Krvavě rudá oblaka nad letním polem. Jiří David maluje imaginární krajiny

Václav Špála by se zaradoval. Tolik květin v galerii, která nese jeho jméno, už dlouho nebylo – pokud vůbec kdy. Multimediální umělec Jiří David nečekaně zahořel vášní pro rostliny a také nízké horizonty imaginárních krajin, husté lesy či rozvlněné moře. Jak ale naznačuje název nové výstavy jeho děl Být obrazem, láska k zátiší a krajinomalbě není přímočará. Davidova přehlídka v Galerii Václava Špály, sídlící na pražské Národní třídě, potrvá do 21. června.

S výběrem olejomaleb z posledních dvou let pomohl v roli kurátora Jiří Fajt, někdejší šéf Národní galerie a odborník na středověk, který však má silný vztah také k současnému umění. Překvapivě si nechal vzít úvodní slovo: místo kurátorského textu člověk před návštěvou galerie například na webu najde slovo autora.

Jiří David zde osvětluje, co znamená název Být obrazem. „Snažil jsem se udržet obrazy v napětí – tak, aby se forma neustále proměňovala v samotném aktu svého vzniku a zůstala autonomní i tím, že by bezprostředně odhalovala svůj vlastní rytmus, hmotu a dynamiku. Ne jako popisný příběh či jakési vyprávění, ale jako zkušenost,“ píše. A ještě dalšími větami vyjadřuje, co je podle něj autonomní malba.

Člověk by tedy čekal hodně expresivní abstrakci. S expresí se ve Špálově galerii skutečně potká, s abstrakcí překvapivě ne. Hrubě vrstvené, pastózní, zářivě světlé, hluboce tmavé nebo divoce promíchané obrazy vždy zahrnují něco známého, co dává celku měřítko: kmen s korunou stromu, hornatý horizont, most, několik stvolů rostlin a často celé náruče polních květin.

Konkrétní předmět je malován suverénně realisticky, i když jde o nepatrnou část obrazu, není pochyb, na co se díváme. Okolní plocha patří víření intenzivních, hustých barev, které představují zlaté nebo červené nebe, vodní hladinu či změť lesního porostu.

Do zvířeného barevného proudu malíř občas zasadí trs divoce barevných, většinou polních květin. Jen málokdy mají pod sebou vázu – Václav Špála by jistě prominul. David prokazuje se slavným modernistou společnou vnímavost pro barvy, nikdy nejde do jedovatých, nepřirozených kombinací.

Na výstavě se barvy do sebe propadají, jak umělec zajel špachtlí nebo prsty hlouběji pod vrstvy několika barevných nánosů. Výsledkem jsou dynamické, žhnoucí nebo naopak do tmavých hlubin se nořící obrazy s překvapivě konkrétními, až popisnými názvy. Je tu Odložená slunečnice, Dopad světla, romantické plátno Před setměním anebo Krvavě rudá oblaka nad letním polem – plátno s obřím vlčím mákem, které působí zlověstně, jako by se z nevinné křehké květiny stala masožravka.

Imaginární krajiny jsou povědomé, žádné fantasy nebo „fantastično“ à la Terry Pratchett. Jiří David stvořil divočinu v mezích přírody.

„Co vznikalo na plátně, jsem objevoval, až když se to na plátně zjevovalo. Na mnohých je pod tím několik motivů, které už divák neuvidí,“ řekl Českému rozhlasu autor. Podle něj bývá nejpodstatnější poznat, kdy je potřeba s obrazem skončit. „Každý den usínám s pochybností, jestli ty obrazy mají nějaký smysl,“ dodává.

Výrazný umělec Jiří David, který v srpnu oslaví sedmdesátiny, je známý všestranností a proměnlivostí. Vystudovaný malíř, organizátor a pedagog se vyjadřuje fotografií, velkými instalacemi, videoartem i sochami. Jeho práce jsou aktivistické, společenskokritické, jindy osobní a intimní.

Od 80. let minulého století, kdy patřil k organizátorům neoficiálních výstav Konfrontace, je David důležitou tváří české postmoderny. Stal se jedním ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdohlaví a ve své tvorbě se věnuje i provokativním tématům.

Vyučoval na dvou hlavních pražských uměleckých školách AVU i UMPRUM. Mezi jeho nejznámější díla patří neonová trnová koruna na střeše Rudolfina nazvaná Záře z roku 2001, o rok pozdější zářící srdce nad Pražským hradem nebo Apoteóza, instalace pro společný český a slovenský pavilon na Benátském bienále, která v roce 2015 kriticky reinterpretovala monumentální obraz Alfonse Muchy z cyklu Slovanská epopej.

Významný je také Davidův fotografický cyklus Skryté tváře, kdy vytvořil dvojportréty slavných osobností tím, že po svislé ose rozpůlil jejich podobizny a stejnou tvář zkopíroval na druhou stranu. Politický obsah měla i fotografická série Bez soucitu, ve které světovým politikům i náboženským vůdcům přidal slzy.