváme původ svého křestního jména a zjišťujeme, že mnohdy jde o jména řecká nebo latinská. Potom se bavíme o tom, jaká původem latinská slova jsou zvyklí slýchat kolem sebe, aby se zbavili obav a ostychu. Jdeme na to pomalu. Už dva roky pracuji na konceptu učebnice latiny pro zdravotnické obory, ale mám na to málo času. Doufám, že s ní co nejdřív trochu pohnu a vydáme ji.