Staré nelásky nerezaví. Proč spojenectví Kyjeva a Varšavy vystřídaly spory

Jedno gesto ukrajinského prezidenta znovu otevřelo historickou ránu, která se ani po více než osmdesáti letech nezahojila. Spor mezi Polskem a Ukrajinou kolem odkazu Ukrajinské povstalecké armády přerostl v diplomatickou roztržku a připomněl, že ani společný nepřítel v podobě Ruska nedokázal všechny křivdy minulosti překrýt. Znamená to konec strategického polsko-ukrajinského spojenectví?

Po letech opět vybublal na povrch konflikt, se kterým se Ukrajina a Polsko potýkají několik desetiletí. Začalo to už koncem května, kdy ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal dekret, kterým jedné z jednotek ukrajinských speciálních sil udělil čestný název odkazující na hrdiny Ukrajinské povstalecké armády (UPA). To ale rozlítilo polskou stranu.

Jen zjednodušeně: UPA vznikla za druhé světové války jako ozbrojená složka Organizace ukrajinských nacionalistů. Bojovala proti Sovětům, ale v určité fázi války také proti Němcům. Nejdůležitější ale vzhledem k současnému dění je, že tyto jednotky byly mezi lety 1943 a 1945 zodpovědné i za etnické čistky polského obyvatelstva ve Volyni a východní Haliči.

„Polsko tyto události označuje za genocidu, ale Ukrajina tento výklad nepřijímá a mluví spíš o širším polsko-ukrajinském konfliktu, během něhož umírali i Ukrajinci. A právě tady vzniká dnešní spor,“ říká v podcastu 5:59 zahraniční reportér Seznam Zpráv Filip Harzer, který se dlouhodobě věnuje dění ve střední Evropě.

Po více než osmdesáti letech se podle něj ve veřejné debatě opět „střetly dva silné národní příběhy“: „Můj osobní pohled je, že se to stalo u národů, které jsou mimořádně citlivé na historii a v něčem také podobně paličaté nebo vznětlivé, emotivní,“ vysvětluje novinář.

Obě země, které se zejména po začátku ruské agrese na Ukrajině prezentovaly jako silní spojenci, se tak dostaly do spirály akcí a protiakcí, které se na sebe neustále nabalují. Polský prezident Karol Nawrocki například během června odebral Volodymyru Zelenskému polský Řád bílé orlice. Toto ocenění přitom do dneška náleží třeba i italskému diktátorovi Benitu Mussolinimu. Následně se svých vyznamenání začali vzdávat také další ukrajinští politici.

Ukrajinský prezident pak minulý týden odmítl přijet na konferenci o obnově Ukrajiny do Gdaňsku. A během víkendu dokonce mluvil o tom, že Ukrajině nikdo nebude říkat, „jaké hrdiny má ctít“. Což polská média reflektovala jako vzkaz Varšavě.

Harzer upozorňuje, že nastalý konflikt tak už nelze vnímat jen jako spor o název jedné jednotky. „Je to střet dvou národních pamětí, který se pár let dařilo držet stranou. Ta válka (Rusů proti Ukrajině) sice vytvořila (mezi Kyjevem a Varšavou) velké spojenectví, ale historie se nevymazala,“ dodává.

K uklidnění neshod přitom nepřispívají ani společenské nebo politické změny, které se v posledních měsících v obou zemích udály.

Polským prezidentem se například stal už zmíněný Karol Nawrocki, který do značné míry postavil svou kampaň na nacionalismu a historických odkazech. V mnohém se navíc podle Harzera blíží rétorice krajní pravice. Novinář zároveň připomíná, že i vláda Donalda Tuska se v poslední době vydává cestou tvrdší rétoriky vůči Ukrajincům (zejména ukrajinským uprchlíkům) ve snaze zalíbit se Polákům před parlamentními volbami, které se konají příští rok. Ale mění se i Ukrajina, kde prý v souvislosti s válkou „přirozeně sílí důraz na vlastní národní identitu“.

Přestože se obě země v posledních týdnech nebojí silných gest a kritiky na stranu té druhé, konec letitého spojenectví se podle Harzera nerýsuje. „Spíš skončilo to období, kdy válka všechny problémy překrývala,“ říká novinář. Budou se tedy muset naučit spolupracovat navzdory nim. Přece jenom hrozba v podobě Ruska stále zůstává a nezměnily se tak ani jejich bezpečnostní zájmy.

Harzer připomíná, že i po desetiletích navíc stále existují kroky, které by dokázaly historické příkopy mezi oběma zeměmi zahladit. Jde například o exhumace těl u Volyně a Haliče, tedy oblastí na ukrajinském území, kde se s vyzvedáváním pozůstatků obětí válečných masakrů nedávno začalo. Díky tomu snad budou moci Poláci pohřbít své mrtvé a třeba i dojít ke smíření.

Oba národy se zároveň podle novináře musí vzdělávat a přesunout debatu od „hystericky křičících politiků“ k jiné formě diskuze. „Ale já bych řekl, že to v této době není možné,“ říká novinář. Lidé podle něj totiž v době krizí potřebují ventil, kterým se v Polsku stala právě ukrajinská otázka. „A Ukrajinci si musí uvědomit historickou odpovědnost, ale nemůžeme to po nich asi chtít násilím v situaci, kdy se brání ruské invazi,“ uzavírá Filip Harzer.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jestli je polská politická reprezentace ve velmi tvrdém postoji vůči Ukrajině jednotná. Nebo zda může spor ohrozit ukrajinské snahy o členství v Evropské unii. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.