Článek
Existují dvě strategie, jak dělat politiku. Buď si zjistíte, co voliči chtějí, a dáte jim to. Anebo zjistíte, co je správně, a pokusíte se voliče přesvědčit.
První cesta je pohodlnější, ale jen ta druhá naplňuje smysl vládnutí. ODS v čele minulého kabinetu občas upřímně zkoušela druhou cestu praktikovat – a narazila. Není lehké najít odvahu a skočit do stejné vody znovu.
Odvážlivci si v sobotu na ideovou konferenci ODS přinesli plavky. Pochopili, že strana, která chce oslnit ekonomickou erudicí, západní orientací, rozpočtovou odpovědností a odmítáním populismu, už se nemůže euru dál vyhýbat. Nevyšlo to, ke skoku do vody tentokrát nedošlo. A dá se tomu cynicky vysmát. Místo rozhodnutí bude další konference, místo odvážného kroku příprava na přemýšlení.
Ale díky alespoň za ten pokus. A za připomenutí, že zodpovědná politika postavená na rozumných řešeních ještě má nějaké zastánce. Třeba to příště už vyjde. Protože odmítat evropskou měnu chce v případě Česka rok od roku čím dál větší vynalézavost. A pro ODS už tudy cesta nevede, jak z hlediska toho, co je správné, tak z hlediska politické strategie.
Výhody a nevýhody
Odpůrci v čele s adeptem na ministra financí Janem Skopečkem chytře argumentují, že výměna korun za společnou evropskou měnu není – sama o sobě – zárukou prosperity. Že je tu řada jiných ekonomických problémů, které musí strana aspirující na návrat k moci řešit.
To je pravda. Až na to, že takto dilema o euru vůbec nestojí. Nikdo neříká, že euro je automatickým katapultem k bohatství. Správná otázka zní: Proč ne? A poctivá odpověď je taková, že důvodů, proč nemít euro, ubývá. Jak ekonomicky, tak strategicky.
Kurzové riziko, zbytečné transakční náklady pro firmy, zbytečné miliardy za zbytečný bankovní servis. Zbytečný zmatek pro zahraniční investory. Pochopili to Chorvaté, od letoška Bulhaři, totéž znovu řeší i Švédové.
V Česku se navíc probouzí nový problém, který nepřehlédnutelně zasahuje přímo do rodinných účtů. Úroky u korunových hypoték míří nad pět procent, do dvou let se bude každá druhá refixovat. Když se připočtou noví uchazeči o bydlení, je tu kolem půl milionu domácností, které můžou jen závistivě koukat po nižších úrocích do Rakouska nebo – světe, div se – i k chudším Slovákům s horším ratingem.
Jak uznala i Alena Schillerová – pod tíhou dotazů na nedávném Národním ekonomickém fóru – dražší hypotéky zabolí. Na obranu uvedla, že diskuse o euru je komplexní a že nejde vytrhávat jen jeden aspekt z mnoha. Dobrá, ale: 1) úrokový rozdíl už je opravdu velký, což vadí i kvůli rostoucí zadluženosti státu, 2) proč tedy vláda zastavila výrobu hodnotící zprávy o připravenosti na přijetí eura, kde se všechna pro a proti roky komplexně vyhodnocovala?
Odpověď je jasná, poctivé vyhodnocení přínosů a nákladů se současné vládě nehodí do krámu. Voličské preference mluví proti euru, lidé ho nechtějí, není tedy třeba nic počítat. Stačí se zatvrdit a natočit o tom komické video u kávovaru nebo hrát na city s Karlem IV. na bankovkách.
Co tam máte dál?
Je snad toto cesta, kudy chce jít i „nová ODS“? Nebo přizná chybu, vykročí ze stínu otce zakladatele a přestane blokovat to, co naposledy zabila před volbami, i když všichni ostatní v koaliční vládě byli pro? Vždyť co je doopravdy v sázce?
S eurem končí vlastní měnová politika, tedy možnost hrát si s kurzem koruny či s úroky na míru podle potřeb domácí ekonomiky. To je cenná pravomoc, ale k čemu nám doopravdy je? Využít ji k vlastnímu prospěchu se nám v praxi nedaří, zvlášť v posledních letech. Co se počítá, jsou inflace a úroky – a obojí je u nás oproti eurozóně vyšší.
Ručení za dluhy dalších okolních zemí? Týká se jen velmi malé části závazků, nikoli všeho, co má například Itálie či Francie splácet. A funguje oboustranně, potenciálně i jako pomoc směrem domů a jako možnost schovat se v krizi pod jednu střechu. Což je v dnešní rozkymácené době nabídka, kterou nelze jen tak pohrdnout.
Vzít na sebe členství v evropské rodině se vším všudy, i s větší solidaritou, je možná právě to hlavní, na čem se v českých hlavách láme chleba. Chceme být „all-in“ Evropané, nebo věčně jen číhat zpovzdálí na výhody? Dokud v tomto nebude jasno, ekonomické přínosy a náklady budou vždy až sekundárním kritériem, nad kterým visí cosi vyššího a důležitějšího.
S Ševčíkem, nebo na západ?
Už je možná načase vzít na vědomí, že EU není jen výdejní automat, z kterého si lze donekonečna brát, co se komu hodí. Dnes víc než kdy jindy jde o funkčnost celku, o spolehlivost jednoho vůči druhému. Zadrátovat se k bohatému jádru všemi dostupnými prostředky navíc není žádná oběť, ale – jak musí po 22 letech uznat každý – nakonec jedno velké plus.
Současná vláda se Evropy bojí. Nechce kontrolu, nechce solidaritu, proto veřejnost od evropské myšlenky zrazuje. Nemůže přiznat, že euro se vyplatí, ať už ekonomicky, či jako kotva směrem na západ.
V ODS to dlouho fungovalo podobně. Ale kdo chce stát v čele bloku, který jednou současnou vládu porazí, musí na věc jinak. Euroskeptická nota je falešná a navíc už obsazená lidmi, jako je Andrej Babiš, Klausův odchovanec Petr Macinka či Skopečkův kolega z katedry Miroslav Ševčík z SPD.
Tak uvidíme na příští speciální konferenci. Snad ODS zjistí, co je správně, a najde i způsob, jak o tom veřejnost přesvědčit. Kéž by sobota byla prvním krokem.
