Akáty a pajasany jsou snad horší než plast odhozený v lese, říká vědec

Proč smrky napadá lýkožrout smrkový? „Když budeme kalamitu pořád svádět na kůrovce, neuvědomíme si, že jde o důsledek klimatické krize. Celý systém je přehřátý a vysušený,“ upozorňuje světově uznávaný entomolog Jiří Hulcr, který pracuje na Floridské univerzitě a v Akademii věd ČR.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy také důrazně doporučuje včasnou likvidaci invazních stromů. Jinak si do budoucna zaděláme na velký problém.

Vysvětluje rovněž, v čem česká podpora zdravého rozvoje lesů zaostává za jinými zeměmi a co by se podle něj mohli naopak od Čechů učit lidé v cizině.

Představme si, že se podaří úplně vyhubit lýkožrouta smrkového. Co by se stalo?

Záleží na tom, co od lesa očekáváme. Pokud chceme monokulturu na produkci dřeva, tak ve vyšších polohách by se nám ještě pár desítek let dařilo lépe bez lýkožrouta smrkového. Smrkové plantáže rozhodně bez tohoto brouka přežijí lépe až do doby, než začnou chřadnout. Pokud chceme opravdový les, se vším co k němu patří včetně ostatních zvířat, rostlin, ekologických procesů a schopnosti reagovat na změny, tak chceme i lýkožrouta.

Čím je důležitý?

Jeho vyhubením bychom se zbavili efektivního krajinného inženýra, který zamezuje, aby se z krajiny stala nudná smrková monokultura. Smrk je totiž ekologicky velmi zdatný, jeho semenáčky rostou výborně i tam, kde už se ani dospělému stromu nedaří. Lýkožrout brání tomu, aby se les proměnil v monokulturu, díky němu se můžou uchytit i jiné druhy stromů. Ale mně se ta otázka nelíbí – lýkožrouta by teoreticky vyhubit šlo s dnešními genetickými metodami, ale rozhodně nechci ani přemýšlet o tom, aby je lidé zneužívali na vyhubení živočišných druhů, které tu byly dávno před námi.

Ale proč by smrkové lesy měly chřadnout, vždyť u nás rostly do krásy už několik staletí?

Ano, ale to platilo jen do doby před oteplováním. Smrkům se dařilo nejlépe v době Marie Terezie a Josefa II., kdy vrcholila malá doba ledová. S průmyslovou revolucí ale začala stoupat teplota, a s dnešním šíleným spalováním fosilních paliv doslova zatápíme planetě. Vedro, sucha a mírné zimy nepřejí smrkům, nejen kvůli kůrovci. Pěstební postupy používané v Rakousku-Uhersku inspirovaly lesníky i v Americe, ale dnes už jsou nepraktikovatelné. Zimy jsou tak mírné, že smrky se probouzí už v únoru. A to je špatně.

Jak by tedy měl vypadat ideální les v současné době?

Les, nebo plantáž? Pokud myslíte smrkové monokultury, tak v jejich půdě je dnes nedostatek vláhy. A pokud stromy rostou blízko u sebe, trpí suchem a nejsou v dobré kondici. To platí nejen o smrcích, ale také o borovicích. Na Floridě víme, že tamní borovice rostou nejlépe, když je skrz les vidět.

Cílem by tedy mělo být snížit množství kůrovce?

Nemá cenu přemýšlet o tom, jestli máme hubit kůrovce. Dnes už víme, že příroda se mění kvůli klimatu. Problém není v kůrovci, ale v nedostatku vody, vyšší průměrné teplotě a velkém množství dusíku v půdě. Pokud chceme ekologicky i ekonomicky vyrovnané lesy, pěstujme je tak, aby se připravily na tyto podmínky. Ve zdravém lese populace kůrovce klesne přirozeně.

Stane se někdy kůrovec pomocníkem lesníků?

Pokud je cílem krásná kulatina ze smrkové monokultury, kůrovec je a vždycky bude nepřítel. Pokud chce mít lesník soběstačný, zdravý a přirozený smíšený les, pak tam kůrovec patří a je důležitý. To je vidět na přístupu administrativ národních parků v Česku. Považují tohoto brouka za ekosystémového inženýra, který obnovuje přirozené funkce přírody.

Ovšem ekonomové namítnou, že přirozený les je sice prima, ale není finančně zajímavý.

Ale co když je? Vždyť existuje řada pěstebních postupů, při kterých se dají sloučit ekonomické a ekologické funkce. Jenom je v Česku moc nezkoušíme. Částečně proto, že tu privátní a akademická sféra příliš nespolupracují.

Ale vědec má dělat pokusy a může i chybovat, na rozdíl od průmyslu, kde chybná rozhodnutí vyvolají ztráty. Mně na univerzitě platí nejen za přednášky, ale taky za to, abych dělal experimenty. A i když se třeba 80 procent pokusů ukáže jako nesmysl, může 20 procent inovací přinést úplně neočekávané zisky.

A ještě jedna zmínka k ekonomice. Vlastníkům lesa se samozřejmě vyplatí pěstovat smrk, docela rychle roste a jeho dřevo se využívá ve stavebnictví, nábytkářství… Někteří vlastníci lesa proto nemají zájem pěstovat jiné stromy, ale problém je ve vyhlídce do budoucna. Pokud firma sleduje jen výdělky v dalším čtvrtletí, tak je pro ni druhořadé, jak bude les vypadat za 20 nebo 50 let.

Máte nápad, jak je přesvědčit?

Dlouhodobými a stabilními programy dotovat vlastníky, kteří budou pěstovat les nejen kvůli byznysu, ale i proto, aby plnil taky jiné než ekonomické funkce. Například zadržoval vodu, ochlazoval mikroklima, poskytoval prostor hmyzu, ptactvu a savcům. Rovněž je nutné podpořit podniky, které umí zpracovat buky, duby i další stromy a nejenom smrky.

Klima se otepluje, bude větší sucho. Hrozí zánik smrků?

Na vrcholcích Šumavy smrk byl, je a asi bude.

A v nižších a středních polohách?

Ve středních lze smrk pěstovat, ale v mnohem menší hustotě. V nižších už těžko.

Vlastníci už na to reagují?

Znám jak konzervativní vlastníky, kteří se drží půlstoletí starých tabulek, tak i progresivní majitele, kteří experimentují. Podle mých zkušeností je vhodné pěstovat les podle čtyř pravidel: proředit, počkat, spočítat, zopakovat. Probírkou odstranit stromy na prodej a na ty, které vadí, počkat 10 až 20 let, jak les zareaguje, spočítat, co narostlo, co přineslo zisk a co způsobilo ztráty, pak cyklus zopakovat.

Lýkožrout smrkový má snad nějaké přirozené nepřátele. Nemohli by posloužit jako přirozený živý štít?

Když ve zdravém lese odloupnete kůru, vidíte, že většina larev lýkožrouta je sežraná. Spořádaly je larvy vosiček, much a dravých brouků. Ale nikdo moc nestuduje, jak adaptovat les tak, aby tyto organismy měly dostatečný vliv.

A dalo by se to zjistit?

Možná, nevím. Proto máme vědu, aby ověřila, zda je to možné. Vědec nemá jen měřit obsah něčeho a pak psát reporty. Podle mého pojetí bychom měli pochybovat o zavedených postupech a hledat řešení úplně jinde. Vědec má taky mít schopnost představit si něco, o čem zatím nikdo ani nepřemýšlel.

Napadá vás něco?

Například ponechat v lese veliké množství mrtvého dřeva, ze kterého každý rok vylezou zmíněná „zvířátka“ a budou udržovat populaci lýkožrouta na nízké úrovni. Úplně bizarní přístup, ale co když funguje? Nevíme, zatím to nikdo nezkusil.

Máme už přece poznatky z nejpřísněji chráněných zón na Šumavě.

To není úplně jisté, protože jsme v nich začínali se smrkovou monokulturou a takové srovnání by nebylo úplně fér. Teprve když jsme v 90. letech nechali přírodě volnou ruku, les se začíná diverzifikovat. Teď už tam je predátorů lýkožrouta smrkového mnohem víc, ale čísla na to nemám.

Kdy podle vašich znalostí zaniknou smrkové monokultury ve středních a nižších polohách?

Už k tomu dochází, souvislé smrkové porosty mizí a převládá smíšený les. Ovšem bohužel, tam, kde je velké vedro, se stále více prosazují invazní akáty a pajasany.

Lidé si ale myslí, že co je zelené, je v pořádku…

To určitě není. Invazivní druhy jsou snad ještě horší než odhozený plast. Zabírají prostor místním stromům a ještě se množí, což plast neumí.

Jak to, že se ty invazní druhy tak množí, a čím vlastně naší přírodě škodí?

Akát, pajasan a dub červený tady nemají přirozené nepřátele, proto velice dobře prospívají. Navíc ještě dokážou měnit chemické prostředí v půdě okolo sebe tak, aby se dařilo jen jejich semenáčkům. Ovšem na těchto stromech není skoro žádný hmyz ani houby, a tak ptáci a savci pak nemají co jíst, následně klesá počet vrcholových predátorů. Ekosystém se hroutí.

A nemnoží se akát proto, že dobře snáší sucho a horko?

Ano, ale lepší růst není omluva pro invazní plevel. Některé naše stromy nebo louky taky sucho vydrží, a ještě krmí ekosystém. Do Evropy jsme akát přivezli jako okrasný strom ze Severní Ameriky, kde má přirozené nepřátele. Tady je nemá.

Víte, často slyším názor, že svět se vždycky měnil a existence nových druhů rostlin z jiných kontinentů je přece přirozený vývoj. Ale to je levná výmluva za náš vliv na přírodu. Ano, svět se měnil, ale v průběhu milionů let. Dnes ho měníme my během jednoho století svou ledabylostí. Invazivní druhy jsme si do Evropy přivezli a nechali je rozmnožit na úkor ohromně bohatých ekosystémů, které mizí.

Co navrhujete?

Akáty, pajasan a dub červený se můžou likvidovat bez povolení a dokonce se to doporučuje. Teď se ještě dají tyto invazní stromy vyhubit, ale pokud to neuděláme, namnoží se tak, že za 50 let se budou vlastníci lesa potýkat s neřešitelným problémem.

Napsal jste knihu Kůrovci, s podtitulem Příběh největšího vyvrhele říše hmyzu. V publikaci uvádíte, že stát Florida dává dotaci na probírku lesa. Proč se tamější politici rozhodli poskytovat tuto podporu?

Do konce 70. let jeden druh lýkožrouta likvidoval rozsáhlé plochy borovicových plantáží, šlo o tisícovky hektarů. Vědci tehdy doporučili snížit hustotu plantáží. Probírka se dnes dělá dvakrát za obmýtí (doba, po kterou hospodářský les roste, než se vytěží – pozn. red.) a vláda zaplatí polovinu výdajů. Výsledky jsou úžasné. Hustota toho agresivního kůrovce dramaticky klesla a kalamity celoplošně vymizely.

Vědci získávají poznatky v laboratořích, ale v praxi nemusí jejich doporučení vždy fungovat. Jak v Americe, kde hlavně působíte, přesvědčujete lesníky, aby brali v úvahu vaše rady?

Ve Spojených státech velmi dobře funguje komunikace mezi vědou, praxí a vládou. Univerzity mají kromě výuky a výzkumu také peníze na převádění nových poznatků do praxe. V mém úvazku tomu musím věnovat 40 procent času, jinak nedostanu v zaměstnání dobré ohodnocení.

V čem tahle vaše práce spočívá?

Jezdím za lesníky do terénu, vnímám jejich ekonomický pohled, a oni zase poznají, že nejsem žádný podivín z laboratoře. Než si začneme vyměňovat informace, je hodně důležité naučit se důvěře, aby poznali, že se navzájem potřebujeme. Díky tomu máme mnohem silnější politické páky. Protože já s nimi pracuji na tom, co je pro ně ekonomicky zajímavé a oni pak můžou jít za svým kongresmanem a prosadit změnu legislativy nebo nové zákony.

V Česku přenos vědeckých poznatků do praxe nefunguje?

Tady se financuje téměř výhradně výzkum a skoro vůbec přenos inovací. Když vědci nedostanou za transfer peníze, nebudou to dělat. Přitom máme v lesnictví a v entomologii vynikající odborníky, kteří publikují na světové úrovni, ale jsou hodnoceni pouze podle počtu článků ve vědeckých časopisech.

Jak by se situace mohla změnit?

Mám vizi zaměstnávat na univerzitách lidi, kteří naučí studenty nejen zpracovávat klimatické modely a předpovídat budoucnost lesů, ale taky je podpoří v tom, aby navazovali kontakty s lesníky, získávali si jejich důvěru. Dnes už naštěstí nestojí proti sobě vědci a lesníci jako v 90. letech během kalamity na Šumavě, ale pořád máme málo absolventů schopných komunikovat s lidmi z terénu. Rádi bychom s kolegy z vlády a Akademie věd vymysleli mechanismus pro financování dlouhodobých edukačních programů, kde by se studenti učili, jak si vytvořit sociální vazby v praxi.

Co už se podařilo?

Máme nový lesní zákon, který uvolnil předpisy pro pěstování lesa. Vlastník si už může vybrat, jak chce hospodařit a podle toho postupovat. To dosud nešlo – zjednodušeně řečeno, pokud majitel lesa nevysázel určitý počet schválených stromů ve správné hustotě, mohl dostat pokutu.

A za druhé je v tom novém zákoně velmi důležitá věta: Vláda je oprávněna financovat přenos inovací do lesnictví. Už se těším, až začneme s Ministerstvem zemědělství a ostatními orgány vymýšlet, jak konkrétně prosadit financování transferu inovací do praxe.

Něco dalšího vidíte jako pozitivní vývoj?

V Česku máme taky uzákoněný lesní pozemkový fond, to je ohromně důležitý a unikátní mechanismus pro zachování našich lesů. Vlastník nemůže svůj les zrušit, a pokud má takový úmysl, musí se změnit územní plán, a to je velmi složitý úřední proces.

Na Floridě může vlastník stromy pokácet a nechat na jejich místě postavit například apartmány a parkoviště. Tam, kde je v USA hodně privátních pozemků, probíhá nejrychlejší odlesňování na světě. Je to ekologická katastrofa, má to okamžitý vliv například na zadržování vody v krajině.

To tedy v Česku nehrozí…

V Česku je takový postup vyloučený. Když se někde zanedbá louka nebo políčko a vyrostou tam stromy, stane se z toho legálně les a už se to nesmí změnit. Tím si postupně zvyšujeme výměru lesů, to je úžasné, takový zákon by měl být všude na světě. Nyní připravuji konferenci, kam pozvu odborníky z celého světa na komunikaci mezi vědci, vládou a praxí, abychom tyto předpisy rozšířili do jiných zemí.

Rovněž je úžasné, že v Česku máme volný přístup do lesa. Vlastníky to asi trochu štve, že lidi sbírají houby a lesní plody, ale díky volnému vstupu jsme s lesem pořád spojeni a soucítíme s ním. V Americe je vyloučené soukromým lesem jen tak procházet, můžete chodit jen po cestách v oplocených rezervacích. Naprostá většina Američanů má k lesům nulový vztah a vůbec do něho nezajdou. Proto taky nikoho nezajímá, když chce vlastník svůj les změnit třeba v parkoviště.

Vraťme se ještě ke kůrovcům, které zkoumáte už dvě desetiletí. Co o těchto broucích ještě nevíte a co je nového v jejich výzkumu?

Nyní můj tým studuje v Asii kůrovce, u kterých je nebezpečí, že jednou pomocí dálkové dopravy přijedou do USA a stanou se invazní. Na pokusných plochách v Číně a v Jižní Koreji vysazujeme stromy ze Severní Ameriky a sledujeme, jaké druhy místních kůrovců na ně nalétávají. Poznatky poslouží k ochraně a obraně stromů v USA.

Pořád se taky objevuje něco nového. Třeba letos jsme zjistili, že samičky některých tropických kůrovců mají na tykadlech a kusadlech cosi jako chlupy a výrůstky podobné parohům.

K čemu jim jsou?

Podle naší zatím nejpravděpodobnější hypotézy slouží tyto útvary k dráždění samce před pářením, protože když samice začnou klást vajíčka, všechny výrůstky jim odpadnou. Ale my netušíme, jakým mechanismem se jich zbavují.

Překvapilo vás na tomto hmyzu ještě něco dalšího?

Hodně kůrovců si v kapsičkách na těle přenáší spory hub a pak s nimi žijí v symbióze. Mysleli jsme, že tyto houby jednoduše budeme pěstovat a zkoumat v laboratoři. Ale zjišťujeme, že to není jednoduché, že každá ta symbióza má své zvláštnosti.