Londýn žije výstavou Fridy Kahlo. Podle kritiků se přitom nepovedla

Rekordní zájem hlásí londýnská Tate Modern o výstavu děl Fridy Kahlo. Před jejím zahájením galerie prodala 41 tisíc vstupenek, dopředu nejvíc ve své historii.

Přehlídka připomínající mexickou malířku, jež žila v letech 1907 až 1954, v tomto ohledu překonala dosud rekordní prezentaci děl Davida Hockneyho v Tate Modern z roku 2017. „Popravdě nám to vyrazilo dech,“ řekla dočasná ředitelka galerie Catherine Wood.

Výstava, která potrvá do 3. ledna 2027, se jmenuje Frida: The Making of an Icon a je to první větší připomínka autorčina díla v britské metropoli za poslední čtvrtstoletí. Přestože použití křestního jména v názvu může evokovat intimní setkání s dílem, opak je pravdou – pořadatelé chtěli ukázat především to, nakolik je malířka v současné kultuře stále všudypřítomná.

U vstupu diváky čekají dvě fotografie, které pořídil její otec, když bylo Fridě Kahlo osmnáct let. Na jedné je zachycená zepředu, jak sedí v šatech s knihou na klíně a tváří se zamyšleně. Druhý snímek ji ukazuje se sestrami a sestřenicemi. Frida Kahlo tu stojí v jednom z otcových obleků, s levou rukou v kapse, a dívá se zpříma do objektivu.

Obě fotografie vznikly jen několik měsíců poté, co byla v září 1925 vážně zraněna při havárii autobusu. Ze zlomeniny páteře, klíční kosti, žeber, pánve, ramena a zranění nohou se Frida Kahlo zotavovala obtížně, absolvovala řadu chirurgických zákroků a do konce života ji sužovala bolest. Toto trauma se stalo jedním z klíčových motivů jejích děl.

Na fotografii vsedě Frida Kahlo nepatrně schovává zraněnou pravou nohu. Na snímku vestoje je vidět, jak se pravou rukou opírá o vycházkovou hůl. Oba výjevy předznamenávají témata, s nimiž se návštěvníci výstavy setkají také v dalších sálech: Mezi jinými to jsou utrpení, introspekce, vzdor, sebeprezentace a to, jak tyto pojmy vnímáme dnes.

Malířčin umělecký vývoj ukazuje výstava v Tate Modern na příkladu několika autoportrétů. Na tom z roku 1926 se zvěčnila v sametových šatech, trochu pod vlivem evropského umění, jmenovitě italského manýrismu a secese.

Přímočařeji a také znepokojivěji působí autoportrét s rozpuštěnými vlasy z roku 1947. Na pozadí výtvarnice namalovala část sopečné hory, což obrazu přidává na dramatickém vyznění a zároveň to vysílá silný vzkaz ohledně toho, jak chápala vlastní tvorbu.

Výstava v Tate Modern není retrospektivní. Od samotné autorky zahrnuje jen 36 děl, mnohem víc jich kurátoři vybrali od jejích současníků či nástupců. Tvorbu Fridy Kahlo ukazují mimo jiné v kontextu jejích mexických vrstevníků, jako byla Olga Costa nebo melancholický malíř Manuel Rodríguez Lozano.

Obohacující je připomínka surrealistů, kteří žili ve stejné době – zaujme například bezejmenný obraz z roku 1944, jejž Fridě Kahlo věnovala francouzská surrealistka a malířka Jacqueline Lamba.

Dál už ale výstava především ukazuje, kolik neortodoxních či všelijak vybočujících autorů se k odkazu mexické výtvarnice hlásilo. Mnohé oslovila silou vůle, s níž čelila nepřízni osudu, a schopností umělecky definovat sebe sama nehledě na škatulky, dobové trendy či názory druhých.

Pozdější části výstavy se zaměřují na to, nakolik Frida Kahlo inspirovala aktivisty, od feministek přes queer až po hendikepované tvůrce. Kurátoři ukazují třeba práce současné mexické sochařky Berenice Olmedo, která ve své tvorbě týkající se lidské identity a sebekonstrukce využívá části protéz.

Dále jsou v Tate Modern zastoupeni současná americká umělkyně Martine Gutierrez, zkoumající otázky trans identity, nebo chilské queer duo Las Yeguas del Apocalipsis, které v roce 1989 parafrázovalo slavný obraz Fridy Kahlo nazvaný Dvě Fridy, dokončený krátce po rozvodu s malířem Diegem Riverou. Chilská dvojice se také zachytila vsedě, jak se drží za ruku, obě osoby jsou však připojené ke kapačkám, zřejmě coby symbol tehdejší epidemie AIDS.

Výstavou se prolíná téma umělecké a tělesné autonomie. Hned v první části diváci uvidí několik intimních fotografií pořízených známým Fridy Kahlo, galeristou a obchodníkem s uměním Julienem Levym. Malířka je na nich od pasu nahoru nahá, v několika případech s rozpletenými vlasy. Snímky působí voyeuristicky, ukazují ji v choulostivé poloze a mnohem zranitelnější, než jak sebe sama prezentovala později.

Děl, která k Fridě Kahlo odkazují či různě interpretují její tvorbu, je ale nakonec možná až příliš – ke konci výstavy jako by její odkaz zapadal pod nánosem toho, jak jej neustále přetvářeli druzí. To vadí například výtvarnému kritikovi britského deníku Guardian Jonathanu Jonesovi. „Frida Kahlo povznesla autoportrét na novou úroveň tím, jak hluboko dovedla nahlédnout do nitra a tajemství člověka. Těžko říct, proč nám místo těchto autoportrétů výstava ukazuje, jak na ně reagovali horší umělci,“ podivuje se v článku kritik.

Podle něj jsou sice třeba fotografie zachycující Fridu Kahlo v Tate Modern zajímavé, nejsou ale zajímavější než to, jak znázornila sebe sama na svých autoportrétech, přejímajících prvky surrealismu či katolické tradice znázorňování bolesti.

„Kurátoři Tate zkoumají, jak a proč se Frida Kahlo stala ikonou. Nepamatuji si, že by je podobně zajímalo, jak se proslavili Picasso nebo Rembrandt. Prostě jsou to velcí umělci a to, za jakých okolností získali uznání, zpravidla řeší badatelé. Na této výstavě se bohužel dílo a obraz Fridy Kahlo začne zhruba v polovině ztrácet pod nejrůznějšími poctami, reinterpretacemi, dekonstrukcemi a nakonec pouhým zbožím,“ lituje kritik Guardianu.

K podobnému názoru došla autorka článku v časopisu Frieze. Podle novinářky Emily Steer výstava v Tate Modern sice nabízí mnohé těm, kdo chtějí zblízka vidět autorčina díla a dozvědět se víc o jejím vnitřním světě, přesto celkový dojem zůstává za očekáváním.

„Ukázat, kolik ohlasů její dílo vzbuzovalo ještě dlouho po její smrti, je v pořádku, ale stačila by na to jediná místnost. Bohužel tomuto šílenství je věnována příliš velká část výstavy, která je tak nakonec zahlcená bezduchými napodobeninami jejích děl,“ píše recenzentka.

Podle ní si z těchto prací pozornost skutečně zaslouží málokterá – světlou výjimkou je například fotografie umělkyně Tracey Emin, kterou stylizovanou do Fridy Kahlo v roce 2000 zvěčnila Mary McCartney. „Děl jiných umělců je tu ale tolik, že místy úplně přehluší jedinečný hlas Fridy Kahlo,“ uzavírá kritička časopisu Frieze.