Haaland je pro Norsko jako bůh. Ale klidně by mohl dělat i desetiboj

Při otázce, co pro něj znamená Norsko, vůbec nezaváhá a nostalgicky přiznává: „Když to řeknete, mám slzy v očích. Můj druhý domov.“

Úspěšný házenkářský trenér Dušan Poloz strávil ve Skandinávii dlouhých 17 let. Koučoval ženy i muže v nejvyšších soutěžích, hvězdy i dorostence, házenou vyučoval na sportovním gymnáziu. „A známkoval jsem jim tam házenkářskou teorii,“ usměje se na důkaz toho, že spojení „žít sportem“ není v Norsku klišé, nýbrž cosi úplně samozřejmého, jako když jíte, spíte nebo dýcháte.

A rok 2026 je ve sportu rokem Norska. Země byla nejúspěšnější na zimní olympiádě a nyní vítězný veslařský rituál norských fotbalistů nadchl všechny kontinenty. V sobotu od 23:00 se Norsko vedené Erlingem Haalandem utká ve čtvrtfinále fotbalového mistrovství světa s Anglií. Země je omámená euforií, ale ať MS skončí jakkoli, zase se vrátí ke svému. Tedy k životu, jehož je sport zásadní součástí.

„Udělal jsem spoustu chyb a upřímně mne všechny mrzí, ale kdybych mohl vrátit čas, tak bych se roce 2009 rozhodl jinak, než že jsem se vrátil z Norska zpět. Norsko je pro mě lilie. Země, kde nikdo nezávidí. Čistá duše,“ říká Poloz v rozhovoru pro Seznam Zprávy o tom, proč může šestimilionový národ tak excelovat v tolika různých sportech.

Kdy jste se do Norska dostal poprvé?

V roce 1998 jsme se tam přestěhovali s exmanželkou (házenkářskou reprezentantkou Erikou) díky její profismlouvě; jak se říká, já byl jenom přívěsek. Měl jsem trenérské ambice, ale hned na začátek je třeba říct: Pokud se chcete v Norsku adaptovat a být vnímán jako rovnocenný, má to dvě podmínky. Dodržovat zákony, i ty nepsané, a naučit se jazyk. Bez toho nikdy nezapadnete.

Norština není úplně snadná, což?

Chodil jsem tam do školy a až po roce a půl jsem si dovolil převzít házenkářský tým, protože až tehdy jsem dokázal nejen říct, co budeme dělat, ale také vysvětlit, proč to budeme dělat. Byli to osmnáctileté dorostenky a dorostenci. Norsko je bohudík stát, kde se lidé už v tomto věku ptají, proč něco dělají a co je cílem.

Cesta, kterou jste začal, byla nakonec mimořádně úspěšná.

S prvním ženským týmem Njaard Oslo jsem za tři roky postoupil ze třetí ligy do nejvyšší soutěže. S prvním mužským týmem Follo HK, odkud vzešel slavný hráč Magnus Jondal, za rok další postup. Po devíti letech v Norsku už jsem měl sbalené auto, jako rodina jsme se vraceli do Česka, když mi nabídli vést Drammen, nejlepší mužský celek, účastníka evropských soutěží, toho zpětně lituju. Pak jsem se vrátil do Bækkelagets v Oslu, kde působil mladý Christian O’Sullivan, později dvojnásobný vítěz Ligy mistrů a kapitán Magdeburku, Petter Overby a mnoho dalších hvězd. Co je zajímavé: Byli to kluci z jedné třídy střední školy, kteří společně od základky hráli v létě fotbal a v zimě házenou. O norské všestrannosti se jistě budeme bavit.

Pojďme na to rovnou.

Řeknu příklady z praxe. V mém prvním týmu v Njaardu Oslo jsem měl jednu Islanďanku a přišel za mnou její táta, že dcera musí mít nějaké úlevy. Neexistuje! Jenže ona hraje i fotbal, povídá mi, na Islandu je v týmech do 16 let reprezentantkou v házené i ve fotbale. Aha, ptám se, a máme nějaký deadline, kdy si to musí zvolit? Její táta se jen smál.

Jak to dopadlo?

Když byla ve fotbalové reprezentaci, zkrátka nám chyběla na zápasech, pro házenou se rozhodla až za rok. Tam je běžné dělat v tomto věku dva sporty na vrcholové úrovni – a pokud vám to prostředí umožní, proč ne? Veronica Kristiansenová, později mnohonásobná vítězka Ligy mistrů a házenkářská olympijská šampionka a mistryně světa i Evropy, dělala ještě v 17 letech špičkově atletiku, sedmiboj. Takových příběhů je daleko víc.

Co z nich plyne?

Položme si nahlas otázku: Pokud mají v Česku třeba mladší žačky tři házenkářské tréninky týdně, co dělají zbylé dny? V Norsku odpověď znám. Mají další sport. Každý den nějaká aktivita. Jiná historka z mého prvního příjezdu, první šok. Kolem házenkářské haly ve Skienu stálo obrovské parkoviště, přitom na házenou chodilo sto lidí. Proč tu je? Přijeď někdy ve čtyři odpoledne a uvidíš. Po pracovní době lidé vyskáčou z aut a jdou běhat do lesa, na tenisové kurty, do parku na sportovní aktivity. Každý den, fenomén. Wow! My po práci jdeme domů, protože jsme unavení – oni jdou všichni sportovat.

Napadá mě, že bez ohledu na systém sportu v Norsku je tohle kulturní a celospolečenská záležitost. Něco, co Česko nikdy nemůže dohnat.

To nemůžeme, fakt ne. Já jsem se i proto do Norska opakovaně vracel nadechnout se čerstvého vzduchu. Vždycky mě to tu semlelo, musel jsem zpátky. Souhlasím s vámi, naše mentalita je úplně jiná, tohle kopírovat nemůžeme. My si krademe děti a jsme placeni od toho, kolik jich kdo má ve svém organizovaném klubu. V Norsku je to jinak, každá vesnice dostane peníze podle počtu dětí v jakémkoli sportu, nejen v tom organizovaném. Ale co se udělat dá a co je úplný základ: Musíme dostat sport do škol. V Norsku jsem také šest let učil na sportovním gymnáziu; házenou, co jiného. Měli jsme i zkoušky, kde jsem známkoval házenkářskou teorii. Jejich kultura je fakt někde jinde.

Překvapí vás upřímně, že Norové válí už i ve fotbale?

Ano. Fotbal je v Norsku specifický tím, jak jsou poanglizovaní. Každý tam má svůj klub Premier League a hádají se a sází na tréninku, kdo vyhraje příští zápas. Haaland je fenomén, ale házená jako sport ještě větší. Mé partě kluků udělali z fotbalu letní a z házené zimní sport. Plus tu jsou klimatické podmínky, proto na severu v Bodø hrají na umělé trávě. O Martinu Ødegaardovi zároveň slýchám deset let, co odešel do akademie Realu Madrid. Tvořili to postupně a teď sklízí úspěchy.

Co pro Nory znamená Haaland? Měli borce jako Ole Gunnar Solskjær, ale tohle je něco jiného, ne?

S Ole Gunnarem jsem byl dvakrát na pivu, když jsem trénoval házenou v Molde, které je dlouhé zhruba sto metrů od letiště po fotbalový stadion, takže tam toho moc není co dělat. Skamarádil se s kluky, co vedli firmu a byli součástí fotbalového klubu, tak nás představili. Od doby, kdy Ole trénoval Manchester United, jsem také červený (úsměv). Mimochodem, Haalanda chtěl do United, i když nakonec skončil v Manchesteru City. Haaland je pro Nory bůh. Mašina. Cílevědomý buldok, monstrum, fotbalu obětoval úplně všechno. Norové měli svého Maradonu, Erik Mykland se jmenoval, ale Haaland je zabiják.

Nepopírá Haaland svým až fanatickým přístupem k fotbalu norskou cestu všestrannosti?

Četl jsem, že údajně jako kluk také dlouho koketoval s házenou. Ale jeho tělo je vytrénované tak, že by mohl dělat cokoli; kdyby šel na desetiboj, neztratí se. Víte, v Norsku je pravdivá věta, že každá žena v zemi byla minimálně na jednom házenkářském tréninku.

Až tak?

V oblíbenosti ženských sportů je to strašně jednoduché, házená jasně vede. Těsně poté, co jsme přišli do Norska, v roce 1999 poprvé jejich házenkářky vyhrály mistrovství světa – a udělali z nich hrdinky, i počasí ve zprávách hlásily zlaté házenkářky. Těžko se to vysvětluje, ale všechno souvisí se vším a také díky házenkářkám vybudovalo Norsko takový fenomén v ochraně ženských práv. V každé exekutivě, v každé dozorčí radě, v každém spolku musí být aspoň 40 procent žen. Dokážete si to představit v Česku? I proto mají na mateřské rok stoprocentní plat. Vypadá to jako politický boj, ale v politice jsou přece také házenkářky, když každá norská žena někdy hrála házenou. Zase se vracíme k všestrannosti. Nám strašně chybí, zatímco z Norů jen čiší. Ve všech sportech.

Jak se to projevuje?

Když jsme vzpomínali na třídu z Bækkelagets, i je v počátcích trénovali rodiče. Jeden fotbalista, jeden házenkář – a uchopili to tak, že si nebudou navzájem dělat problémy. Jakmile vysvitne sluníčko, od dubna do konce srpna hrajeme fotbal. Jakmile zaleze, jdeme do haly na házenou. Takhle se domluvili. Pokud bych já jako házenkářský trenér měl jít u nás ve Zlíně takto za fotbalovým trenérem, prostě to nejde, není to možné.

V Česku ne. V Norsku ano.

Já nebyl kdovíjak úspěšný aktivní sportovec, ale také jsem dělal tři sporty: Hrál jsem velmi blbě fotbal, plaval a chodil na tenis. S házenou jsem začal v šestnácti a dotáhl jsem to do ligy. Všestrannost je důležitá, aby nám mladí v 17 nebo v 18 letech nevyhořeli. Vidím, co se děje. Rozdávání medailí v mladších žačkách mi fakt nedělá dobře. Spoustu holek a kluků přestane jednostranné zatížení bavit, pořád jen hala a hala, nepřidá jim to na pohodě. Norové neustále zdůrazňují jednu věc a mají bez diskuze pravdu: Kamarádství, které se vytváří v kolektivním sportu. Vyhýbat se stresu a tlaku, netrestat za chyby. Sport je přece zábava.

I čtvrtfinále fotbalového mundialu?

Uvidíte, oni se půjdou bavit i proti Anglii. Žádné „musíme vyhrát, jinak je konec světa“. Vědí, že když prohrají, nic se nestane. Tak jsou naučení odmalička. My se bojíme udělat chybu, protože pak se vše zbortí. Vynadá nám trenér, vynadají nám rodiče.

Velmi konkrétní dotaz. Jak to v Norsku dělají, že jdou mladí sportovat místo toho, aby hleděli do monitorů?

Žádné pokusy sebrat jim telefony nevyvíjí, jdou na to jinak: Pojďme ven, tam si telefon vzít nemůžete. Drží děti v aktivitě venku. Samozřejmě že tady je to problém, vedu juniorskou reprezentaci a musíme si stanovovat pravidla, kdy mobily můžeme používat a kdy ne. Norové to mají automaticky. Když je jídlo, neexistuje. Když je sport, neexistuje. Jde o nepsané zákony a pravidla, ať už jsou stanoveny v organizovaném sportu, nebo rodiči. A to se prostě dodržuje.

Povězte, neidealizujete si Norsko trochu?

Přiznávám, je to možné. Ale proto, že jsem se tam cítil fantasticky. Norové jsou chladní a studení, skoro nikoho si nepustí k sobě, musíte něco dokázat. I já jsem se první dva roky strašně trápil. Proč mě v jednu ráno vyhazuješ z hospody, vždyť je soukromá? Protože takový tady máme zákon. Spoustu věcí jsem nechápal. Když jsem přišel do obchodu, padaly i otázky: A ty na to máš peníze? Kamarádi se jen smáli: Zvykej si, všichni jste pro nás z východu.

No, to už idylicky nezní.

Ani nevím, kdy přesně se to překlopilo. Ale platí tam: Chceš tady bydlet? Tak se přizpůsob, pak můžeš zůstat a mít krásný život. Po postupech do nejvyšší soutěže jsem pocítil, že si mě začínají vážit. Dostal jsem se mezi ně. Studoval jsem áčkovou trenérskou licenci s nejlepšími kouči v zemi, s házenkářskými reprezentanty z Bundesligy. Ne každý má to štěstí, ale bylo podložené tvrdou prací.

Ať končíme fotbalem, co vítězné veslování a hlasité „Rú“?

Vidíte, zase mám slzy v očích, když si vzpomenu, jak král Harald po výhře nad Brazílií dovolil 20 tisícům lidí veslovat před zámkem v Oslu. A pak jsem na sociálních sítích viděl to nejdojemnější, proslov trenéra Solbakkena v šatně. Nádherný byl. A v poslední větě se usmál: Zasloužili jste se o to, že v Norsku teď mohou všichni 14 dní chlastat a nikdo se nebude divit.

Slyším na vás, že jste zase dojatý.

Naše Nikča v Norsku poprvé stála na běžkách ve třech letech, kdy je v minus deseti vyhnali, ať si dají kolečko kolem mateřské školky – a pak si děti šly do metrového sněhu opékat špekáčky. Celá výchova je tam nastavená trochu jinak.

V životě i ve sportu.

S norskými kamarády dál udržuju vztahy, ale bylo mi šedesát, už nemám sílu se znovu vrátit. Pořád se snažím ovlivňovat nejbližší okolí doma v Česku, ovšem často narážím na nepochopení. Třeba pokud řeknu, že mi nejde úplně o výsledek.

O co tedy?

Abychom na hřišti dělali to, na čem se domluvíme a co se naučíme. Když to budeme dělat a plnit, bude to přece příjemné i na výsledkové tabuli, ne? Jenže když jsem přišel do Mostu, musel jsem v přípravných zápasech regulérně tabuli zhasnout, jinak všichni hleděli ke stropu a tvrdili mi: Na co budeme ještě běhat, když pět minut před koncem vedeme o pět gólů? Prosím?! Běhejte, dokud neřeknu stop. Jde přece o plnění úkolů. Cesta je cíl. Takže jestliže máš v herní šabloně úkol, tak ho udělej. A je jedno, jaké je zrovna skóre.