Historička k 250 letům USA: Na výjimečnost nemají Američané žádný monopol

Spojené státy slaví 4. července 250. narozeniny. Během čtvrt tisíciletí se americká společnost zásadně proměnila. Z původně zemědělského státu, který tvořilo 13 bývalých britských kolonií, je dnes světová ekonomická velmoc s dynamicky rostoucími městy a rozmanitým obyvatelstvem. Mají sami Američané jasno v tom, co je spojuje a co rozděluje?

Spojené státy před 250 lety vznikly jako experiment založený na idejích. Stál na konceptech rovnosti, svobody jednotlivce, slova či víry a také vlády, která se zodpovídá lidem. Právě proto část Američanů někdy nahlíží na svou zemi jako na „výjimečný projekt“. Jedním z nich je i současný prezident Donald Trump, který opakovaně označuje Spojené státy za „nejlepší zemi na světě“. A na tyto principy setrvale poukazují i organizátoři letošních jubilejních oslav Dne nezávislosti.

Americká historička Jana K. Lipman se ovšem s tímto konceptem neztotožňuje. „Myslím si totiž, že za výjimečné se považují všechny země. (…) Američané na výjimečnost nemají žádný monopol. A musím říct, že se mi z této ideje dost ježí vlasy,“ popisuje v podcastu 5:59 profesorka z Tulaneovy univerzity v New Orleans, která se zabývá mimo jiné dějinami imigrace.

A právě její profesní zaměření jí prý nedovoluje nahlížet na Spojené státy jako na „výjimečný projekt“. Během dvou a půl století totiž podle ní země své hodnoty nesčetněkrát popřela. Například, když během studené války podporovala státní převraty vůči demokraticky zvoleným vládám, přestože se vydávala za hlavního světového ochránce lidských práv a demokracie. Od kritiků si za to vysloužila obviňování z  pokrytectví.

Současná administrativa Donalda Trumpa ovšem na ochranu lidských práv a demokratických hodnot zcela rezignovala, upozorňuje Jana K. Lipman. „Já téměř cítím nostalgii - a skoro se za to stydím - po dobách, kdy Spojené státy aspoň na papíře tvrdily, že demokracii a lidská práva podporují, i když to v praxi nebyla pravda,“ říká .

Na co podle historičky mohou být Američané pyšní? S jakými momenty ze své historie se naopak teeprve musí vyrovnat? A existuje dnes shoda na tom, co definuje Američana? Na to vše se ptáme v rozhovoru pro podcast 5:59.

Spojené státy slaví tento víkend 250 let od svého vzniku. Co by podle vás měly především oslavovat?

Je dobré začít pozitivy. Podle mě Spojené státy zůstávají skutečně dynamickou a fascinující zemí. Když přemýšlím o jejích silných stránkách, napadají mě města, jako je New York, kde jsem dřív žila, nebo teď New Orleans a to, jakým způsobem Spojené státy dokážou vdechnout energii místům, kde společně žijí lidé z celého světa. A dávají možnost vzniknout tvůrčím projektům, filmům, divadlu. Byla to a i dnes jsou to fascinující místa k životu. A pak je tu také koncept rovnosti, svobody a demokracie. Jistě se ještě dostaneme k podrobnostem, včetně toho, že tyto hodnoty nebyly vždy středobodem života amerických obyvatel a docházelo z různých stran k jejich porušování. Nicméně jsou to hodnoty a ideály, které osobně považuju za velmi důležité. Je zásadní o nich mluvit, připomínat si je a žít v souladu s nimi.

Sama nejsem nijak zvlášť vlastenecky založená, jsem historička - a v téhle profesi je kritické uvažování nezbytnou výbavou, ale v mládí jsem působila v Mírových sborech (Peace Corps - nezávislá federální agentura USA poskytující od 60.let pomoc v rozvíjejících se zemích -pozn. red.) v Karibiku, byla jsem také na Fulbrightově stipendiu v Rakousku a vždycky jsem byla na svou zemi hrdá a považovala jsem za čest Spojené státy v zahraničí reprezentovat. Takže i když to, co říkám, často vyznívá kriticky, uvědomuju si, kolik mi toho Spojené státy daly.

To už mě vedete k další otázce - zmínili jsme pozitiva, takže bychom asi měli připomenout i ty bolestnější nebo problematičtější momenty z americké historie, které by si teď lidé měli v souvislosti s výročím připomínat. Které to podle vás jsou?

My historikové se zaobíráme minulostí a víme, jak komplikovaná je. A také víme, proč je důležité o problematických momentech dějin mluvit. Pro Ameriku je naprosto klíčovou kapitolou otrokářství a zotročování lidí a také vyhnání původních národů. Jsem přesvědčená o tom, že dějiny otrokářství jsou zásadní pro pochopení okolností vzniku Spojených států a jejich následného ekonomického i společenského rozvoje. A je to otázka, s jejímž odkazem se ve Spojených státech potýkáme dodnes.

Debatuje se o tom, jak bychom ve Spojených státech měli o otrokářství mluvit - podle mě je to věc, na kterou nikdy nesmíme zapomenout. Připomněla bych tu slavný projev Fredericka Douglasse, který se narodil v Baltimoru, kde byl také zotročen. Povedlo se mu uprchnout a stal se z něj nejznámější abolicionista, řečník a kritik otrokářství ve Spojených státech druhé poloviny 19. století. V roce 1852 - v den 76. výročí přijetí Deklarace nezávislosti - pronesl slavný projev s titulem: „Co znamená 4. červenec pro otroka?“ Už tehdy se ptal: Jak si pamatujeme svou minulost? A jak chápeme zakládající dokument v zemi, která stále zotročuje miliony lidí?

V mnoha ohledech je tento projev sžíravou kritikou poměrů. Zároveň podporuje ideály, na kterých Spojené státy stojí, a ptá se, proč se podle nich země neřídí. V americké minulosti je mnoho bolestných a problematických momentů. Ale je důležité si uvědomit, že se s nimi Američané potýkali od počátku.

Právě otázka otrokářství by přeci ale do jisté míry měla měnit to, jak se Američané dívají na svou zemi i dnes - protože i její dnešní blahobyt vyplývá z ekonomických a společenských okolností, které zotročování lidí přineslo? Přičemž ale ne všichni si to dnes chtějí připomínat?

Ano, přesně tak. Otroctví pohánělo ekonomiku severu i jihu Ameriky. Bez pochopení této otázky dějinám Spojených států neporozumíte. Což znamená, že se s tím prostě musíme vyrovnat. Nemůžeme předstírat, že to není pravda. Umožňuje nám to také kriticky uvažovat o tom, do jaké budoucnosti se chceme vydat.

Američané často mluví o své zemi jako o výjimečném projektu, o největším demokratickém experimentu na světě. Sdílíte tento přístup, v jehož srdci je představa o americké výjimečnosti?

Odpovím vám částečně jako vědkyně a částečně jako obyčejná Američanka, která tu žije celý svůj život. A jsem ohledně této otázky velmi rozpolcená. Jako vědkyně jsem strávila celou svou kariéru odmítáním myšlenky o americké výjimečnosti. Myslím si totiž, že za výjimečné se považují všechny země. V mládí jsem cestovala a studovala ve Vietnamu, strávila jsem čas v Izraeli, na Kubě. A všude tam považovali lidé své země za výjimečné. Američané na výjimečnost nemají žádný monopol. Musím říct, že se mi z této ideje dost ježí vlasy.

Zároveň je tu ale druhá stránka věci, která míří k problému, jenž mě znepokojuje posledních několik let. Jak jsem zmínila, myšlenku výjimečnosti jsem kritizovala - především z pozic témat, která jsem studovala. Zabývala jsem se americkým imperialismem, dějinami práce a imigrace.

Je pravda, že se během studené války Spojené státy prohlašovaly za demokratickou zemi, která ochraňuje lidská práva. Kritikové to často označovali za neuvěřitelné pokrytectví a připomínali, že Spojené státy podpořily například vládní převrat v Guatemale, který svrhnul demokraticky zvolenou vládu, nebo převrat v Íránu. V obou případech šlo o události z raných 50. let 20. století. Spojené státy zkrátka považovali za pokrytce, který demokracii zdaleka nehájí tak intenzivně, jak o sobě tvrdí.

Mě znepokojuje ale to, jaký směr to nabralo v poslední době. Za druhé Trumpovy vlády totiž Bílý dům už vůbec neuvažuje o demokratických normách a ochraně lidských práv jako o pilířích americké výjimečnosti. A já téměř cítím nostalgii - a skoro se za to stydím - po dobách, kdy Spojené státy aspoň na papíře tvrdily, že demokracii a lidská práva podporují, i když to v praxi nebyla pravda. Myslím, že jsme tím mnoho ztratili, i když někdejší rétoriku o americké výjimečnosti nepodpíraly konkrétní činy, nebo přinejmenším ne konzistentní politika.

Čtvrtý červenec býval tradičně vnímán, nebo aspoň já jsem to tak vždycky chápala, jako takový sjednocující letní rituál. Shodnou se tedy dnes Američané na tom, jak důležité jsou ty základní principy, na kterých byly Spojené státy vybudovány, a panuje dnes konsensus na tom, co znamená být Američanem?

Nezdá se mi, že by tu byl nějaký konsensus ohledně toho, co to znamená být Američan. A nejsem si jistá, zda jsme ho vždy měli. Ale ráda bych prodiskutovala dva různé pohledy na tu věc, přičemž oba mají své zastánce i odpůrce. Tento týden Nejvyšší soud Spojených států potvrdil, že každý, kdo se v USA narodí, automaticky získává americké občanství. Tak, jak to stanovuje čtrnáctý dodatek Ústavy Spojených států přijatý po občanské válce. Tehdy to bylo v reakci na zrušení otroctví, ale je v tom víc než jen to.

To čerstvé rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo toho, zda si Trumpova administrativa může osobovat právo změnit to dosavadní pojetí a stanovit, že už nestačí se jen v Americe narodit, aby se člověk stal Američanem. Ze zmiňovaného čtrnáctého dodatku americké ústavy to přitom myslím dost jasně vyplývá a Nejvyšší soud už v této věci na konci 19. století rozhodl, když projednával případ známý jako Spojené státy versus Wong Kim Ark, kdy se v San Francisku narozený muž čínského původu bránil vyhoštění ze země.

Vlastně jde o zcela fundamentální záležitost: Kdo může být Američanem? A myslím, že stojí za to si přečíst souběžné stanovisko soudkyně Ketanji Brown Jacksonové, která se v něm skutečně ponořila do hloubky té věci a připomněla, jak i ti, kdo byli v 19. století vysvobozeni z otroctví, prosazovali automatické právo lidí narozených ve Spojených státech na americké občanství bez ohledu na jejich rasový nebo třídní původ. Věděli, jak silné protičínské nálady tehdy v USA panovaly, a přesto si vybrali tuto univerzalistickou cestu.

A já myslím, že ta myšlenka, že kdokoli se narodí v USA, se automaticky stává Američanem, je pro americkou identitu už půldruhého století tak stěžejní, že její zpochybnění - to, že se z toho vůbec mohla stát otázka - otřásá samotnými základy toho, jak sami sebe chápeme. Je to už skoro 130 let, co Nejvyšší soud v případu Wong Kim Arka rozhodl, a od té doby ta záležitost byla považovaná za právně uzavřenou. To, že ji teď někdo zkusil zpochybnit - i když ta iniciativa pro tuto chvíli neuspěla - považuji za skutečně znepokojivý signál.

Ale je tu ještě jeden způsob, jak se člověk může stát Američanem, a to je naturalizace. Usadíte se ve Spojených státech, získáte tu trvalý pobyt a časem můžete zažádat o občanství. Samozřejmě tu vždycky byly protipřistěhovalecké nálady, vždycky tu byla xenofobie, to není nic unikátního nebo specifického pro Spojené státy. Ovšem ta myšlenka, že kdokoli může přijít do Spojených států a stát se Američanem, ta se doopravdy ujala až během druhé světové války v reakci na vzestup nacistického Německa a fašismu v Evropě. Tehdy Spojené státy přijaly tu myšlenku otevřené náruče a poskytnutí útočiště imigrantům jako důležitou součást americké identity. Právě ta přistěhovalecká zkušenost postupně nahradila dřívější identitu vycházející primárně z dob osidlování Ameriky anglickými kolonisty, respektive uprchlíky před náboženským útlakem, těmi takzvanými Otci poutníky z lodi Mayflower, kteří se usadili v oblasti Nové Anglie.

A nyní - zejména od lidí, jako jsou Trumpův poradce Stephen Miller nebo viceprezident JD Vance - přichází útoky na to inkluzivnější pojetí americké identity, kdy říkají: ne, být Američan znamená být běloch a mít v této zemi kořeny předcházející období občanské války. To je další zpochybnění toho, jak chápeme, kdo je Američan. Já nadále považuju automatický zisk občanství pro osoby narozené v USA stejně jako přistěhovalectví coby ultimátní americkou zkušenost za nedílnou součást americké identity. Ale jak už jsem řekla - obojí je nyní předmětem politické debaty.

V kompletní verzi rozhovoru s historičkou Jana K. Lipman se také dozvíte, v jaké náladě a formě oslavy 250. let Spojených států Američany zastihly. Nebo jak podle ní bude na Donalda Trumpa jednou nahlížet historie. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.