Článek
Nelze si nevšimnout, jak málo a vyhýbavě současná vláda zdůvodňuje systémové změny, do kterých se pustila.
Kabinet poslaneckými návrhy obchází připomínkové řízení v rámci řádného legislativního procesu, přistupuje k likvidačním administrativním krokům, jako byl odsun lidskoprávní či protidrogové politiky z Úřadu vlády, a když je na to dotazován nebo se setká s expertním odporem, premiér Andrej Babiš ztrácí nervy a atakuje tazatele.
Vrcholem nesrozumitelných improvizací je výpad proti dosavadnímu způsobu financování veřejnoprávních médií, České televize a Českého rozhlasu. Vláda se tu dostala do naprosté argumentační tísně a chaosu vládnutí. Není s to dát na stůl jediný racionální důvod, co přesně svým krokem sleduje. Střídá nesmyslné návrhy i argumenty - „máme to v programovém prohlášení“ -, prosazuje ad hoc nápady, vytahuje absurdní čísla. Co týden, to jiný pokus, přičemž jeden horší než druhý.
Pozorovatel tak musí dříve či později nevyhnutelně dospět k jednoduché otázce: Proč to dělají? Při sledování premiéra, členů vlády a koaličních poslanců se mlha nejednoznačnosti zahušťuje a je patrné, že ani nejbližší straničtí partneři Babiše nemají o důvodech jasno. V jistém smyslu začala studená válka mezi vládou a médii, respektive nemalou částí občanské společnosti. A důvody? Nevíme.
Poukazuje se na české replikování maďarského a slovenského vývoje, tedy kroků premiérových politických blíženců Viktora Orbána a Roberta Fica. Z Maďarska i ze Slovenska je ale už dávno vidět, kde a čím tyto praktiky končí - expanzí korupčních a mafiánských praktik, omezováním akademických a občanských svobod, odlivem mladé generace ze země.
Tyto věci nemůže Andrej Babiš nevidět. Přesto v nich pokračuje. Za takových okolností není snadné nalézt vysvětlení postupu vlády. Jednou z možností je vyhoření a ztráta politické schopnosti zemi vést u šéfa hnutí ANO. Do určité míry by tomu odpovídala opatrná kritika, která zaznívá od jeho bývalých významných spolupracovníků, jako je někdejší eurokomisařka Věra Jourová, exministr financí Ivan Pilný nebo bývalý obrany Martin Stropnický.
Na obecnější úrovni je nutné konstatovat, že koalice, nejen premiér, postupují tak, aby si usnadnila podmínky vládnutí. Tlačí na změny, které podsekávají transparentnost státní správy a vlády.
Dokládá to jak protlačení kontroverzního služebního zákona, který právě nezávislost úředníků na politické moci oslabuje, tak pokračující destrukce některých ministerstev a výsadek problematických stranických kádrů, dokonce sponzorů, což premiér nechává bohorovně běžet.
Ruka ruku myje
Jenže nepodsekáváme si zde, s rezignací na základní správní normy, zároveň základy naší prosperity a kvality života, obdobně jako se to stalo na Slovensku a v Maďarsku? Nezačínáme zde porušovat obecné ústavní principy a regule, jež zcela cíleně znesnadňují divoké vládnutí ve stylu „ruka ruku myje“?
Možná se právě nacházíme na této křižovatce. Jsou vysoké standardy transparentnosti výkonné politiky právě tou překážkou, která má být zmíněnými kroky odstraněna?
To by se samozřejmě jen obtížně přiznávalo jako motiv změn. Pokud by tomu tak bylo, dostali bychom se do zásadního konfliktu s ústavou, která právě tyto „nepohodlné“ podmínky pro vládnutí, demokratické a právní, civilizačně nastoluje.
Byla by to asi nejhorší možná varianta odpovědi na to, proč současná vládní koalice své nepochopitelné kroky nedokáže obhájit. Ale rád se budu mýlit.
