Na Aljašce se psy musíte naučit ovládat, jinak vás roztrhají, říká spisovatelka

Široko daleko samá pustina. Žena celá v černém s dlouhým kusem látky vzdoruje vichru, zatímco jí pod nohama taje led. Básnířka a výtvarná umělkyně Jessie Kleemann nazvala svou uměleckou performanci Arkhticós Dolorôs, v překladu Arktická bolest.

„Mám potřebu mluvit o bolesti, která je zároveň součástí daleko větší bolesti světa, válek, hladomorů, migrace,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy autorka, jejímž vystoupením tuto středu 1. července v brněnském Divadle Husa na provázku začne letošní ročník Měsíce autorského čtení.

Středoevropský literární festival, jehož účinkující budou z Brna opět pokračovat do Ostravy, na Slovensko a někteří až do Lvova, potrvá do 31. července. Letos je věnován právě Grónsku. Toto autonomní území Dánského království se začátkem roku dostalo do středu celosvětové pozornosti poté, co si jej začal nárokovat americký prezident Donald Trump. „Byl to barbarský pokus, jak si přivlastnit energetické zdroje,“ ohlíží se dnes Jessie Kleemann.

Performanci, při které chodíte tající ledovou krajinou, jste nazvala Arktická bolest. Co vypráví o Grónsku?

Bolest má mnoho vrstev, neseme ji v sobě a předáváme jedni druhým jako dědictví. Je to pomalý proces. Pro mě se arktická bolest netýká jen koloniální minulosti, ale velmi úzce souvisí s planetou jako takovou. V mytologiích, které jsme zdědili, je hodně utrpení a bolesti, ale zároveň také prostor pro poznání. Smutek a žal jsou v základu inuitských mýtů. Víme, že bolest a smutek zůstávají součástí i dobrých a pevných věcí, z nichž roste něco nového a lepšího. Ale pod tím vším je ještě jedna vrstva temna a prázdnoty. Zdráháme se o ní mluvit, naše koloniální historie nás někdy vede k pocitu studu a nedostatečnosti. A to mě strašně štve. Proto mám potřebu mluvit o bolesti, která je zároveň součástí daleko větší bolesti světa, válek, hladomorů, migrace.

Často se říká, že už nedokážeme truchlit. Vy to umíte?

Jako dítě jsem viděla na vlastní oči druhé umírat, byla jsem toho součástí. Nemyslím teď jen lidi, ale i ztrátu naší kultury, jejích podstatných částí, které postupně zanikly. Ale mohu to říci i takhle: Nepoznala jsem svého dědečka, protože tehdy lidé umírali mladší – kvůli způsobu života spojenému s lovem a přírodou. Tehdy to bylo dost běžné. A často jsme byli vedeni k tomu, že zapomínání je nejlepší způsob, jak přežít. Časem jsem se rozhodla, že žal, který jsem nejspíš zdědila po babičce, nechci skrývat. Často si ze mě doma dělali legraci, jak mohu být smutná, když ještě nejsem stará? Chtěla jsem pochopit, co vlastně znamená truchlit, porozumět tomu slovu. Jak je možné, že jsem dítě, které nemá truchlit, a přitom se tak cítím? Viděla jsem toho hodně. Tak proč bych o tom neměla psát? Někdy to prostě nejde držet v sobě tak dlouho. Musí to ven – různými způsoby, skrze umění a někdy poezii.

Jak vás ovlivnily grónské mýty?

My, kdo jsme vyrostli v Arktidě, tedy nejen v Grónsku, ale i v Kanadě, na Aljašce nebo na Sibiři, je slýcháváme od dětství. Což je na jednu stranu zábavné, ale má to i praktickou rovinu. Třeba že je nutné mít respekt ze psů, tedy z pracovních zvířat tahajících saně. Jakmile máte psy ve svém okolí, co nejdříve se je musíte naučit ovládat. Bez pána jsou agresivní. Potřebují vědět, koho poslouchat. V tom je potřeba důslednosti, jinak vás roztrhají. Nebo si vezměte obyčejný sníh. Když je mokrý, tající, špinavý a rozbředlý, člověka to ubíjí. Zato sníh ostře bílý, až namodralý, tvrdý a křupavý udrží člověka vzpřímeného. V tu chvíli vlastně vůbec nezáleží na tom, jak hluboký je mráz. Z takového sněhu mám radost.

Jaké vám doma vyprávěli pohádky?

Třeba tu o malém chlapci, který se sám plavil na kajaku a zpíval si. Pak jej velcí trollové unesli daleko do hor, za hranice známého světa, kde lidé běžně nežijí. Babička se ho vydala hledat, nakonec jej našel strýc. Příběhy ukazují, jak my Inuité sami sebe vnímáme. Důležitá postava je například Sedna, Matka moře. Žije na dně oceánu a je opravdu velmi rozzlobená, protože lidé páchají to nejhorší vůči přírodě, životnímu prostředí, duchům i zvířatům. A tak Sedna zadrží všechny tuleně, velryby i ryby, aby lidé hladověli. Trestá je kvůli tomu, že znečistili její dům. Zvířata se zamotají v jejích dlouhých vlasech a nemohou ven. Což mi v době klimatické krize a válek přijde dost relevantní vyprávění. Snažíme se přijít s řešením. Když chodím bosá po tajícím ledovci, jsem tou bolestí, protože my, lidé 21. století, nejednáme správně.

Jaké bylo dětství v Grónsku?

Pocházím z rodiny lovců a rybářů, z dělnického prostředí, bez přístupu k tomu, co běžně nazýváme kulturou. Vyrůstala jsem v kultuře, která se ptá, kdo je nejsilnější a kdo přežije, což podle mě v lidech buduje kolektivní odolnost. Zároveň jsem měla obrovský hlad po poznání. Neměla jsem jako dítě srovnání, prvně jsem se do Dánska podívala až později. Naučit se číst a skutečně komunikovat psaním pro mě byla naprosto zásadní dovednost.

V čem?

V první řadě proto, abych se dorozuměla se svou vlastní, neslyšící matkou, kterou jsem navíc poznala teprve ve svých osmi letech. Jak se dorozumět? Psala jsem jí krátké věty. Tehdy jsem pochopila, že naučit se dobře zacházet se slovy a umět komunikovat je něco, co si musím osvojit. Protože kdybych to neudělala, byla bych úplně ztracená. Otevřelo mi to cestu k poezii, k jazyku – k obrovskému daru. Ačkoliv i ten měl svůj počátek v bolesti.

Že jste jako malá nežila s vlastní matkou?

Hlavně z toho, že jsem se musela přestěhovat na úplně jiné místo – z Upernaviku do Aasiaatu, tedy z dalekého severu Grónska dolů na jihozápad. Do odlišného prostředí s jiným jazykem, kulturou i způsobem obživy. Upernavik, odkud pocházím, byl tehdy především loveckou oblastí. V zimě a na jaře se lovili tuleni, na podzim velryby. Na podzim jsme chodili sbírat vejce mořských ptáků na skalních útesech. V rodině mé mámy mě čekal úplně jiný svět. Do té doby jsem byla jako kluk, jezdila se svými strýci se psími spřeženími, prala se s kluky, snažila jsem se vedle nich obstát. U mámy v Aasiaatu jsem dostala hezké dívčí oblečení a boty. Úplně nový svět, do velké míry podle dánského vzoru, tedy hlavně v domácnosti, utvářený koloniální estetikou.

Jak jste se s tím vyrovnala?

Všechno jsem to přijímala, ale zároveň jsem si postupně uvědomovala, že se stávám sama sebou tím, jak se učím používat slova. Vydala jsem se na cestu, což je zvláštní slovo pro situaci, kdy jsem fyzicky zůstávala na místě a chodila do školy. Ale v mysli se cesta světem odehrává. Pamatuji první silný zážitek s baletem. Tehdy do Grónska přijela členka královského baletu v Kodani. Bylo mi asi devět nebo deset let. Její tanec mě ohromil, jako by se vznášela vzduchem. Hodně mě to zasáhlo, i když jsem tehdy nevěděla proč. Naše tělo reaguje okamžitě, když zažijeme něco tak hluboce spojeného s tvorbou. Ve škole jsme měli výtvarné projekty, úplně jsem se do nich ponořila. Začínali jsme třeba v pěti nebo osmi dětech, po čtyřech hodinách práce jsem zjistila, že jsem jediná. Přišlo mi přirozené, že umění je způsob, jak komunikovat s tím, co nás přesahuje.

Dospívala jste v Grónsku na sklonku 70. let. Jaké to bylo?

Rozhodně rokenrol, tedy alespoň pro mě. V té době se objevila skupina Sumi, první skutečně revoluční kapela, která samozřejmě přišla z Dánska, byli to Gróňané, kteří tam studovali. Jakmile se začali objevovat v rádiu, mělo to obrovský dopad. Rozhlas byl tehdy to jediné, co propojovalo lidi napříč celým Grónskem, televize, jak ji známe, tehdy ještě neexistovala. Rozhlas byl nesmírně silné médium. Začátek 70. let byl v Grónsku v lecčem podobný dění jinde, s dlouhými vlasy, Beatles a podobně. Znamenalo to pro mě revoluci. Slova, zpěv a hudba se dají používat jako manifest! Ale jak, abychom neříkali dokola jen to, že jsme Gróňané, Inuité?

Na co jste přišla?

Že jsme coby Gróňané zároveň propojeni s celým světem. Moje generace začala tohle propojení cítit. Že jsme Inuité, v tom spočívá obrovská kontinuita a síla. Zároveň si ale velmi dobře uvědomujeme, že jsme součástí něčeho většího.

Řekla byste, že jste své osobní a rodinné trauma díky kultuře a umění proměnila v tvůrčí sílu?

Myslím, že ano. Moje teta, která nedávno zemřela téměř ve sto letech, mi vyprávěla, že jsem jako malá byla zvláštní a legrační. Neustále jsem něco předváděla, napodobovala věci a lidi. „Někdy to vypadalo, jako bys byla z jiné planety nebo od nějakých duchů,“ říkávala. Jako dítě jsem o něčem takovém samozřejmě nepřemýšlela, ale něco takového, napětí, které je zároveň přitažlivé a bolestivé, jsem cítila vždycky. Věděla jsem, že to nebude snadné ani příjemné. Bála jsem se, že když polevím, stanu se tím, kým jsem být nechtěla. Proto jsem se tolikrát musela znovu vydat na cestu. Mám v Grónsku velkou rodinu, někteří příbuzní říkají, že jsem sobecká. „Proč pořád mluvíš o těžkých věcech a o politice? Je to trapné.“ Ale pro mě je to nutné.

Jaké to pro vás bylo, když Donald Trump, prezident země, která má v Grónsku dodnes vojenskou základnu, začal hrozit obsazením země?

Podle mě k tomu muselo dojít, je to nevyhnutelné. Je to barbarský pokus, jak si přivlastnit energetické zdroje. Nevím, jak přesněji říct, že ubližujeme planetě.

Cítíte hořkost vůči Dánsku, které ostrov dlouho kolonizovalo?

Ne, vůbec ne. Hněv ano, ale ne hořkost. To je rozdíl. Kdyby u nás nebyli Dánové, byl by tam někdo jiný. Ale je tu spousta dalších věcí, které mě rozčilují, kontrola porodnosti, odebírání dětí. Třeba jak se v 60. a 70. letech děti umisťovaly do pěstounských rodin nebo docházelo k různým formám mezinárodních adopcí. Dlouhá léta tu existoval jakýsi druh strukturálního apartheidu. Generace našich rodičů se nikdo neptal. Nikdy se neptali mé matky.

Tento týden v Brně zahajujete Měsíc autorského čtení, největší středoevropskou literární přehlídku. S čím přijíždíte?

Mým poselstvím je, že přes všechno, o čem jsme mluvili, stále věřím v sílu, z níž pocházíme. A že nejsme izolovaní, ale jsme součástí světa, který je mnohem větší než všechna slova. Chtěla bych připomenout sílu a naději. Dokonce i moji příbuzní mi někdy říkají: „Přestaň!“ Ale já nepřestanu.