Polský generál: Žádná evropská země se dnes nedokáže ubránit sama

Když Polsko na konci června oznámilo kontrakt na nové ponorky ze Švédska, znovu se objevila debata, zda se z něj nestává nová vojenská velmoc Evropy.

Bývalý velitel polské elitní jednotky GROM Roman Polko ale podobné označení odmítá. „Možná je dobré o tom někdy mluvit kvůli morálce, ale podstatnější je něco jiného,“ říká.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč podle něj Polsko potřebuje ještě roky modernizace, jak se mění vojenské myšlení po zkušenostech z Ukrajiny i proč považuje za největší slabinu obranu proti dronům.

Stává se Polsko skutečně evropskou vojenskou velmocí? V Česku se to často zmiňuje.

Ten narativ se mi líbí, protože z psychologického hlediska může být užitečný. Ve skutečnosti je ale největší silou Polska, Česka i ostatních evropských zemí solidarita a schopnost spolupracovat.

Polsko skutečně vynakládá obrovské úsilí na budování vlastní bezpečnosti. Jsme frontový stát a v podstatě nemáme jinou možnost. Zároveň je ale dobré připomenout, že polských pět procent HDP na obranu představuje v absolutních číslech méně než dvě procenta německého HDP.

Neměli bychom tedy napínat svaly. Jsme středně velká země, nikoli vojenská velmoc. Naší skutečnou silou je schopnost spolupracovat se sousedy a spojenci. A také odhodlání budovat silnou armádu a vlastní bezpečnost. Myslím si, že tím zároveň motivujeme naše partnery, aby šli stejnou cestou.

Takže tou „velmocí“ je spíš vůle Polska?

Historici si mohou hledat období, kdy bylo Polsko velmocí, ale teď bych se tím příliš nezabýval. Možná je dobré o tom někdy mluvit kvůli morálce, ale podstatnější je něco jiného.

V polské armádě probíhá technologická revoluce. Definitivně jsme se zbavili postsovětské techniky a směřujeme k moderní armádě založené na nových technologiích a umělé inteligenci. Inspirujeme se mimo jiné tím, o čem v souvislosti s válkou na Ukrajině mluví generál Valerij Zalužnyj.

Taková armáda je mnohem účinnější a má mnohem větší šanci odradit případnou ruskou agresi.

Stejně důležité je, že už se nesoustředíme pouze na obranu. Na základě zkušeností z války na Ukrajině i dalších konfliktů budujeme schopnost odstrašení.

Například letouny F-35 nejsou důležité jen proto, že mohou bránit polský vzdušný prostor. V případě potřeby by byly schopné zasáhnout cíle hluboko na území Ruska, třeba i v Moskvě. Myslím, že právě to působí na představitele Kremlu mnohem silněji než samotná schopnost sestřelovat ruské rakety nebo drony.

Změnilo se tedy v posledních letech i samotné myšlení polské armády?

Ano. Dříve jsme vycházeli z doktríny štítu a meče. Jenže v Evropě i v NATO jsme se postupně nechali svázat politickou korektností a tvářili jsme se, že budeme pouze bránit vlastní území.

Přitom ruská cvičení Západ vždy počítala s hlubokými údery na území Evropy. Jejich scénáře zahrnovaly útok přes Litvu nebo Polsko směrem ke Kaliningradské oblasti. Rusové nikdy nepředstírali, že povedou jen obrannou válku.

My jsme před tím dlouho zavírali oči a ani jsme nechtěli cvičit scénáře odvetných úderů na ruské území. To se musí změnit. Jen odvážný přístup a věrohodné odstrašení mohou fungovat. Ostatně podobně o tom uvažoval už Ronald Reagan.

Nakolik je podle vás polská armáda připravenější než před pěti lety? Udělala skutečně tak velký pokrok?

Pokrok je bezpochyby obrovský. Vidím to i na speciální jednotce GROM, které jsem měl tu čest velet. Samozřejmě vždy se dá něco kritizovat, ale změna v technice, vybavení i výcviku je opravdu revoluční.

Nejdůležitější jsou ale lidé. Dnešní velitelé mají bojové zkušenosti z Iráku a Afghánistánu a právě oni dnes zastávají klíčové funkce. Díky tomu přesně vědí, jaké schopnosti armáda potřebuje, a dokážou plánovat její další rozvoj. Poměrně dobře si vedeme také v kyberprostoru. Polsko je dlouhodobě vystavené ruským hybridním útokům, takže jsme byli nuceni rychle získat zkušenosti.

Na druhou stranu je potřeba zachovat realistický pohled. To, že dnes můžeme armádu modernizovat, je do značné míry zásluhou Ukrajinců. Právě oni nám kupují čas.

Teprve přebíráme první letouny F-35 a jsme na začátku celé proměny. Potřebujeme ještě pět, možná deset let, abychom dosáhli takové převahy, která skutečně vytvoří věrohodný odstrašující efekt.

Rusko si to podle mě dobře uvědomuje. Právě proto se bude snažit tento proces narušovat. Může jít o provokace, sabotáž, operace pod cizí vlajkou nebo jiné hybridní aktivity. Cílem bude narušit naši jednotu, vyvolat nejistotu a zastrašit evropské společnosti.

Rusko dnes kvůli válce na Ukrajině nemá prostor k otevřené konfrontaci s NATO. O to víc se bude snažit oslabovat Alianci nepřímo: diverzními a teroristickými metodami nebo informačními operacemi. Bohužel západní společnosti jsou podle mě příliš snadno zastrašitelné.

Když už jsme u slabin, co považujete za největší problém polských ozbrojených sil? Často se například mluví o tom, že cíl mít 300 tisíc vojáků není vzhledem k demografickému vývoji příliš realistický.

Největším problémem je protivzdušná obrana, zejména ochrana proti dronům. Silnou stránkou jsou naopak speciální jednotky a letectvo.

Naopak námořnictvo bylo dlouhá léta zanedbávané. Nákup ponorek ze Švédska je důležitý krok, ale první ponorky dorazí nejdříve za deset let. To je velmi dlouhá doba. Za největší slabinu nicméně považuji protivzdušnou obranu, především její vícevrstvou podobu. A úplně největším zanedbáním je podle mě pomalé zavádění systémů proti dronům.

Podívejme se na projekt Štít Východ (opevnění a opatření na východní hranici Polska, pozn. red.). Stavíme protitankové překážky, politici se u nich fotografují, ale přitom hlavní ruské tankové síly jsou dnes vázané na Ukrajině za Dněprem. Mnohem reálnější hrozbou jsou drony, které nás už dnes systematicky ohrožují.

Připravovali jsme systém Barbara pro jejich detekci, mluvilo se o společném evropském protivzdušném štítu, ale všechno postupuje příliš pomalu. Brzdí to byrokracie a zdlouhavé rozhodování.

Stejný problém vidím i v takzvaném vojenském Schengenu. Pátým rokem sledujeme válku na Ukrajině a teprve teď vážně řešíme, jak budou spojenecké armády během války přesouvat vojáky a techniku přes evropské hranice.

Sám jsem to zažil při aliančních cvičeních v Itálii. Například průjezd přes Maďarsko komplikovaly administrativní překážky natolik, že narušovaly průběh samotného cvičení.

Jinými slovy, Evropa potřebuje mnohem lepší logistiku?

Přesně tak. To je jedna z věcí, které musíme urychleně vyřešit. Žádná evropská země se dnes nedokáže ubránit sama. Klíčová je evropská dimenze NATO.

Občas mám pocit, že někteří lidé vytvářejí dojem, jako by se z Polska stávalo téměř nové impérium a jako bychom byli schopni všechno zvládnout sami. To je nebezpečná iluze. Musíme držet při sobě. Nesmíme dovolit, aby nás někdo rozdělil, a nesmíme uvěřit představě, že spojence už nepotřebujeme.

Když se dnes podíváme na Evropu, nejsilnější armádou není polská armáda. Je jí ta ukrajinská. Má přes 800 tisíc vojáků s bojovými zkušenostmi a během války dokázala vybudovat obranný průmysl, který jí umožňuje vyvíjet vlastní zbraně a útočit hluboko na ruském území, aniž by musela žádat Západ o svolení.

I to ukazuje, jak důležité jsou evropské programy, například SAFE (program EU na společné financování obranných nákupů, pozn. red.), a celkově vážný přístup evropských politiků k obraně. Jen tak můžeme modernizaci urychlit a Rusku nedat ani náznak, že by mohlo Evropu vojensky zastrašit nebo ovládnout.

V Polsku panuje široká shoda na tom, že země má dál výrazně investovat do armády. Čím si to vysvětlujete?

Polská společnost si uvědomuje, že ruská hrozba je reálná. Proto podporuje i vysoké obranné výdaje. Bezpečnost navíc není jen vojenská otázka. Je to i otázka ekonomiky. Nikdo nebude investovat v zemi, která nepůsobí bezpečně. Právě proto má modernizace armády podporu napříč politickým spektrem i veřejností.