V největší demokracii světa vybírají partnery rodiče a rozhoduje „čistota“

Byl říjnový podvečer, když si Ajay Kumar objednal jídlo přes dovážkovou službu. V aplikaci Swiggy zadal jasný požadavek. „Málo pikantní. A prosím, vyberte kurýra, který je hinduista. Na tom budou záviset všechna hodnocení.“

Zakázku ale dostal dvaatřicetiletý Mudassir Omar. Když zákazníkovi zavolal, aby si ověřil přesnou adresu, Kumar zpozorněl. Začal se ho vyptávat na jméno a postupně přecházel do agrese. „Rozzlobil se a křičel na mě, že nerespektuji jeho přání. Řekl, že zásilku odmítá, protože jsem muslim,“ popsal později Mudassir indickým médiím.

Nebylo to poprvé. Necelé tři měsíce předtím, v jiném indickém státě, se čtyřicetiletý Amit Shukla na svém twitterovém účtu rozčiloval, že musel zrušit objednávku v aplikaci Zomato. „Přidělili mi nehindského kurýra. Řekli mi, že ho nemohou změnit a že mi v případě zrušení objednávky nevrátí peníze,“ napsal.

Pochopení se nedočkal. „Jídlo nemá žádné náboženství. Je samo o sobě náboženstvím,“ reagovala tehdy společnost.

Za těmito zdánlivě bizarními případy z každodenního života stojí otázka, kdo je považován za samozřejmou součást indického národa.

Na subkontinentu, kde vedle sebe žijí hinduisté, muslimové, křesťané, sikhové i buddhisté a kde indická ústava sice zakazuje diskriminaci na základě kasty a ruší praxi „nedotknutelnosti“, se moderní život dál potkává s dědictvím tradičních varen, tisíců džátí i skupin stojících mimo ně.

Tento díl seriálu Seznam Zpráv o vzestupu Indie proto nezkoumá Indii s pomocí čísel HDP, ale popisuje její společnost, která se staré tradice nesnaží zničit, ale převléká je do modernějšího kabátu.

Kasty jsou mimořádně složitá věc. Přestože se nabízí chápat je jako strukturovaný systém, kastovní žebříček univerzální pravidla nemá. Jde o flexibilní společenské zřízení, které reaguje na historické a politické změny.

„Určit přesné pořadí kast se pokoušeli Angličané v koloniálním období, ale neuspěli, a to často ani v rámci jednoho regionu. Od té doby se nic takového nedělá,“ říká pro Seznam Zprávy indolog Pavel Hons z Orientálního ústavu AVČR.

Kastovní realita se mezi regiony stále liší. „Setkáváme se například s tím, že určitá kasta patří v jednom státě mezi kasty zaostalé – což je státem definovaná kategorie – a v jiném státě nikoli. O Indii se všeobecně velmi špatně generalizuje,“ dodává Hons.

Dnes se kasty z politického a sociálního hlediska dělí do tří velkých celků: na kasty soupisné (nejvíce zaostalé), zaostalé a kasty vyspělé. Právě ty jsou podle některých odborníků jedním z prvků, které spolu se silnou rolí státu a indickým nacionalismem drží mimořádně rozmanitou společnost pohromadě.

Určitou logiku v dělení na nižší a vyšší vrstvy v řadě případů vidí indolog a historik z Ústavu asijských studií Univerzity Karlovy Zdeněk Štipl.

V kastovním systému jsou patrné archaické prvky, které staví na otázce rituální čistoty a znečištění. Ten, kdo dělá „čistou“ práci – píše knihy, je vzdělanec, učí, vykonává rituály a zajišťuje náboženské potřeby – stojí vysoko, tedy v bráhmanské varně. Ten, kdo dělá práci spojenou s nečistotou – uklízí mrtvá zvířata nebo zametá ulice, je podle stejné logiky dole.

„Například holiči, tedy lidé, kteří stříhají vlasy a permanentně přicházejí do kontaktu se zbytky lidského těla, patří k velmi nízké kastě. Skoro by se dalo říct, že jsou až na hraně bezkastovního postavení. Naopak kuchaři, kteří připravují potravu, musí být rituálně čistí. V Indii se věří, že to, co do člověka vchází, ho může znečistit. Proto jsou kuchaři velmi často bráhmani. Jídlo od nich může jíst prakticky každý – ten, kdo je níž, i ten, kdo je na stejné úrovni,“ vysvětluje Štipl pro Seznam Zprávy.

Ve vzdělaných kruzích je lpění na kastě považováno za zpátečnické a samotné slovo „kasta“ se někdy nahrazuje neutrálnějším označením „komunita“. V soukromém životě ale původ zůstává klíčový – zejména při sňatcích, společenských vazbách nebo zaměstnávání.

Podle Pavla Honse je stále běžná tendence zaměstnávat příslušníky vlastní kasty, i kdyby měli o něco horší vzdělání či zkušenosti než cizí uchazeč. „Lidé jedné kasty zkrátka lnou k sobě,“ shrnuje.

Nejtvrději se kastovní hranice dál projevují na venkově, který je tradičnější. Příslušníci nejnižších kast (dalité) mnohdy stále nemají přístup do chrámů, jsou trestáni za napodobování zvyků vyšších kast a čelí každodenní diskriminaci.

„Stále se stává, že příslušníka nejnižší kasty odmítne obsloužit třeba holič nebo dostane čaj do jiného hrnku,“ popisuje Hons.

V moderní historii bylo pro člověka z nízké kasty téměř nemožné změnit svůj osud. „Jedinou možností, jak se kasty vzdát, bylo přestoupit k jinému náboženství. To se dělo hlavně v souvislosti s buddhismem, který vznikl do značné míry jako protikastovní náboženské hnutí,“ uvádí Štipl.

Dnes je společenský vzestup možný - v Indii existují dalitští milionáři, úspěšní politici, soudci i profesoři, stále jde ale o výjimky. „Naprostá většina příslušníků dalitských kast žije stále nuzně,“ říká Hons s tím, že i úspěšným jedincům bývá jejich původ subtilně připomínán.

Kastovní systém se navíc přizpůsobil moderní době. Velké kastovní skupiny mají vlastní organizace, časopisy, politické vazby i seznamovací weby. S kastovní diskriminací se tak lze potkat dokonce i mezi indickými studenty a manažery na Západě.

Štipl proto mluví o kastách jako o mimořádně adaptabilním systému. „Samotný kastovní systém nikdo nezrušil a nejspíš nezruší. Dokonce ani tak progresivní člověk, jako byl Gándhí, se o to nesnažil. Považoval ho za garanci stability společnosti. Domníval se, že bez něj by se rozpadla – každý zkrátka ví, kde je jeho místo.“

Reformátoři podle něj většinou nebojovali proti existenci kast jako takových, ale proti diskriminaci na základě původu.

Ruku v ruce s ekonomickým růstem se postupně mění i společenské aspirace. Liberalizace ekonomiky v 90. letech otevřela prostor pro spotřebu, soukromé podnikání a představu, že člověk může usilovat o vyšší životní úroveň způsobem, který byl v předchozích dekádách méně samozřejmý.

Podle Štipla byla velká část společnosti až do začátku 90. let vedena k určité skromnosti. „Byl vyzdvihován ideál určité askeze, který lze vysledovat až ke Gándhímu - nechuť ke konzumu, důraz na skromnost a přesvědčení, že lidé by neměli usilovat o příliš mnoho materiálních věcí,“ říká.

To se po ekonomickém uvolnění začalo měnit. „V 90. letech se toto nastavení najednou uvolnilo a lidé zjistili, že existuje také konzumní způsob života,“ uvádí Štipl. „Tak silnou touhu po spotřebě, jakou lze vidět v Indii, člověk najde málokde.“

Touha po spotřebě je jednou ze sil, které táhnou indický růst. Zároveň ale zvýrazňuje rozdíly, které jsou v Indii často viditelné doslova na jedné ulici.

„V Indii vedle sebe skutečně žijí extrémně bohatí lidé, aspirující střední třída a nezanedbatelný počet velmi chudých lidí,“ popisuje Štipl. „Na jedné ulici můžete vidět extrémně bohaté lidi a vedle nich ty, kteří nevlastní téměř nic a žebrají. Tyto rozdíly nejsou nijak skryté.“

Podle něj tak vzniká neustálý tlak a přetlak. „Vedle sebe se pohybují bohatí lidé, lidé různých jazyků, náboženství, sociálních skupin a kast. Všechno to bublá a vře. Je skoro zázrak, že tyto tenze vybuchují jen poměrně zřídka.“

Kastovní systém v Indii není jen otázkou tradice a soukromého života. Promítá se i do státní politiky. Když po získání nezávislosti vznikala indická ústava, její autoři si uvědomovali, že velká část obyvatel vstupuje do nového státu s výrazně horšími výchozími podmínkami.

Vznikl tak systém rezervací, kdy stát začal vyhrazovat část míst ve školách, úřadech, veřejných institucích a politice skupinám, které byly historicky znevýhodněné. Konkrétně se myslí například na dality, dříve označované jako „nedotknutelní“, což je dnes považováno za nevhodný až hanlivý výraz. Spolu s kmenovým obyvatelstvem tvoří tyto skupiny zhruba pětinu indické společnosti.

Podle Honse se role kast v moderní Indii proměnila. „Celkově se dá říci, že v rámci kastovního systému se už tolik nehledí na rituální čistotu. Z kast jako kdyby se postupně stávaly etnické skupiny, které soupeří mezi sebou — nejčastěji o státní podporu ve formě kvót,“ říká.

Do jaké míry rezervace pomohly, je podle něj sporné. „Na jednu stranu jsou nejnižší kasty stále tou nejchudší složkou obyvatelstva a vykonávají ty nejnižší práce, na druhou stranu se díky podpoře mezi nimi etablovala majetnější vrstva, která přispívá k povznesení celé komunity,“ popisuje Hons.

Že kvóty mají reálný dopad, podle něj dokládá i to, že se o ně vede stále ostřejší politický boj. „O tom, že kvóty fungují, byť zdaleka ne bezchybně, vypovídá i fakt, že vysoké kasty se kvótám buď brání, nebo se jich také dovolávají. Cítí se totiž vzestupem nízkých kast ohroženy,“ říká.

Vzniká tím paradox, kdy si některé komunity nárokují vysoký společenský nebo rituální status, zároveň ale chtějí být zapsány mezi znevýhodněné skupiny, aby získaly přístup ke kvótám.

„Celý systém kvót tak postupně bobtná a vnitřně se diverzifikuje. S trochou nadsázky se dá říci, že to směřuje k bodu, kdy každá větší kasta bude mít svou kvótu,“ dodává Hons.

Debata je o to citlivější, že indický rezervační systém dlouho vycházel ze starých dat. Kastovní příslušnost byla v celostátním sčítání lidu naposledy zahrnuta v roce 1931. „Dnešní systém tedy pracuje s daty starými skoro sto let,“ říká Hons.

Kastovní údaje mají být součástí i nového sčítání lidu, které má podle indického ministerstva vnitra skončit k 1. březnu 2027. Zahrnutí kast může výrazně ovlivnit debaty o kvótách, politickém zastoupení i přerozdělování podpory.

Spory o společenský status často přerůstají v otevřené násilí, což je velkým problémem například v jihoindickém státě Tamilnádu.

„Typický příklad: někdo se snaží vymanit z tradičního povolání, které jeho skupina vždy vykonávala. Byl například koželuh, pracoval s mrtvými zvířaty, a řekne, že chce raději krejčovskou dílnu,“ popisuje Zdeněk Štipl. „Místnímu velkostatkáři z vyšší kasty se to ale nelíbí. Vadí mu, že někdo porušuje tradiční pravidla, a může poslat své nádeníky, aby mu dali fyzicky najevo, kde je jeho místo.“

Kasty jsou tak sice v moderní Indii neoficiální, ale v politice s nimi kalkulují všechny velké strany včetně vládní BJP nebo opozičního Kongresu. Při výběru kandidátů se v daném obvodu vždy striktně počítá s tím, která kasta má zrovna demografickou převahu. „Kasty nejsou nikde uzákoněné, ale všichni o nich vědí a v politice se s nimi počítá,“ shrnuje Štipl.

Jedním z míst, kde se kastovní systém v Indii projevuje nejsilněji, je manželství. „Kastovní systém je v určitém smyslu také klanový systém. Proto je vedle povolání velmi důležité i to, aby se člověk neženil nebo nevdával mimo svou džáti, mimo svou kastu,“ říká Štipl.

Podle něj stojí indické pojetí společnosti na dvou důležitých myšlenkách. První je, že lidé se nerodí rovní, ale odlišní. Druhá, a pro pochopení sňatků klíčová myšlenka, je ta, že základem společnosti není jednotlivec, ale rodina.

„Vstup do manželství není jen vlastní volba mladého člověka. Je to rozhodnutí celé rodiny, protože propojuje dvě rodiny dohromady,“ vysvětluje Štipl. Mezikastovní sňatky se sice v moderní Indii dějí, jsou ale menšinové. Kastovní původ, rodina, region, jazyk i pravidla příbuzenské vzdálenosti tak dál hrají při výběru partnera zásadní roli.

Domluvené sňatky proto podle Štipla nelze automaticky chápat jako něco, čím mladí lidé nutně trpí. „Indičtí rodiče mají své děti rádi a nechtějí je dát jen tak někomu, kdo se k nim bude chovat ošklivě,“ říká. Odhaduje, že domluvených sňatků je v Indii stále zhruba 85 až 90 procent a týkají se všech náboženských komunit.

Zároveň ale dnešní domluvený sňatek nemusí vypadat jako před staletími. Dříve sehrávali důležitou roli dohazovači, kteří měli přehled o rodinách uvnitř konkrétní kasty nebo regionu. Dnes jejich roli částečně převzaly agentury a internetové platformy, například Shaadi.com.

„Domluvených sňatků je dnes víc typů a podtypů,“ vysvětluje Štipl. Tradiční model, kdy rodiče partnera vyberou a sňatek se uzavře, stále existuje. Častější je ale také varianta, kdy se mladí lidé předem setkávají, píšou si nebo spolu chodí ven.

Na vzestupu je i takzvané love marriage - vztah, který vznikne na univerzitě nebo v práci a rodina ho následně formálně schválí. Ani v takovém případě ale staré hranice nutně nemizí. „Může to být třeba proto, že jsou ze stejné kasty a rodiče uznají, že je to dobrá volba a dobrý partner,“ dodává Štipl.

Indická ústava zaručuje všem občanům rovnost bez ohledu na kastu, náboženství, pohlaví, rasu nebo místo narození. Praxe však hovoří jinak.

Vidět je to už na propojení náboženství a kast. Podle Pavla Honse jsou znevýhodněni například příslušníci nejnižších kast, kteří konvertovali k islámu nebo ke křesťanství.

Přechodem k těmto náboženstvím ztrácejí nárok na část státní podpory, která je určena pro historicky diskriminované skupiny. Konvertité k sikhismu nebo buddhismu o tyto výhody nepřicházejí.

Ještě citlivější je vztah hinduistické většiny k muslimům. Podle posledního indického sčítání z roku 2011 tvořili hinduisté 79,8 procenta obyvatel, muslimové 14,2 procenta, křesťané 2,3 procenta a sikhové 1,7 procenta.

„Muslimům se často vytýká, že jsou jakýmisi kryptopákistánci,“ říká Štipl. Připomíná, že po rozdělení Britské Indie v roce 1947 část muslimské elity odešla do Pákistánu, ale většina indických muslimů zůstala. „Řekli si: tohle je náš domov, tady jsme se narodili, tady chceme zůstat. Přesto jim hinduistická majorita, nebo alespoň její nacionalistická část, dává najevo, že jsou druhořadí občané.“

Podle Štipla platí, že ať konkrétní náboženský konflikt začne kdokoliv, hlavní obětí bývá obvykle menšina - tedy muslimové, případně v menší míře křesťané.

Právě křesťané čelí napětí hlavně v regionech, kde křesťanství není starobylou místní tradicí, ale šířilo se tam s misionáři v 19. a 20. století. Hinduističtí nacionalisté tyto aktivity často popisují jako ohrožení domácích tradic.

Politolog a indolog Jiří Krejčík upozorňuje na proměnu indické politické scény pod vlivem hindutvy – moderní politické ideologie hinduistického nacionalismu.

„Představa, že indická společnost a indický stát by měly být definovány výhradně domácími hinduistickými tradicemi, se za více než sto let téměř nezměnila,“ vysvětluje Krejčík.

Zásadní rozdíl je v tom, že se tento proud dostal přes vládní stranu BJP k moci a plně infiltroval státní instituce. „Roste nevraživost vůči těm, kteří by si Indii přáli zachovat jako sekulární demokracii. Dochází k veřejnému očerňování opozice i otevřenému vyhrožování,“ líčí Krejčík.

Náboženský nacionalismus tak současně nabízí příběh národní obnovy i odvádí pozornost od jiných problémů. „Náboženský nacionalismus dnes funguje do značné míry jako kouřová clona, která má odvádět pozornost od systémových problémů, které významně zhoršují kvalitu života v zemi,“ říká Krejčík.