Prales na Moravě: Vydejte se na výlet do nejmladší CHKO za orlem i do bunkrů

Na kolo nasedáme hned před břeclavským nádražím a vydáváme se přímo k jihu směrem na Pohansko a dál, sedmnáct kilometrů směrem k soutoku Dyje a Moravy. Od křižovatky Jiklínské a Hraniční cesty se cyklotrasa zužuje a je plná kaluží, zpevněný povrch nahrazuje štěrk a hlína. Když mineme mostek přes jedno ze slepých ramen Dyje, přechází trasa do dřevěného chodníčku vyvýšeného nad úroveň lesní půdy.

Na něj se ale s koly nevydáváme, raději je připoutáme k naučné tabuli a dál jdeme pěšky. Stromy, které leží spadané kolem cesty, mohou mít i sto let, zarůstá je mech a bylinné patro. Když jsme tady byli na podzim, vzrušení z tolika odstínů hnědé a rezavé bylo zcela vibrující, na konci jara zažíváme něco podobného, tentokrát s odstíny zelené.

Po pár stech metrech se chodníček stáčí a naskytne se nám pohled, který se neomrzí, i když ho známe z předchozích návštěv i z typických fotek soutoku. Z levé strany přitéká mohutná Morava, na jejím protějším břehu leží Slovensko a stojí na něm legračně schoulené rybářské chatičky, jako kdyby tam bydleli poustevničtí trpaslíci. Zprava se tiše vlní Dyje. A na její rakouské straně stojí na kůlech dřevěné rybářské domky s předsunutými čeřeny na kladkách, které tamní rybáři spouští do vody a v rozložitých sítích pak vytahují obyvatelky řeky, které říkají Thaya.

Jsme na samém konci republiky, přímo před námi se obě řeky spojují v jednu. A její společné vody mizí za zátočinou, lesknou se a blýskají na slunci, které vykouklo zpoza mraků. Dál už ale tečou jen jako Morava. A dále pak do Dunaje a do Černého moře. Zpátky ke kolům jdeme mlčky, v hlavách se nám honí vědomí naší maličkosti v porovnání s přítomnou přírodou.

Chráněná krajinná oblast Soutok, přestože Dyje a Morava se tady setkávají tisíciletí, vznikla přesně před rokem. Rozhodně ji ale můžeme označit za jednu z nejzvláštnějších chráněných krajinných oblastí u nás.

Nadchne vás svou rozlehlostí, která čítá více než 125 kilometrů čtverečních a je úplně placatá, její převýšení činí legračních 27 metrů. Nenajdete tu jediný kopec, jenom násep, suchý poldr mezi nivami, který slouží jako zábrana, když se řeky zjara rozvodní. Už to dávno nedělají tak intenzivně jako před půl stoletím. A to díky stavbě nádrže Nové mlýny, která místní mokřady a lužní lesy vysušila. Když se sem ale vydáte na jaře, můžete pozorovat čápy a volavky, jak hledají žáby v zaplavených loukách. V ten moment vás ani nenapadne, že by tu přírodu ohrožovalo sucho.

Zdání klame, letošní rok byl jedním z nejsušších za dlouhou dobu a právě množství vláhy má na to, co tady žije, roste a poletuje, zásadní vliv. Třeba růst javoru babyka, který „zapleveluje“ místní vzácné světlé lesy, by nebyl tak masivní, kdyby bylo víc vody. Babyka totiž vlhko nesnáší – a teď je musí lesáci po dohodě s vedením CHKO vyřezávat.

Vypadá to jako zásah do krajiny, která by si podle laického názoru měla poradit sama, ale to je mýlka – tahle krajina je do značné míry velmi ovlivněna člověkem už půl druhého tisíciletí a mluvit o tom, co je tady ještě přirozené, původní nebo přírodní se dá těžko. Vztahy mezi druhy se mění právě v důsledku lidské činnosti.

„I to je jeden z důvodů, proč se odborníci a odbornice shodli na tom, že Soutok nemá být národním parkem, ale právě ‚jen‘ chráněnou krajinnou oblastí, protože v takhle nastaveném stupni ochrany můžeme jednodušeji reagovat na to, co a jak aktivně obhospodařovat,“ vysvětluje Vladan Riedl, šéf CHKO Soutok.

Cyklostezka z Břeclavi k soutoku měří 18 kilometrů, na jih se vydáme podél Dyje a zpátky podél Moravy. Cestou si ale uděláme ještě pár odboček. Ta první zamíří k zámečku Pohansko, který patří mezi partu objektů Lednicko-valtického areálu.

Na tomto místě byly objeveny vykopávky slovanského sídliště z devátého a desátého století našeho letopočtu. Na zámečku je výstava těchto pokladů, dokonce šlo o vůbec nejrozsáhlejší raně středověké opevnění na našem území.

Slované na Pohansku žili v době rozšiřování křesťanství, jejich původní kultura se s novým náboženstvím mísila a zatímco někteří velmožové už byli pohřbívaní skromně bez poct v souladu s křesťanskými zásadami, archeologové tady našli i původní pohanské pohřebiště se záplavou honosných šperků.

Nedaleko odtud je archeoskanzen, kde lépe získáte představu o tom, jak to na Velké Moravě, o které se učí v dějepise, vlastně vypadalo. Včetně života se stékajícími se řekami, které každoročně obyvatele upozorňovaly na to, jak mocná příroda je a jak složité je chtít ji ochočit. Val, který na ochranu proti vodě postavili, byl místy široký až sedm metrů. Ostatně i kvůli řekám Slované nakonec soutok opustili, řeky totiž v důsledku mýcení na horních tocích přinášely každoročně víc a víc bahna, nánosy na některých místech mají až dvacet metrů.

Z Pohanska, od muzea v zámečku a repliky slovanské chýše, míříme dál na jih směrem k zámečku Lány, který tu vystavěli Lichtenštejnové. I je řeky ovlivňovaly, dobře si museli promyslet, kam svoje klasicistní altány, hájenky a lovecké zámečky postaví. A také jak, aby je voda nesebrala.

Kromě Slovanů a Lichteštejnů je místní krajina úzce spojena ještě s jinou etapou naší historie, s předválečnou stavbou opevnění a následným zřízením železné opony. Ostatně z Poštorné až na soutok řek vybudovali v roce 1953 jeden z prvních systémů elektrického vedení. Sice je krajina zde plochá, ale díky křovinám a lesům se tudy utíkalo přes Rakousko na Západ.

„Všechny tyhle tři historické vrstvy se do místní krajiny nějak obtiskly, Slované Lichtenštejni i železná opona,“ říká Vladan Riedl. Všechny ty tři etapy a lidé s nimi spojení tady nechali kus svého života, voda v řekách tekla jiná, ale přesto jsou to pořád tytéž řeky.

Tabule, které lemují cyklostezku, to připomínají, od hradiště na Pohansku přes Lichtenštejny na Lánech až po popis bunkrů a příběhy železné opony se mísí s popisem chráněných druhů a vztahů mezi nimi. A právě tyhle vztahy chráníme, to kvůli nim CHKO vznikla.

Nedaleko od Pohanska cestou míjíme obrovské hnízdo - patří čápovi bílému. Není to ale jediný chráněný obyvatel Soutoku. Žije tu i orel královský, který je asi nejznámějším tamějším vzácným druhem. Soutok je co do počtu druhů jednou z nejbohatších lokalit v Evropě, jen ptáků je tu 260 druhů a víc než polovina z nich tady hnízdí.

Velmi sporadicky se v poslední dekádě podařilo najít rýhovce pralesního, tajemného brouka, který žije v kládách popadaných kmenů. „Dlouho jsme o něm nic nevěděli, žije na málo místech a v podstatě se nechytá do entomologických pastí, většinu života žije uvnitř kmene, ve dřevě a ne pod kůrou. Potřebuje mohutné hnijící dřevo, kmen, který spadl a zůstává dlouhé roky ležet na místě, navíc potřebuje také specifickou hnilobu a vlhkost. Takže dává smysl nechat takové kmeny ležet – a v pralese, kde se netěží, tohle můžeme udělat,“ vysvětluje Vladan Riedl.

Součástí CHKO Soutok jsou i vloni vyhlášené Lanžhotské pralesy, kde platí přísnější stupeň ochrany a netěží se v něm dřevo. V ostatních místech CHKO se těžit může, za poslední rok se podařilo díky finančním prostředkům na ochranu přírody podpořit opatření, která do lesa vnesou tolik potřebné světlo.

Každoročně jsou také těžby plánovány s ohledem na hnízdění některých druhů, stejně tak sekání luk s ohledem na hmyz. „Motýl, který vidí pokosenou louku, si nesedne na květ a nenají se a ani nemá kam klást svá vajíčka, zatímco když necháte část louky nepokosenou, máte mnohem větší šanci, že se motýl úspěšně rozmnoží a má také možnost se schovat před případnými predátory. Pokud se však louky kosí naráz celé, motýlů a dalších druhů ubývá,“ vysvětluje Vladan Riedl s tím, že tady do budoucna by správa CHKO podpořila kromě kosení i spásání luk.

Také místní lesy jsou zvláštní nejenom tím, jak jsou podmáčené, ale i plejádou hmyzích obyvatel – mezi druhově nejpestřejší patří ty, kde je víc než polovina dubů letních. A pak je tu 11 596 starodubů. Přesně tolik. Kdo je spočítal a jak se tohle asi dělá?!

Za strodub se označuje starý, mohutný solitérní strom (ne vždy to musí být dub), který slouží jako významný biotop a útočiště pro desítky ohrožených druhů hmyzu, hub a ptáků. „Některé se počítají snadno, ale jiné jsou zarostlé uprostřed lesů a čím víc je takový strom zarostlý stromy kolem, tím hůř se mu žije. Už sto dvacet jsme jich uvolnili a pokračujeme s tím, letos uvolníme dalších 220, abychom podpořili druhy, které jsou na ně navázané,“ dodává Riedl s tím, že místní lesy jsou druhově tak bohaté, že si na počet druhů nezadají s  tropickými pralesy.

Mnoho z těch stovek druhů, které tu žijí a rostou, známe, ale je velmi pravděpodobné, že jich mnoho teprve čeká na své obnovení. Nemusíme tak na druhý konec zeměkoule, abychom prozkoumali kdejaký kout, neobjevená místa máme i za humny. Nejčastěji jde zřejmě o neznámé houby nebo lišejníky. Krom toho se tu objevují i ty, které byly považovány za vyhynulé. Mezi nimi třeba plamének celolistý, který tady vloni vykvetl a způsobil senzaci mezi botaniky, kteří ho sto let považovali za ztracený. Nebo užovka stromová, o té se sice říkalo, že v lužních lesích kolem soutoku jistě žije, ale teprve vloni v létě byl její výskyt potvrzený.

Primárním cílem CHKO tedy není ani tak stát se vyhledávaným turistickým cílem jako chránit ekosystém - ostatně jako každá chráněná krajinná oblast. „Ona je to vlastně docela nuda, jít sem na výlet,“ směje se Riedl. Klub českých turistů tady ani neplánuje kreslit nějaké nové turistické trasy, pro pěší by bylo náročné vypravit se osmnáct kilometrů k soutoku a bez možnosti zkrátit si trasu jít zase osmnáct kilometrů zpátky.

Páteřní cyklostezka je tak pro návštěvníky oblasti úplně ideální – na kole se těch v součtu skoro čtyřicet kilometrů dá ujet po rovině snadno, u každé naučné tabule zastavit, obdivovat orlí hnízdo, brčálově zelená slepá ramena řek, volavky popelavé a čápy na lukách a přes hospodu na zámečku Lány zase zpátky na vlak do Břeclavi.

Přemýšlím nad tou nudou, o které šéf CHKO mluvil – a o tom, co od výletů čekáme, jaká lákadla na nich potřebujeme a že nám v důsledku takových měřítek může připadat nudný i ten druhově nejbohatší lužní les ve střední Evropě.

Nasedáme u tabule před soutokem zpátky na kola, vyrušíme volavku, za stromy tušíme bobra, jehož zuby vytváří na kmenech charakteristickou stopu a jedeme zpátky lesem a po náspu mezi loukami. S tím legračním převýšením sedmadvaceti metrů, s oběma řekami, jejichž setkávání dalo místu název, za zády…