Článek
Centrální banka – mocná instituce, která ručí za stabilitu koruny, úspor a cen – mění svou politiku a zvedá úroky. Ne o moc, ze 3,5 procenta na 3,75 procenta. Ale i malý krok může být někdy velký.
Vyšší sazby znamenají pro ekonomiku utažení šroubů a signalizují problém. Pro zásah hlasovala jasná většina, šest ze sedmi členů bankovní rady. Jde o první takové opatření od doby, kdy Českou národní banku (ČNB) vede současný guvernér Aleš Michl.
Premiéra je o to zajímavější, že banka jde přímo proti výzvám Andreje Babiše, ten si otevřeně říká o opačnou politiku. Michl mu kdysi pomáhal v kampani, radil mu na ministerstvu financí a dosud se v ČNB nikdy nemusel svému někdejšímu zaměstnavateli postavit.
Kdo ze sedmi šéfů ČNB tentokrát jako jediný či jediná hlasoval proti ostatním, je zatím tajné. ČNB to vždy zveřejňuje až s týdenním odstupem. Každopádně většina rozhodla správně. Česko – bohužel – vyšší sazby potřebuje. Zvlášť když s nimi přichází ujištění, že centrální banka dokáže dál působit nezávisle, jako protiváha k zadlužovací vládní strategii.
Touha politiků po levných penězích je jejich přirozený instinkt, stejně se loni navážel do americké centrální banky Donald Trump. Nižší úroky zlevňují život dlužníkům, otvírají snazší přístup k úvěrům. Rozproudí aktivitu a zrychlí oběh peněz, podobně jako adrenalin v krvi. Když jsou levné peníze, také se snáz vládne.
Funguje to, dokud se organismus nepřehřeje a nepřijde inflace. Ta je sice nyní pod kontrolou, ale přibývá rizik, kvůli kterým by se výhledově mohla probudit a poškodit střadatele i pověst měny. Zásahy centrální banky působí pomalu, plně se projeví až s ročním odstupem. Proto je namístě zakročit teď, koneckonců stejně to udělala před týdnem Evropská centrální banka (ECB).
Ve slušné společnosti je zvykem, že politici – ač mají levný dluh rádi – do těchto rozhodnutí nezasahují. Když si něco veřejně přejí, dostávají banku tak či tak pod tlak. Buď to vypadá jako střet, nebo jako že banka poslouchá a další svou práci nebude dělat dobře. Ani jedno není žádoucí.
Dnes se vesměs všichni příčetní ekonomové v Česku shodnou, že nejisté inflační vyhlídky si říkaly o zvýšení sazeb. Nebo aspoň o jejich udržování, doprovázené varovnými komentáři o tom, že zvýšení může přijít příště. Je to tedy přesně naopak, než tvrdí Babiš, když ještě ve čtvrtek dopoledne v době jednání ČNB mluvil veřejně o tom, že vyšší sazby škodí.
Doufejme, že ČNB k tomu nepřistoupí, protože by tím zásadně poškodila životy všech spoluobčanů, podnikatelů a celé ekonomiky.
To je ale jako spílat zubaři, že způsobuje bolest vrtáním do bolavého zubu. Český problém je totiž v tom, že úroky už samy dávno rostou.
Banky ani další věřitelé nečekají na pokyn z ČNB. Sami sledují ekonomickou kondici a reagují na inflační vyhlídky. Když si vyhodnotí, že budoucí hodnota koruny je v ohrožení kvůli vládnímu rozdávání na dluh, sami cenu peněz zvedají. Vodítkem jsou dlouhé peníze na pět či deset let, nikoli krátké sazby centrální banky fixované vždy jen na dva týdny.
Stačí se podívat na čísla, která centrální banka bezprostředně nijak neovlivňuje. Stát si začal víc půjčovat a úroky adekvátně rostou. Už od loňska. Nové dluhopisy se v květnu a červnu prodávaly průměrně za 4,79 procenta, zatímco loni touto dobou se chvílemi dostaly i pod čtyřku. To je skok, za který si může Babiš sám, se čtvrtečním krokem ČNB nijak bezprostředně nesouvisí.
Starší dluhopisy, se kterými se volně obchoduje na finančních trzích, zdražují také. V případě Česka – v meziročním srovnání duben/duben nebo květen/květen podle Eurostatu dokonce nejvíc ze všech států EU. V Maďarsku, které ve volbách dalo najevo, že dostalo rozum, naopak úrokové náklady ve stejném srovnání klesly.
Totéž se bohužel přelévá do hypoték. Podle dat ECB patří Česko k nejdražším hypotečním trhům v celé Unii. Nabídky bank jsou podle domácího ukazatele Hypoindex už tři měsíce nad pěti procenty, logicky ve vleku toho, co se děje se státním dluhem. Když vláda dává skoro pět procent, bez práce a bez rizika, proč někomu půjčovat na bydlení levněji?
ČNB na tržní úroky musí reagovat. Nemůže si dovolit držet své sazby uměle dole. Musí jednat, aby inflační očekávání zchladila, jinak by levné peníze v kombinaci se záplavou vládních výdajů na dluh roztočily inflaci znovu a přivodily daleko větší škody, než je čtvrteční čtvrtprocentní přirážka.
Když ji Babiš kritizuje, skoro to připomíná rčení o tom, jak zloděj křičí chyťte zloděje. Vyšší inflační očekávání a s tím spojené vyšší sazby u dluhopisů a hypoték mají víc důvodů, jako třeba válku v Íránu a strach z negativního dopadu drahých energií. Rozdílovou roli ale hraje jednoduše to, jak v Česku poptávka po dluhu roste, primárně ze strany vlády. To zvedá jeho cenu alias úrok.
Odpouštění poplatků za elektřinu, snížení spotřební daně u nafty, pojistné odpustky pro živnostníky, rušení televizních poplatků, slibované úlevy pro restaurace v podobě nižší DPH, sanování zdravotních pojišťoven – to všechno něco stojí. Vláda se dosud snažila vzbudit dojem, že s penězi nebude problém, ale tak snadné to nebude.
Je dobře, že to centrální banka připomněla. A že funguje, jak má.
