Článek
Švédská vláda hodlá iniciovat v roce 2027 nové celostátní referendum o přijetí eura. Poslední, neúspěšný plebiscit k této otázce se konal v roce 2003. Tamní veřejnost se v poslední době stává vůči společné měně vstřícnější, k čemuž přispívá vnímání nových geopolitických rizik.
Přijetí eura samozřejmě nezabrání žádnému vojenskému konfliktu, může ale měnit pravidla hry ve dvou rovinách. V té ekonomické by podle vládních představitelů Švédska euro eliminovalo potenciální oslabení a volatilitu lokální měny.
V politické rovině má Švédsko ambici sedět u stolu, kde se bude rozhodovat o nejdůležitějších otázkách Evropy. Ve vícerychlostním prostředí, k jakému náš kontinent nejspíš směřuje, stoupá politická váha těch zemí, které se účastní všech zásadních společných projektů. A mezi takové euro bezpochyby patří.
Co si máme z měnícího se pohledu Švédů odnést my v Česku? Riziko oslabení a zvýšené kolísavosti v ekonomické krizi není o nic menší pro českou než pro švédskou měnu. Rozdílné je nanejvýš vnímání urgence zabránit takové situaci. Nenechme se zmást tím, že česká koruna během posledních let vůči euru příliš neztrácela – na rozdíl od švédské koruny, která v letech 2022-2023 oslabila o 15 procent. Epizoda je poučná v tom smyslu, že kolísavost může postihnout i podstatně vyspělejší a dlouhodobě stabilnější ekonomiku.
V politické rovině by mělo být ve stejném zájmu Švédů i Čechů, aby se jejich představitelé zapojovali do všech důležitých aktivit EU. Jistou ambici spolurozhodovat o politikách EU koneckonců projevil i Andrej Babiš jako premiér, byť jeho dosavadní přístup lze vnímat spíš jako reaktivní (snahu oslabit či zbourat, co existuje) než proaktivní (přicházet s novými, robustnějšími řešeními).
Těžko předpokládat, že Babišova vláda změní svůj odmítavý přístup k euru, který je explicitně uvedený ve vládním prohlášení. Formálně bude taková pozice nejspíš potvrzena již zanedlouho v rámci každoročního cvičení, během nějž vláda projedná společný materiál České národní banky (ČNB) a Ministerstva financí ohledně plnění Maastrichtských kritérií a ekonomické sladěnosti.
I letošní materiál bude s největší pravděpodobností opět konstatovat plnění všech relevantních formálních kritérií pro vstup Česka do eurozóny. Zamítavé doporučení se tak bude muset opřít o nedokonalou sladěnost české ekonomiky s eurozónou, což nebude těžké udělat. Česko se nikdy nestane přesným obrazem eurozóny, aby s ní bylo zcela sladěné. To ostatně není ani žádná její členská země – každá má svá specifika, kterými se od zbytku celku odlišuje.
Tři důvody pro
Analýzy sladěnosti z dílny ČNB, jakkoliv propracované a založené na objektivních kritériích, ovšem nepostihují všechny aspekty našeho setrvávání mimo eurozónu. Chybí jim především vhled dovnitř české ekonomiky, tedy jak tento stav mění pozice různých ekonomických sektorů či zájmových skupin, i pokud neovlivňuje ekonomiku jako celek. Uveďme aspoň tři příklady a následně jejich společnou linku.
Za prvé, existence české koruny v jinak značně euroizované české ekonomice vyvolává nutnost obrovského množství finančních transakcí. Přechodem na euro by odpadl značný podíl cizoměnových konverzí, zajišťování kurzového rizika, jakož i samotného vedení duálních bankovních účtů pro stovky tisíc subjektů.
Snížila by se potřeba transakčních peněz, čímž by pravděpodobně jednorázově klesl objem vkladů, či alespoň zpomalil jeho růst. Z pohledu výkonu celé ekonomiky by šlo o malou změnu, ta by nicméně představovala citelnou úsporu pro nefinanční podniky a naopak ztrátu výnosu pro banky.
Za druhé, samostatná česká měna znevýhodňuje dlužníky a naopak pomáhá věřitelům. Nejde přitom jen o to, že ČNB udržuje přísnější měnovou politiku oproti Evropské centrální bance (ECB), k čemuž má své oprávněné důvody. Česká úroková přirážka zůstává výrazná i u dluhu s delší splatností, kde je vliv krátkých sazeb centrální banky omezený. Dobře to vynikne při srovnání se Slovenskem, které je sice z pohledu ratingu hodnoceno o stupínek hůř než Česko, ale díky euru má úrokové náklady u desetiletých státních dluhopisů dlouhodobě nižší. Aktuální rozdíl činí víc než jeden procentní bod.
Čtenáře patrně napadne otázka, zda by si tedy česká vláda nemohla výhodněji půjčovat v eurech. Část výhody by sice odpadla tím, že by vláda získanou likviditu musela konvertovat do korun. Další část výhody by padla na platby zprostředkovatelům při emisích eurových dluhopisů. I tak se ale eurové financování zdá být pro Česko o něco výhodnější variantou. Pro vysvětlení, proč ho nevyužívá, je třeba se obrátit na Ministerstvo financí ČR.
Za třetím příkladem, jak setrvávání mimo eurozónu mění ekonomické vztahy, stojí trochu komplexnější úvaha. Ta se odvíjí od hospodaření samotné ČNB, kterému v posledních letech dominuje nákladová položka nazvaná „provádění měnové politiky“, překračující i sto miliard korun ročně.
Uvedený náklad drží celý hospodářský výsledek ČNB v kumulované ztrátě v řádu stovek miliard. Důvodem je obrovský převis vkladů nad úvěry v tuzemském bankovním sektoru. ČNB tyto vklady od bank stahuje a platí jim za ně repo sazbu. Jak takový převis mohl vzniknout? Inu tím, že ČNB v minulosti devizovými intervencemi bránila koruně v posilování. Nejvíc v letech 2013-2017, kdy už například Slovensko bylo členem eurozóny.
Při dřívějších úrokových sazbách blízko nuly šlo z pohledu ČNB o téměř beznákladovou strategii. Dnes je ale dědictvím někdejších intervencí stomiliardový transfer tuzemským bankám. Ty si jej samozřejmě celý nenechají, musejí se o něj podělit se svými klienty vyplácením úroků na vkladech – ale pomáhá jim.
Tuzemský bankovní sektor je známý svou velmi solidní a stabilní ziskovostí. Skutečně, Česko má navrch vůči Slovensku jak výší bankovních zisků před zdaněním v poměru k HDP, tak návratností kapitálu bankovního sektoru. Důvodem ale nejsou vyšší marže na klientských produktech ani relativně větší objem úvěrů v Česku, nýbrž více likvidity, kdysi vygenerované a dodnes placené centrální bankou.
Stojí to za to?
Uvedené tři příklady jsou ukázkou, jak existence samostatné české měny proměnila ekonomiku. Kdyby přitom změna spočívala jen v přerozdělení výnosů a nákladů uvnitř země, vlastně by skoro o nic nešlo. Končí ale přerozdělení na našich hranicích?
Při kurzovém zajišťování podniků z prvního příkladu banky často uzavírají své pozice transakcemi se zahraničními subjekty, čímž dávají vydělávat i jim. Vyšší výnos státních dluhopisů z druhého příkladu plyne zahraničním investorům zhruba z jedné čtvrtiny, což je jejich podíl na držbě těchto dluhopisů. A z převisu likvidity ve třetím příkladu profitují i zahraniční banky a fondy, a to formou inkasa úroku z korunových vkladů u tuzemských bank. Jen v roce 2017 objem jejich úložek skokově stoupl o 500 miliard Kč a od té doby se drží.
Jistě, stále můžeme říkat, že přicházíme jen o drobné a ponechání možnosti kontrolovat „naši“ měnu za to stojí. Stejně jako můžeme říkat, že rozhodovat u společného stolu s dalšími zeměmi EU není třeba, protože nás primárně zajímá, co se děje na našem malém dvorku. Na rozdíl od Švédů.
