Velšský medvěd s drzostí v hlase. Na Smetanově Litomyšli zazpíval Bryn Terfel

Ve čtvrtek večer zazpíval Bryn Terfel na zámeckém nádvoří litomyšlského zámku se slovenskou sopranistkou Slávkou Zámečníkovou. Ačkoliv pro většinu návštěvníků bylo hlavním lákadlem koncertní setkání s šedesátiletým bardem, čisté potěšení z vokálního umění nakonec obstarala spíš jeho mladší kolegyně. Oba ze sebe ale dali velký kus toho, co jim jejich aktuální fyzické možnosti dovolují, a výsledkem byl večer různé úrovně s několika mimořádnými momenty.

Bryn Terfel patří k muzikantům, kteří s úžasnou lehkostí navazují vztah s publikem, působí samozřejmě a přátelsky, chtělo by se říct obyčejně. To se v operním světě neděje běžně. A ohromně cenné je, že umělec takto vystupuje celou svou hudební dráhu, která zahrnuje účinkování na nejvýznamnějších operních scénách a důležitá uznání včetně Řádu britského impéria, čestného doktorátu z Oxfordské univerzity nebo povýšení do šlechtického stavu z rukou královny Alžběty v roce 2017.

Tak trochu v rozporu s tímto civilním, přátelským a vřelým vystupováním „velšského medvěda“ byl od začátku čtvrtečního koncertu jeho charakteristický hlasový projev. Na první poslech rozpoznatelný vokál, který má schopnost rozepnout se do měkkosti, šíře, konejšivosti a objemného hlasového polštáře, a zároveň umí přitvrdit, akcentovat sobě přirozenou přidrzlost, říznost, drsnost, je-li potřeba.

Basbarytonové role jsou ze své podstaty záporáci a Terfel na jejich chytré interpretaci prosté vší plochosti postavil kariéru. Mluvíme o Wotanovi z tetralogie Prsten Nibelungův od Richarda Wagnera, Donu Giovannim od Wolfganga Amadea Mozarta, Scarpiovi z Toscy od Giacoma Pucciniho nebo Falstaffovi z díla Giuseppa Verdiho.

O tom, co tyto postavy pohání, kde leží kořeny jejich krutosti nebo bezohlednosti, mluví Terfel ve čtyřdílné rozhlasové sérii Opera Villains neboli Operní gauneři, kterou letos odvysílala britská stanice Classic FM. „Já prostě rád hledám zrnko pravdy a lidskou stránku v každé té zlovolné postavě,“ říká tu zpěvák.

Přesně v tomto duchu se nesla první polovina čtvrtečního večera. Terfel je opravdu mimořádný herec, přičemž s absolutním fyzickým projevem vstupuje do každé postavy i v rámci koncertního provedení. Jeho přehlídka zlosynů vygradovala dvěma operními Mefisty, z děl Arriga Boita a Charlese Gounoda, na kterých se ponořil do hraničních temnot spodních proudů lidské, v tomto případě ďábelské mysli. Intenzivní herectví bylo chvílemi uhrančivé. Přirozeně a zaslouženě na sebe poutalo pozornost.

Fyzický výkon operního pěvce je srovnatelný s vrcholovým sportovcem. A stejně jako aktivní kariéra běžce má svoje limity, není nekonečný ani jevištní život zpěváka. Nižší mužské hlasy mívají při správném zacházení delší životnost než křehké soprány, ale i ony v určitém věku dosáhnou bodu, ve kterém už nedisponují takovou svěžestí a pružností.

Brynu Terfelovi je šedesát let, svůj hlas stále ovládá obdivuhodným způsobem, ale limity jsou slyšitelné, a tak se první polovina koncertu složená z operních árií nesla až příliš často ve znamení zakrývání oněch omezení. Zcela pochopitelném, ne však potěšitelném.

Jiné zvukové panorama nastolila přítomnost Slávky Zámečníkové. Čtyřiatřicetiletá sopranistka má za sebou debuty na významných operních scénách ve Vídni, Berlíně, Paříži nebo San Francisku a zdá se, že pracuje klidným a vědomým tempem. „Už se mi splnilo mnoho snů a vidím, že další přicházejí. Nemám ani tak pocit, že bych byla na vrcholu, ale spíš v bodě, kdy věci dávají smysl a přirozeně pokračují. Možná bych to ani nenazývala kariérou, hudba je zkrátka něco, čemu člověk odevzdal proud svého života,“ řekla se sympatickou vyzrálostí v rozhovoru pro Festivalový magazín.

V první polovině čtvrtečního vystoupení zpívala árie Gaetana Donizettiho a Charlese Gounoda – s pěveckou kulturou, výbornou srozumitelností, jistotou každého tónu a legatem jako z učebnice. Mělo to nadhled, vtip a zároveň kus starosvětské noblesy i elegance.

Samostatnou kapitolou byla hra orchestru Prague Philharmonia pod vedením amerického dirigenta Eugena Kohna. Pražské těleso dříve známé jako PKF umí hrát kvalitně a má s doprovázením pěveckých hvězd bohaté zkušenosti, na Smetanově Litomyšli ale nepředvedlo svůj nejlepší výkon. Ani nemohlo.

Philadelphský rodák dirigoval velmi přibližně, měl nepřesná gesta a snažil se obohatit večer humorem, který povětšinou vtipný nebyl. Technické nedostatky z toho plynoucí se projevily hlavně v čistších a průzračnějších partiturách ve druhé, muzikálové polovině večera. Pro leckoho zcela zbytečná orchestrální směs melodií Richarda Rodgerse občas bohužel připomínala atmosféru a kvalitu kolonádních koncertů.

Muzikálový repertoár ale přinesl novou příležitost pro Bryna Terfela, který se celoživotně pohybuje také v neoperních žánrech. George Gershwin, zmíněný Richard Rodgers, Jerry Bock nebo Irving Berlin jsou autoři, jejichž hudbu Terfel umí zpívat, vyprávět, šeptat, tančit.

Prvních pár minut muzikálové půle sice trvalo, než z ovzduší vyprchala silně démonická atmosféra a chvíli se tak zdálo, že je najednou jaksi prázdno. To ale díkybohu vytvořilo prostor pro jemnější dění.

Zněla hravost, křehkost a zároveň jednodušší repertoár, na kterém nebyly tolik znát limity Terfelova hlasu. Oba zpěváci měli k sobě blíž a ve skladbách If I Were a Rich Man nebo Do You Love Me ze Šumaře na střeše vytvořili několik překrásných momentů, kvůli kterým se chodí na živou hudbu.