Léčili se tu Masaryková i Havel, teď zanedbaný zámek Veleslavín ožívá výstavami

Je teplý letní podvečer. V zadním traktu veleslavínského zámku poslouchají desítky lidí výtvarníka Michala Cimalu, který hraje na podomácku vyrobený nástroj raketon. Někdo posedává u kašny anebo se prochází platanovou alejí, která by si z fleku mohla zahrát v dobrodružném filmu.

Další návštěvníci se uvnitř zámku usmívají nad různými věšáčky, koberečky, figurkami, stojánky, taškami, ozdobami a dalšími vychytávkami, které tu nainstaloval sběratel Pavel Veselý alias Pablo de Sax se svými kolegy ze spolku Domácí umění.

Tento spolek buduje už více než 25 let sbírku československé tvořivosti. A předměty ze sbírky teď obsadily strohé přízemní prostory zámku Veleslavín. Místnosti, včetně té s klenbou a světle růžovými stěnami, teď vypadají jako pokoje nějakého skanzenu nebo alespoň kvalitně vybavené dobového šumperáku.

Výstavu Domácího umění na původně barokní veleslavínský zámek, který byl v první polovině 18. století postaven pravděpodobně podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera, pozvala výtvarnice a členka občanského sdružení Hradní potok Veronika Zapletalová.

Společně s ní sedím na lavičce před zámečkem, kolem kterého prošlo několik pejskařů a taky parta lidí instalujících další výstavu. Zdá se, že roky zavřený areál doopravdy ožívá.

Ptám se na naproti stojící starou boudičku s nápisem Bistro, která prozatím žádné dobroty nenabízí. „Veleslavín je ve stínu dopravy, není tu nic, už ani hospoda. Skvělé by bylo, kdybychom si tu jednou mohli dát i kafe, ale nevím, jestli by se tu teď nějaká kavárna uživila,“ krčí rameny Veronika Zapletalová.

Praha 6 je jednou z největších městských částí metropole, čtvrť Veleslavín si ale dodnes uchovala o trochu klidnější ráz než například oblast okolo Vítězného náměstí. V těsné blízkosti zámeckého parku je stará zástavba nízkých domků. Veleslavín byl původně vesnice, jak ostatně ukazuje stálá výstava historických fotografií krajiny, kterou na nádvoří připravila Veronika Zapletalová.

Ale zároveň tudy prochází klikatá spojka mezi rušnými ulicemi Evropskou a Střešovickou. Vznikly tu nové bytové domy, další se staví na místě nedaleké veleslavínské teplárny. Téměř tříhektarový park se zámečkem tak zůstal jedinou zelenou oázou.

Rozdýchat život se tu Hradní potok snaží s minimálním rozpočtem celkem osm let: od doby, kdy zámek zůstal po posledním nájemci volný. A uzavřený.

„V roce 2018 jsme ukončili rekonstrukci našeho domku, který stojí bezprostředně vedle zámku. Když jsem smetla suť ze stolu, objevila se možnost připomínkovat metropolitní plán. Zjistila jsem, že všechno okolo kromě zámeckého areálu bude zastavěné. Zámek patřil státu, který ho ale chtěl prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových několikrát prodat v dražbě,“ vzpomíná Zapletalová.

Hlavním tématem její umělecké tvorby je krajina, domov a vztahy uvnitř města. I proto se rozhodla, že dražbu zkusí zastavit. Snad i díky spolkem iniciovaným interpelacím v Senátu tehdejší ministr kultury Antonín Staněk (v té době ČSSD) nedal k dražbě souhlas a zámek tak zůstal netknutý.

Hradnímu potoku s podporou dalších spolků v Praze 6 se tehdy otevřela dlouhá cesta, jak dát o místě vědět na všech možných frontách.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) Hradnímu potoku několik let za sebou dovolil zámek zapojit do dvoudenní akce Den architektury. O stavbě se mluvilo i v rámci festivalu Open House Praha. Do soutěže Prahy 6 o nejoblíbenější strom roku 2021 přihlásila Zapletalová tamní pětadvacetimetrový dub. Soutěž nakonec vyhrál.

Uspořádala taky tři ročníky malířského sympozia, kterého se zúčastnilo několik desítek autorů, včetně slavných jmen jako Josef Bolf, Petr Nikl nebo Ivana Lomová. A jejich veleslavínské kresby a malby vystavila v galerii Bubec Dejvická ve vestibulu stejnojmenné stanice metra.

Pozornost chodců k okolí pak Zapletalová na Veleslavíně testovala v rámci Festivalu m3 projektem Houby. Do trávy, na kraje chodníků i do dalších míst „nasázela“ hříbky a muchomůrky odlité z betonu do forem z použitých obalů. Jak jinak poukázat na potenciální veleslavínské kulturní podhoubí?

V roce 2024 se konalo dalších deset kol aukce, ovšem ani tehdy se zájemce o koupi zámku nenašel. Ten samý rok dostala budovu do zápůjčky Praha 6, která park částečně zrevitalizovala a zpřístupnila zámecké interiéry.

„Dlouhodobě zkoumám, zda jsou umělci coby nejjemnější městotvorná profese schopni svou pozorností rozvinout konkrétní místo. Jen v roce 2025 umělecké dílo pro zámek vytvořily dvě stovky autorů a autorek, a to s nulovým rozpočtem. Na rozdíl od prvních šesti let Praha 6 zajistila provoz areálu a projekty tak máme kde vystavit. Fakt, že je areál otevřený, spolek stále považuje za zázrak,“ konstatuje Zapletalová.

Pozoruhodnou etapou zámek prošel v minulém století. V roce 1910 odkoupili areál od starosty Břevnova Jana Kolátora bratranci a lékaři Oskar Fischer a Leopold Kosák a založili zde nervové a plicní sanatorium.

Pustili se do stavebních úprav a k zámku přistavěli pravé a levé křídlo. To levé bylo kvůli přilehlému mohutnému stromu, pod kterým se sedávalo, o kus menší než to pravé. Zasadili se také o vznik tří dalších budov – pavilonů. Ty jsou však dnes v neobyvatelném stavu.

Veleslavínské sanatorium zpopularizovala léčba Charlotty Masarykové, kvůli které si tu zřídil pracovnu i samotný prezident Masaryk. Léčili se tu ale i novinářka Milena Jesenská, architekt nedaleké Müllerovy vily Adolf Loos anebo o dost později i prezident Václav Havel.

Oskar Fischer byl vědec, psychiatr a neuropatolog. Známý je tím, že zkoumal a popsal Alzheimerovu chorobu ve stejné době jako Alois Alzheimer, nezávisle na něm.

Fischer byl židovského původu, a přestože v roce 1939 přepsal svou polovinu zámku na manželku, která nebyla židovka, budovu vyvlastnili nacisté ve prospěch Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, z něhož se financovaly deportace Židů do koncentračních táborů. Na ty nakonec doplatili i oba spolumajitelé sanatoria. Fischer zemřel v roce 1942 po deportaci do Terezína, Kosák byl zavražděn o dva roky později v Osvětimi.

Od 50. let měl areál ve vlastnictví stát, do roku 2018 v zámku sídlila soukromá zdravotnická služba. Do pohádkové zámecké romantiky tak mají interiéry zámku aktuálně daleko. Prostoru v patře sice vévodí velká světlá místnost s kachlovými kamny a obřím lustrem, v přístavbě ale práci lékařů stále připomínají přepážky, modré lino a zbytky sanity.

„Když jsme tu točili rozhovory s pamětníky, jedna paní nám říkala, že ji tu v roce 1948 zaměstnali jako hospodářku. V místech, kde jsme stáli, prý dříve bývala kaple,“ ukazuje Veronika Zapletalová na jednu z menších místností v patře.

Letos v dubnu Praha 6 zámek za 210 milionů korun koupila od města a během několika měsíců by jej měla celý převzít. Co to pro zámek, občany i spolek Hradní potok znamená? Pro zchátralé budovy v areálu parku se hledá investor, během podzimu by Praha 6 ráda zpřístupnila další část zámeckého parku.

„Aktuálně spouštíme proces tvorby strategie rozvoje areálu, která bude zahrnovat i vznik budoucího kulturně-komunitního centra v samotném zámku. Všichni dosavadní aktéři budou samozřejmě přizváni,“ říká starosta městské části Praha 6 Petr Prokop.

Proces potrvá devět měsíců a pak teprve bude úřad žádat o svěření zámku od hlavního města Prahy. „Do té doby chceme provoz zámku postupně profesionalizovat. Dokud nebudeme mít schválenou sdílenou vizi na přechodný stav areálu i jeho dlouhodobý rozvoj, nebudeme nikoho dalšího najímat,“ odpovídá místostarosta na dotaz, zda ke stávajícímu nově zřízenému postu produkční přibude ještě placený post dramaturga či dramaturgyně.

Historická stodola, která je poslední dochovanou hospodářskou budovou původního velkostatku, by měla být vtažena do hry ještě v průběhu podzimu. Prokop zde počítá s provozem výtvarných ateliérů.

K výstavám a setkáním, jež v zámku a jeho okolí osm let organizuje Veronika Zapletalová s Hradním potokem, poslední dva roky přibývají i další akce. Patří k nim divadla, koncerty, přednášky, prohlídky budovy, cvičení i výstavy organizované veřejností, Prahou 6 a různými umělci a umělkyněmi.