Na Vysočině obnovují les po kůrovci. Je pestřejší, ale složitější

Kůrovcová kalamita, která české lesy zasáhla především mezi lety 2015 a 2020, byla výsledkem souběhu několika faktorů. Klíčovou roli sehrálo dlouhodobé sucho a rostoucí teploty, které oslabily především smrkové porosty a snížily jejich schopnost bránit se škůdcům.

Závažně byla zasažena i Vysočina, kde kůrovec neproměnil jen krajinu. Devastace lesů otevřela rovněž otázku, jak by vlastně měla vypadat jejich obnova.

Zatímco část lesníků zkouší vysazovat pestřejší a odolnější porosty, jiní se vracejí k osvědčeným starým postupům, jejichž účinnost je ale v současnosti sporná. Kontury tohoto sporu dobře ilustrují i nové výzkumné projekty na Žďársku.

Dopady kalamity zásadně prohloubila struktura českých lesů – především jejich notoricky známý sklon k monokulturám a dlouhodobé upřednostňování smrku v lesním hospodářství kvůli jeho rychlému růstu a ekonomické výhodnosti.

Právě na Vysočině, kde lesy pokrývají více než čtvrtinu území kraje, dominují stejně staré smrkové porosty, které jsou vůči kůrovci velmi zranitelné, přestože odborníci na jejich rizika dlouhodobě upozorňují. Podle dat Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů z roku 2018 byl na Vysočině vůbec nejvyšší podíl smrku v Česku – tvořil zhruba 65,8 % porostů.

Vrchol pohromy nastal v období 2018-2020, kdy těžba dosahovala rekordů – v roce 2020 se v Česku vytěžilo téměř 36 milionů metrů krychlových dřeva, převážně právě kvůli kůrovci. Jen mezi lety 2016 a 2020 přitom Vysočina přišla zhruba o pětinu svých jehličnatých porostů.

V posledních letech se už situace stabilizuje. Podle dat Českého statistického úřadu za rok 2025 klesá těžba i výsadba všech dřevin, zejména díky ústupu nahodilé těžby a vyčerpání porostů nejvíce náchylných k napadení kůrovcem.

Po kalamitě v Česku odstartovala debata, jakým způsobem by měly být lesy obnovovány. Lesníci teď hledají způsoby, jak znovu sázet a zvládnout rozsáhlé holiny.

Mnozí kladou důraz především na pestřejší druhovou skladbu porostů a jejich vyšší odolnost. Slibným příkladem tohoto přístupu může být projekt Nový les jinak, který doslova roste na polesích Nové Veselí a Račín na Žďársku.

Vznikl ve spolupráci Lesního družstva obcí Přibyslav a Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti a kombinuje samovolné obnovování lesa s cílenou výsadbou nových stromů – jednoduše řečeno, zaměřuje se na to, jak lesy vysazovat tak, aby nejen rychle rostly, ale zároveň lépe odolávaly suchu, škůdcům a dalším změnám počasí.

Smrk, který kalamita zasáhla nejsilněji, tu tvoří jen menší část – zhruba sedm procent sazenic. Lesníci obecně vysazují méně stromků a nechávají část lesa obnovit samovolně, zbytek pak doplňují výsadbou různých alternativních dřevin.

Součástí projektu je i pozorování, jak se po vykácení mění příroda. Ukázalo se, že nejprve se na holinách díky dostatku světla a prostoru objeví pestrá směs rostlin. Po několika letech ale začnou převažovat rychle rostoucí druhy, zejména maliník a ostružiník, které postupně vytlačují ostatní a snižují druhovou pestrost.

Výsledky jsou už dnes v terénu viditelné. Holiny z minulých let jsou znovu zalesněné. „Porosty postupně odrůstají tlaku buřeně (plevele – pozn. red.) i škodám zvěří a jsou doplňovány přirozenou obnovou, zejména břízou,“ popisuje vedoucí lesní správy Nové Veselí Zdeněk Válka.

Mohlo by se zdát, že přínosy nových postupů jsou jasné a srozumitelné. Systémová změna způsobu lesního hospodaření ale podle lesníků není jednoduchá. V praxi naráží na řadu překážek – od organizace práce až po dlouhodobou péči o nové porosty. Podle Války je nejnáročnější sladit všechny části procesu, tedy zajistit kvalitní dodavatele prací, sadební materiál a zároveň dlouhodobý růst nově vysazených stromů.

Klíčová je ale i vůle širší lesnické obce k přijetí pestřejší druhové skladby lesa. A důležitým faktorem jsou – nepřekvapivě – peníze. Výsadba smrkových porostů zůstává nejlevnější variantou, a proto je pro mnoho vlastníků stále ekonomicky nejvýhodnější, i když zároveň zpomaluje přechod k pestřejším a odolnějším lesům.

Rozdílné přístupy k obnově popisuje i Monika Vejpustková z projektu Nový les. Vysvětluje, že část lesníků prosazuje pestřejší a přírodě bližší hospodaření, jiní ale zůstávají u tradičních postupů a monokultury považují i přes zkušenost s kůrovcem za funkční model. Kalamitu totiž často vnímají jako opakující se epizodu, která k lesnictví patří.

Další problém představuje samotná povaha oboru, který je podle některých lesníků dlouhodobě konzervativní a pevně svázaný zavedenými postupy. „Z takto nastaveného prostředí vede jen velmi úzká cesta ke změně, která bývá často spojena s nepochopením,“ uvádí lesník ze Žďárska Jiří Nohel.

Obnovu navíc komplikuje i přemnožená zvěř, která poškozuje mladé stromky okusem a loupáním. Ochrana listnatých dřevin často vyžaduje oplocení nebo plastové chrániče, což celý proces znovu prodražuje.

Zůstává tak otázkou, nakolik se české lesnictví po kůrovcové kalamitě skutečně hlouběji proměnilo. Podle lesníků je změna zatím spíše postupná, neprobíhá všude stejným tempem a nelze ji považovat za plošnou. „Posun je vidět minimálně v tom, že se při obnově používá více druhů dřevin,“ říká Zdeněk Válka.

Zodpovědná proměna po vzoru projektu ze Ždárska je podle lesníků možná i v jiných regionech. Je však nutné přizpůsobit výběr druhů dřevin konkrétním podmínkám dané lokality a také chápat, že nájezdy kůrovce nemusí být jen katastrofou, ale součástí přirozeného vývoje lesa. „Budoucnost lesů neohrožují přirozené proměny, ale způsob, jakým s nimi člověk hospodaří,“ dodává Nohel.