Článek
Programové prohlášení vlády je nepochybně důležitým dokumentem. Bez debaty. Ministr kultury Oto Klempíř se dokonce nedávno nechal trochu unést a řekl, že to je „naše bible“. Ostatní členové kabinetu a vládní koalice nejsou tak patetičtí, ale když potřebují vysvětlit, proč je pro ně nějaký politický krok podstatný, obracejí se k základnímu vládnímu dokumentu jako k bytelné argumentační kotvě.
„Máme to v programovém prohlášení vlády, takže chceme toto udělat a uděláme to,“ hájil šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka připravovaný zákon o neziskových organizacích.
„To jsme totiž, kolegyně, kolegové, říkali před volbami, měli jsme to ve volebním programu, máme to v programovém prohlášení vlády a není to žádné překvapení,“ vysvětloval v Poslanecké sněmovně poslanec ANO Patrik Nacher, proč se vláda pouští do změn ve financování veřejnoprávních médií.
„Dnes ráno na koalici jsme také řešili zpřísnění migrační politiky, to je to, co jsme slíbili, ten nový azylový zákon, máme to v programovém prohlášení vlády,“ hlásil onehdy na tiskové konferenci vlády premiér Andrej Babiš.
„Máme to v programovém prohlášení vlády a já na tom trvám, to znamená, trvám na tom, aby maximální věk odchodu do důchodu byl 65 let,“ horlil v televizní debatě pro změnu šéf SPD Tomio Okamura.
To jen tak zcela namátkou. Se zdůvodněním, že je to napsané v programovém prohlášení, hájí politici řadu dalších kroků. Třeba aktuální stěhování agend z Úřadu vlády (což údajně souvisí se slibem zvýšení efektivity státní správy), znárodnění ČEZ nebo Babišovy útoky na Českou národní banku (v programovém prohlášení je zlevnění hypoték a centrální banka to vládě kazí).
Na první pohled tomu nejde nic vytknout. Vládní koalice sepíše programové prohlášení vlády jako kompromisní výběr z předvolebních slibů zúčastněných stran a vláda následně toto prohlášení naplňuje. A protože jde z velké části o kompilaci předvolebních programů, pro něž ve volbách hlasovala největší část voličů, má vládní prohlášení jako dokument silnou demokratickou legitimitu.
Tato neprůstřelná teorie má ovšem v praxi své rezervy. Velmi totiž záleží na tom, jakým způsobem se vláda rozhodne svůj program plnit.
Krásným příkladem je boj proti rozhlasovým a televizním poplatkům. Ty vláda slíbila „zrušit“ a má – při vědomí všech rizik, která to s sebou nese – právo to udělat. Vládní program ale nijak nespecifikuje nový způsob financování veřejnoprávních médií. Tady už vzniká prostor pro kreativitu. Ta zrodila jeden z nejhorších návrhů zákonů všech dob z pera Oty Klempíře.
Když byl Andrej Babiš na Klempířův výplod tázán, argumentoval (podobně jako výše citovaný Patrik Nacher) tím, že vláda má v programu zrušení poplatků, takže nechápe, čemu se kdo diví. Když potom návrh zákona roztrhala na kusy i oficiální připomínková místa, včetně ministerstev, a bylo jasné, že skončí pod stolem, Babiš plynule přešel k tvrzení, že ve vládním programu je jen zrušení poplatků, takže nechápe, proč by se měl psát nový velký zákon, když stačí vyřešit financování.
S přesunem agend je to podobný příklad. Ano, v programovém prohlášení se píše, že „snížíme provozní výdaje státu a omezíme nadbytečné agendy“. Rozhodně se tam ale nepíše nic o obratu protidrogové politiky směrem k tuhé policejní represi nebo o zásadních změnách koordinace politiky lidských práv. Ostatně, zrovna o politice závislostí se ve vládním programu vůbec píše trestuhodně málo, přesto i v ní vláda chystá bez větší debaty zcela zásadní změny. Obhajovat současný průvan v agendách Úřadu vlády jen odkazem na obecně formulovanou větu v programovém prohlášení opravdu nestačí.
Je samozřejmě správné, když chce vláda plnit svůj program. Pokud to ale má být takříkajíc ke koukání, vyžaduje to dvě zásadní podmínky.
Tou první je nepsat si do programového prohlášení ekonomické nesmysly, jako je třeba návrat důchodového stropu na 65 let. Nebo jako byl – abychom byli vyvážení – příslib nezvyšovat daně v programu vlády Petra Fialy. Takové hloupé sliby končí buď ekonomickou škodou pro republiku, anebo jejich nevyhnutelným porušením.
Druhou podmínkou jakž takž fungujícího vládnutí je elementární příprava na výkon moci. Ta v Česku už mnoho let – až na pár čestných výjimek – tragicky chybí. Všechny síly jsou upřeny do vymýšlení účinných hesel a slibů a prakticky nulová energie se věnuje úvahám, jak tyto sliby naplnit, kdyby to náhodou bylo zapotřebí.
Pak dostane zrušení televizních a rozhlasových poplatků na starost ministr, jehož strana jako jediná v koalici poplatky rušit nikdy nechtěla. Ale ani od partnerů mu nikdo není schopen pomoci, protože ani tam, kde se rušení poplatků velkohubě slibuje, neexistuje náznak plánu, jak to udělat. A tak se to stlouká na koleně po příchodu do úřadu.
Politický marketing tu na plné čáře vítězí nad politickou prací. Což se v případě volební prohry ztratí, ale v případě volebního úspěchu je nepřipravenost, nekompetence a neschopnost plnit nepromyšlené sliby vidět v plné nahotě. U Fialy, kde nastupoval například tragicky nepřipravený ministr zdravotnictví, úplně stejně jako u Babiše.
Věta „máme to v programovém prohlášení“ není argumentem pro nic. Je zbytečná, bezobsažná. Plnění programu se od vlády očekává, a když se nedostaví, přijde od voličů trest. To jsme viděli mnohokrát, naposledy loni v říjnu.
Klíčové otázky znějí, proč je ta která věc tak důležitá, že se objevila ve vládním programu. A proč ji vláda hodlá provést právě tímto způsobem. A jak se vyrovná s riziky a následky.
Vládnutí, navzdory převládajícímu přesvědčení politiků i marketérů, není pokračováním kampaně jinými prostředky. Je spojeno s širší odpovědností za stav země a s příslušnými nudnými procesy. Těmi procesy, které mimochodem právě nyní zafungovaly a uchránily veřejnoprávní média před prvním pokusem o jejich likvidaci.
Vládnutí vyžaduje jiné kvality a schopnosti než snaha sklidit ve volbách maximum hlasů. Někteří jednotlivci, ba i celé strany, už to v uplynulých obdobích zjistili a stejně bolestivé prozření čeká mnohé i v období tomto.
