„Experti“ s dvoutýdenním kurzem. Péči o duševní zdraví zahltili neodborníci

Nějakou formu psychické pomoci vyhledal v Česku každý třetí člověk. Přesto velká část veřejnosti netuší, na koho přesně se v krizové situaci obrátit – ani jaký je rozdíl mezi jednotlivými profesemi, které péči nabízejí.

V přetíženém systému se pak na trhu čím dál častěji prosazují lidé bez potřebného vzdělání, kteří přesto nabízejí nejrůznější podpůrné a terapeutické služby.

„Systém je zahlcen neodborníky,“ říká Markéta Celerová z Asociace klinických psychologů (AKP). „Narážíme na kouče, ale i léčitele, šamany, lidi, kteří si udělali třeba dvoutýdenní kurz a mají otevřenou nějakou pracovnu. Ve chvíli, kdy jsem nemocný nebo mi není dobře a hledám péči, tak narazím na neodborníky. Mají třeba kratší čekací dobu, takže se tam dostanu spíše,“ popisuje.

Jsou to ale často i nenápadnější případy a služby, které navenek působí seriózně. Lidé si pak mohou myslet, že jdou ke kvalifikovanému terapeutovi.

„Zvláště když dotyčný uvede na svůj web, že absolvuje nějaký psychoterapeutický výcvik. Běžný člověk netuší, že jsou nějaké takzvané akreditované psychoterapeutické výcviky a pak nějaké jiné,“ upozorňuje viceprezidentka AKP Daniela Saifrtová.

Právě nedostatek péče může problém zhoršovat. „Ve městě, kde pracuji, se roztrhl pytel s pseudopsychologickými službami. Lidé zkrátka vezmou zavděk tím, kde je přijmou, a spíše rezignují na to, co vlastně potřebovali. To je také rizikové,“ dodává.

Masivní nabídka soukromých služeb podle Celerové stírá hranici mezi jednotlivými specializacemi i tím, kdo má pro takovou práci skutečnou kvalifikaci. Potvrzují to i data agentury STEM/MARK pro AKP. Ukazují, že většina Čechů nedokáže rozklíčovat, s čím přesně jim která profese může pomoci – nerozlišují mezi klinickými psychology, psychology mimo zdravotnictví, psychoterapeuty nebo psychiatry.

Například diagnostikovat psychické poruchy mohou pouze kliničtí psychologové, psychologové ve zdravotnictví a psychiatři. Oprávnění k tomu naopak nemají psychoterapeuti ani klasičtí psychologové s běžným magisterským vzděláním. Předepisovat léky pak smí výhradně psychiatři, kteří jsou lékaři.

Výzkumníci také zjišťovali, jak dlouho lidé na potřebnou pomoc čekají. Více než polovina respondentů našla řešení hned u prvního profesionála, 16 % muselo vystřídat dva, 10 % tři a 5 % čtyři a více odborníků.

Z průzkumu vyplývá, že téměř polovina lidí se dostane na řadu do jednoho měsíce od objednání. Čtvrtina respondentů však musela čekat až tři měsíce a 11 % dokonce ještě déle. Naopak do jednoho týdne od objednání se k termínu propracovalo 17 % dotázaných.

Tyto statistiky jsou však podle odbornic v mnoha ohledech zavádějící. „Na internetu péči opravdu seženete za týden nebo dva. Ale ke klinickému psychologovi, například s dítětem, můžete čekat půl roku až rok. Dětská sekce je na tom ještě hůře, někteří kolegové dnes už objednávají až na leden 2027. Na dlouhodobou psychoterapii si pacienti počkají rok či dva. Je zkrátka faktem, že lidé pak raději volí služby mimo zdravotnictví, kde si je sice sami hradí, ale dostanou se na řadu rychleji,“ shrnuje Celerová.

Samotná online forma přitom podle ní není problematická, musí být ale zajištěná potřebná odbornost. „Potřebovali bychom nějaký dohled a větší regulaci toho, aby tam byli opravdu odborníci. Někdo, kdo má výcvik, u koho probíhá supervize, někdo, kdo se opravdu celoživotně vzdělává,“ apeluje.

Rozšíření služeb mimo zdravotnictví může být zároveň i pozitivní. Poptávka po psychologické péči je totiž velká, v posledním roce až dvou se tak podle zástupců AKP kapacity podařilo zlepšit.

„Je hrozně důležité, aby to spektrum služeb bylo pokryté po všech stránkách. Náš úkol je ale akcentovat bezpečí péče v tom smyslu, aby lidé byli na začátku dobře oddiagnostikováni. Aby ten, kdo je do péče přijme, věděl, jestli mu do péče patří, anebo jestli je potřeba ho poslat někam do odbornější, zdravotní péče,“ zdůrazňuje Saifrtová.

Vysoká poptávka po psycholozích má ještě jeden dopad: Lidé čím dál častěji při snaze vypořádat se s náročnými situacemi používají rychle dostupné technologie – aplikace zaměřené na zvládání úzkosti a stresu, relaxační a dechová cvičení, spánkovou hygienu nebo si vedou deníky nálad.

Nově se objevuje závislost na radách generovaných umělou inteligencí. Lidé se v náročných situacích svěřují AI se svými nejniternějšími pocity a problémy a následně se řídí doporučeními, která jim nabízí.

To podle odborníků nemusí být nutně problematické. „Jako podpůrná a okamžitě dostupná pomoc mohou být tyto nástroje užitečné. Zejména u závažnějších psychických obtíží je ale důležité neopouštět skutečný mezilidský kontakt a obrátit se na živého odborníka s možností osobního setkání – právě to je pro kvalitní péči zásadní,“ upozorňuje prezidentka AKP a dětská klinická psycholožka Hana Jahnová.

Technologie by měly být vždy jen doplňkem k profesionální péči. V případě nejasností by člověk měl vyhledat praktického lékaře, který ho navede za dalšími odborníky.

Při akutních potížích souvisejících například se sebepoškozováním nebo sebevražednými myšlenkami mohou lidé využít akutní psychiatrické ambulance. Na těch není potřeba předchozí objednání. Pomoci mohou také ambulance s rozšířenou péčí (ARP), které mají povinnost pacienta přijmout do měsíce od návštěvy akutní ambulance.

Přibližně třetina lidí ovšem v průzkumu uvádí špatnou zkušenost s odbornou pomocí. Nejčastěji si stěžovali na nevhodný přístup nebo nekompetentnost.

Markéta Celerová to považuje za alarmující číslo: „Od pacientů občas slýcháme hrozné historky. Týká se to i sexuálního obtěžování. Tohle je fakt alarmující ve spojitosti s tím, že vlastně není kam si stěžovat.“

Podle výzkumu naprostá většina lidí – 95 % – neví, na koho by se v případě potřeby obrátila se stížností. „Správný postup u poskytovatele zdravotní péče je krajský úřad, který je zřizovatelem. Ale když tam podáte stížnost na postup psychologa, krajský úřad to nemá jak vyřešit,“ pokračuje psycholožka.

Asociace klinických psychologů proto usiluje o vytvoření profesní komory – ta by měla zajistit, aby odbornou péči poskytovali jen kvalifikovaní odborníci, a chránit pacienty před neodbornými zásahy. „Na rozdíl od AKP bude mít právo řešit stížnosti vyloučením z komory a pozastavením až zákazem činnosti,“ vysvětluje Hana Jahnová.

Komora je totiž na rozdíl od asociace zřízena zákonem a má veřejnoprávní odpovědnost – stanovuje závazné standardy výkonu profese, dohlíží na kvalifikaci, etiku a odbornost svých členů a chrání veřejnost. Profesní asociace nemají pravomoc regulovat výkon profese ani zasahovat při porušení pravidel.

Saifrtová doplňuje příklad konkrétní problematické situace: jejich asociace se zabývala případem ženy, která se vydává za klinickou psycholožku, byť jí ve skutečnosti není. „Píšou nám konkrétní poškození lidé a my jim nemáme co říct,“ konstatuje.