Klimatizace není ideální řešení. Je to ale řešení, které máme

V létě 2022 souviselo s vysokými teplotami v Evropě zhruba 61 672 úmrtí, tedy zhruba tolik lidí, kolik žije v Mostě. V Praze se riziko, že člověk zemře během vlny veder, v desátých letech oproti předchozím dekádám zhruba zdvojnásobilo. Letošní rok tento výsledek nejspíš ještě změní.

Vedro u nás zabíjí méně lidí než zima, jenže ten poměr se s oteplováním posouvá. Evropa se přitom otepluje zhruba dvakrát rychleji než zbytek světa. Oběťmi bývají nejčastěji senioři a lidé žijící sami, často v přehřátých bytech pod střechou, kde teplota nijak moc neklesne ani v noci.

A horko nestojí jen životy. Jakmile teploty přerostou určitou mez, otupují hlavu i ruce: v indických továrnách klesá roční výroba zhruba o dvě procenta s každým stupněm navíc; ztráty v klimatizovaných provozech jsou výrazně menší. Přesné číslo se na české kanceláře přenést nedá, trend ano.

Rad, co s vedrem dělat, zaznělo v posledních dnech přehršel. Možných opatření je mnoho: od pitného režimu přes nákup větráku až po budování odolnějších a zelenějších měst.

Všechna mají svá omezení. Větrák nebo ručník na hlavu vám pomohou, jen dokud teplota nestoupne příliš vysoko. Dobře fungují i lepší izolace, stínění či zeleň ve městech, jak ostatně potvrzují i měření, ale taková opatření v husté a staré zástavbě českých měst se prosazují pomalu a draze.

Existuje přitom jedna více než sto let stará technologie, která dokáže ohledně chlazení téměř zázraky, jak víme z historie. Ve Spojených státech klesla úmrtnost za extrémně horkých dnů během 20. století zhruba o 80 procent. A celé to vysvětluje jeden faktor: rozšíření domácích klimatizací.

Technologie, na niž byl podán patent pár měsíců před 1. světovou válkou, postupně dozrála do podoby, ve které je pro velkou část světa nepostradatelnou pomůckou. V Evropě to nikdy neplatilo, klimatizace tu nebyla zapotřebí – a tak jsme měli luxusní možnost stavět se k ní přezíravě. V některých zemích, například ve Francii, se stala do jisté míry symbolem plýtvání (což se teď pomalu mění).

Obava z masového rozšíření klimatizací má svou logiku: víc jednotek znamená víc spotřebované elektřiny a víc emisí. Energetická obava ovšem platí dnes už jen tak napůl.

Chlazení sice patří k nejrychleji rostoucím důvodům spotřeby elektřiny, jenže špička poptávky po něm připadá zhruba na hodiny, kdy fotovoltaika dává nejvíc. Totéž slunce, které vedro vytváří, vyrábí i proud, jímž se proti němu dá bránit.

Celosvětově by panely i bez baterií mohly přímo pokrýt zhruba polovinu poptávky po chlazení, ve slunných zemích víc, v Česku o něco méně. I v Evropě se spotřeba a výroba potkávají: italská domácnost se střešní fotovoltaikou si ve dnech s teplotou nad 30 stupňů, kdy klimatizace jedou naplno, sníží odběr ze sítě zhruba o 68 procent. V Česku nebude rozdíl veliký, i když pochopitelně záleží na spoustě konkrétních okolností.

Nová solární elektrárna je dnes v mnoha ohledech nejlevnějším zdrojem, který se staví, její cena za poslední dekádu spadla zhruba o 90 procent (hlavně díky poklesu ceny panelů). Výroba ze solárů ve střední Evropě se za pár let zhruba zešestinásobila a Česko míří podle svého klimaticko-energetického plánu k 10,1 GW fotovoltaiky do roku 2030. V hodinách, kdy jinak sítě přebytečné polední slunce ořezávají a cena elektřiny často klesá do záporných hodnot, je chlazení vítaným odběratelem.

Navíc pevná klimatizace s venkovní jednotkou (nikoli přenosná krabice s hadicí v okně) umí cyklus obrátit a v zimě topit. Každý takový přístroj je ve skutečnosti tepelným čerpadlem, kusem chytřejšího vytápění, na němž stavějí evropské klimatické plány.

Bylo by pochopitelně zbytečné popírat, že postupné rozšiřování klimatizací má svou další cenu. Během posledních horkých červnových dní sice spadla cena elektřiny v Česku kolem poledne – když panely vyráběly naplno – pod nulu, večer ale vyskočila k 300 eur a v nejteplejší den až k 700 eur za megawatthodinu.

Tuhle večerní „díru“ další klimatizace jen prohloubí a zaplnit ji mohou jen stabilní zdroje nebo baterie. Obojí je technicky možné, i když jen stabilní zdroje řeší otázku výroby během tužších zim.

Samotné klimatizace navíc ohřívají město, protože jejich odpadní teplo zvedá v noci teplotu v ulicích zhruba o stupeň. K tomu se přidávají chladiva, samostatný klimatický problém, protože unikají a hřejí tisíckrát silněji než oxid uhličitý. A hlavně, klimatizace musí dorazit ke starým a chudým lidem, kteří v horku umírají, nejen k těm, kdo si pohodlí mohou dovolit.

Klimatizace tedy není ideální odpověď. Jen je to ta, kterou máme po ruce hned teď, a v podmínkách, ve kterých čekání může stát zbytečně životy.