Očima byznysu: Obchod živí Evropu. Ale čeští politici to ignorují

Politici mají zvláštní talent přehlížet sektor, který je základem každodenního života jejich voličů a má velký vliv na jejich náladu. Obchod zaměstnává v Evropě 26 milionů lidí, zajišťuje vše od jídla přes spotřební zboží až po léky a udržuje život na venkově. Místo toho, aby mu politici pomáhali, hází obchodu pod nohy jeden klacek za druhým a zbytečně svým voličům prodražují život.

Obchod je podnikání s nízkými maržemi a vysokou obrátkou zboží. Nízké marže znamenají, že je obchod velmi citlivý na jakoukoliv komplikaci a každou zbytečnou regulaci, nový formulář či nápad Donalda Trumpa musí promítnout do cen. Zároveň ale obchod patří mezi klíčové zaměstnavatele – a v Česku je spotřeba domácností dlouhodobě posledním funkčním tahounem ekonomiky.

Musíme si proto říct, co pro rozvoj obchodu v Evropě udělat a jak se postarat, že nebudeme zbytečnými regulacemi lidem zdražovat jejich život. Nápadů na zjednodušení podnikání jsme na stůl dali docela dost.

Největším strukturálním problémem evropského obchodu není nekalá čínská konkurence ani pomalá digitalizace. Je to skutečnost, že obchodníci fungují na trhu, který se tváří jako jednotný, ale jednotný rozhodně není. Každý, kdo chce fungovat ve více zemích najednou (což je základ úspěchu evropských obchodníků), naráží na jiné národní regulace, v některých státech dokonce na jiná pravidla v různých regionech. Náklady letí nahoru, konkurenceschopnost klesá.

Mezinárodní měnový fond to spočítal přesně: vnitřní obchodní překážky v EU fungují jako implicitní clo na zboží ve výši 45 procent. U služeb je to dokonce 110 procent. Donald Trump se svými celními experimenty je v porovnání s tím marginální téma. Naše vlastní byrokracie nám škodí násobně víc. Diagnóza je jasná. Víme, co je desatero největších hříchů jednotného trhu, máme dlouhý seznam reforem v Draghiho zprávě. Ale léčba je velmi pomalá.

Typickým příkladem jsou nekalé praktiky velkých potravinářů, kteří uměle rozdělují jednotný evropský trh a obchodníkům znemožňují nakupovat tam, kde je daný výrobek nejlevnější. Místo toho mají různé ceny pro různé trhy. Například rakouská vláda loni oznámila, že kvůli omezování hospodářské soutěže jsou u nich ceny značkových potravin o 10-15 % vyšší než v sousedním Německu. Žádný důvod pro to není, to jen nadnárodní potravinářské firmy vědí, že si to mohou dovolit.

Politici po celé Evropě rádi mluví o reindustrializaci, strategické autonomii, o tom, co všechno se musí udělat pro to, aby nemizela pracovní místa. Přitom by stačilo, aby místo psaní nových a nových strategií více podpořili obchod, který v EU vytváří 26 milionů pracovních míst.

Evropa je díky vysoké životní úrovni a 450 milionům spotřebitelů nejatraktivnějším obchodním trhem na světě. A tito spotřebitelé jsou zvyklí, že se o ně někdo postará. Továrnu může její majitel přesunout do Asie. Ale obchod je a vždycky bude především lokální, ať už jde o pracovní místa, placení daní nebo podporu lokálních výrobců. Na venkově je prodejna mnohdy posledním místem, kde se sousedé fyzicky potkají. Tohle algoritmus nenahradí. A do Číny to nikdo nepřestěhuje.

V Česku patří obchod mezi oblíbené zaměstnavatele se zajímavými a rychle rostoucími mzdami. Když to člověk srovná s tím, jak složité podmínky mají lidé v některých jiných sektorech, čekal by, že politici ocení, že se tři čtvrtě milionu zaměstnanců českého obchodu se svými rodinami mají dobře. Místo toho neustále čelíme snahám o nesmyslnou regulaci, zhoršování podnikatelského prostředí či dokonce vytváření nenávisti vůči obchodům, což pak odnášejí především prodavačky u pokladen. Smysl to nedává, ale lajky na sociálních sítích to sbírá.

Zákazníci se v současnosti dělí do dvou skupin: jedni hledají prémiovou kvalitu, druzí nakupují výhradně za nejnižší cenu. Ale ušetřit chtějí i ti, kteří mají zájem o vysokou kvalitu. Odpovědí obchodníků na tyto požadavky jsou privátní značky, které jsou při stejné kvalitě v průměru o čtvrtinu levnější než podobný značkový výrobek. Jinými slovy – při nákupu značkových potravin platíte 75 procent za danou potravinu a 25 procent ceny vyhodíte za hezké logo na obalu.

Privátní značky ale nenabízí jen lepší cenu, výrazně kupředu posunují i celkovou kvalitu. Podle dat společnosti McKinsey stojí za 70 procenty inovací na spotřebitelském trhu právě privátní značky obchodníků. Bezlepkové potraviny? Vysokoproteinové alternativy? Bezlaktózové výrobky? To nebyly nápady velkopotravinářů, ale obchodníků, kteří velmi dobře znají své zákazníky. My totiž vidíme skutečná rozhodnutí zákazníků u regálu, ne deklarované preference v dotazníku. Je proto nejvyšší čas, aby stát přestal privátní značky diskriminovat a začal těžit z toho, že obchody jsou dnes tahounem inovací a zvyšování kvality.

V českém kontextu hrají privátní značky ještě jednu významnou roli – jsou důležitou součástí českého exportu. Každý rok pod privátními značkami jednotlivých řetězců vyvezeme kvalitní české potraviny za více než 20 miliard korun, často na velmi náročné trhy. Českou šunku tak najdete v americkém Lidlu, české müsli tyčinky najdete ve Walmartu, zákazníci ve Španělsku se zamilovali do českého humusu. A nejde jen o potraviny – třeba nejprodávanější dětské pleny v britském Tescu jsou Made in Czechia!

Umělá inteligence je technologickým přelomem srovnatelným s průmyslovou revolucí. To slyšíme na každé konferenci a je to pravda. Paradoxem ale je, že ačkoli AI využívá sto procent větších obchodníků, jen tři procenta z nich dokáží doložit měřitelné výsledky. Peníze jdou do AI, ale produktivita zatím neroste. To není důkaz, že technologie nefunguje. Je to důkaz, že AI je třeba brát jako dlouhodobou infrastrukturní investici, ne jako krátkodobý nákladový projekt s rychlou návratností.

Kdokoliv na to pohlíží jinak, bude za pět let stát tam, kde dnes stojí ti, kteří zmeškali e-commerce. Naopak Česko může být jedním z vítězů díky tomu, jak intenzivně na obchodní AI vsadil Tomáš Čupr – a velmi zajímavě fungující technologii si nenechává jen pro Rohlík, ale nabízí ji všem.

Za posledních osm let prošel evropský obchod pandemií, energetickou krizí, disrupcí dodavatelských řetězců a inflačním šokem. Přesto zůstal otevřený, zajišťoval zásobování, udržoval přijatelné ceny, a to při vlastních ztrátách tam, kde jiné sektory čerpaly státní podpory. Tím to ale nekončí. Do rozvoje a modernizace prodejní sítě i logistických center, lepších pracovních podmínek, vývoje atraktivních privátních značek a aplikace nových technologií plánuje evropský obchod do roku 2030 investovat zhruba 600 miliard eur. Česko navíc patří mezi země, kde se nové věci často testují, takže máme dobrou šanci z inovací těžit mezi prvními.

Nepotřebujeme děkovné dopisy, nepotřebujeme, aby na papíře vznikaly vzletné strategické dokumenty. Po politicích a regulátorech chceme jedno jediné: přestaňte nám do cesty klást nové a nové překážky. Přestaňte vymýšlet další byrokracii, proškrtejte tu stávající, řešte jedovaté hračky z Číny, a ne chybějící razítko u malého obchodníka v Pelhřimově a podporujte moderní technologie.

Evropský obchod není problém, který je třeba krotit regulacemi. Je to páteř, která drží celý kontinent zásobený, zaměstnaný, funkční a spokojený. Tak ať se to zbytečně nepokazí!