Článek
„Narazil jsem na starého přítele.“ Pár slov u snímku na instagramu, na němž David Beckham stojí na stadionu v Miami těsně vedle Diega Simeoneho, stojí za rozklíčování.
Souboj Beckham versus Simeone je totiž symbolem všech velkých měření Anglie s Argentinou. Na světovém šampionátu v roce 1998 se spustil skandál, když Beckham - minimálně dle sudího - oplatil brouskovi Simeonemu jeho fauly tak, že si zasloužil červenou a oslabená Anglie prohrála na penalty.
Doteď to neskousla. Ani zlopověstnou Boží ruku Diega Maradony na mistrovství světa 1986. A jen tak mimochodem, Anglie těsně předtím s Argentinou válčila o Falklandy, což z kolektivní paměti stále nezmizelo. Jindy si slavný argentinský kouč Pochettino naopak nahlas stěžoval, že na MS 2002 podle něj simuloval Angličan Owen a to prý zase stálo postup Argentince: „Skočil šipku jako do bazénu. Nevěřte Anglii, že ona hraje vždycky fér.“
To všechno a ještě více bude v hlavách hráčů, fanoušků i komentátorů dnes od 21:00, kdy se oba celky střetnou v semifinále mistrovství světa.
Na sebe by měli v hledišti znovu narazit i Beckham se Simeonem. Už v přátelském módu, to na hřišti se čeká řež k pohledání. Ožívají totiž křivdy jedné velké fotbalové nevraživosti a jejím dokonalým vyjádřením je několik desítek sekund z 30. června roku 1998.
Další skandály duelů Anglie - Argentina | Sport SZ
Eskorta na hřišti: Na šampionátu v Anglii v roce 1966 byl ve čtvrtfinále Argentinec Rattín vyloučen, ale předstíral, že německému sudímu nerozumí a dožadoval se překladatele. Po deseti minutách ho vyvedla až policejní eskorta a celý incident byl zlomový, po něm si fotbal uvědomil, že potřebuje univerzální gesto. Proto vznikly žluté a červené karty.
Dělovka do úst: Ikonický stadion La Bombonera v Buenos Aires toho viděl hodně, přesto se incident z přátelského utkání Argentina - Anglie z roku 1977 vymyká. O přátelskosti na hřišti nejlépe vypovídalo, že Trevor Cherry brutálně zezadu skopnul domácího Daniela Bertoniho, jenž mu následně ranou pěstí vyrazil dva zuby.
Boží ruka v Mexiku: Nejpamátnější podlost všech fotbalových podlostí. Diego Maradona přesně před čtyřiceti lety na Aztéckém stadionu. Jizva, která se nezahojila, vždyť pamětníci pořád žijí. Letošek nabízí Anglii šanci na velkolepou odvetu.
Celý „případ Beckham versus Simeone“ je dokonalou sondou do toho, jak ve fotbale funguje provokace a balancování na hraně pravidel či spíše těsně za ní. „Všechno se odehrálo hrozně rychle,“ řekl pro magazín Four Four Two účastník duelu a někdejší skvělý - a také řízný - Argentinec Javier Zanetti. A právě rychlost byla v éře bez VARu klíčová.
Vše se událo v následujícím pořadí. Simeone pošle Beckhama nevybíravě k zemi, konkrétně ho nakopne kolenem do zad. Faul na kartu. Následně na něj dosedne, s rukou na zádech anglického záložníka. Ten vleže zvedne nohu a udeří Simeoneho do lýtka. Simeone padá, jako by dostal do nohy sekerou. Svíjí se v bolestech.
„Občas musíte být trochu vyčůraní a někdy také zahrát komedii. Beckham mi nic neudělal. Jen jsem byl ten inteligentnější,“ popsal to později Simeone s neskrývanou radostí fotbalového podvodníka, jemuž lest prošla. „Řekněme, že se rozhodčí nechal lapit do pasti. Tím, že jsem spadl, jsem ho donutil k tomu, co pak udělal.“
Osudový moment. Chvíli poté se Simeone skácel na trávník, jako by umíral.
Dvoumetrový dánský sudí Kim Nielsen vůbec neváhal. Stál pár kroků od dění a Beckhamovi ukázal červenou.
„Becks čekal žlutou a najednou zíral: Co se to proboha děje? Tohle nebyla červená, ani jednou za milion let ne,“ čertil se anglický kouč Glenn Hoddle.
„Nebyl tam pořádný kontakt. Rozhodně nic agresivního, neměl být vyloučený. Červená byla přehnaná,“ souhlasil s ním po letech i Zanetti. „Ale Simeone to zahrál chytře. On byl vyškolený z ulice.“
Taková charakteristika platí z velké části i na současnou Argentinu. Její hráči jsou skvělí technici, ale bez zaváhání přidají na tvrdosti. Jako kdysi Simeone, který sice ochotně padl po Beckhamově zásahu, přitom jindy by klidně kopačkou přepůlil betonový sloupek. Argentinci se dál nebojí klást pasti na rozhodčí i na soupeře - a Beckhama tehdy vcucla do opravdu ošklivého víru události.
Stal se z něj vyvrhel. Nenáviděný chlap. „Deset hrdinských Lvů a jeden hloupý kluk,“ vystihl pocity národa s brutálním stylem britského bulváru list Daily Mirror. V pubu v Londýně se houpala Beckhamova oběšená figura. Dostával výhrůžné anonymy, pískot na stadionech byl proti tomu to nejmenší.
Ne že by se tedy Angličané v závěru 90. let chovali na hřišti jako profesoři filozofie. „Pořád mám na ten zápas suvenýr od Stuarta Pearceho,“ usmál se Simeone v rozhovoru pro Guardian a povytáhl si nohavici, aby ukázal jizvu, kterou mu přivodil fotbalista přezdívaný Psycho. Proč se u toho bavil? „Protože to byl skvělý zápas. Proti Anglii to bylo vždycky to správné měření. Otevřené, agresivní, vášnivé. A zápas z roku 1998 byl nejlepší, do jakého jsem na mezinárodní scéně nastoupil. Úplná paráda. Řekl bych, že David pak zažil pár náročných měsíců.“
Jenže fotbal je kouzelný i v tom, že nabízí odvety. Anglie narazila na Argentinu hned na dalším MS v roce 2002. Zase Beckham versus Simeone! Tentokrát již ve skupině, Beckham dal jediný gól z penalty, Anglie postoupila, jejich rival senzačně na turnaji skončil.
A tehdy se jejich vztah změnil. Prošel katarzí.
Klid před bouří. Lionel Messi před středečním semifinále proti Anglii.
„Před penaltou na mě Simeone zkoušel nějaké psychologické hry, ale počítal jsem s tím, i to je součástí fotbalu,“ líčil Beckham pro The Sun. „Pak se ovšem projevil jako gentleman. I když prohráli, podal mi ruku a řekl: Hodně štěstí ve zbytku turnaje. Bylo to ryzí gesto, od té doby mezi námi vládne zdravý respekt. Nesčetněkrát se mě ptali, jestli jsem zapomněl na Francii 1998. Člověk musí umět jak zapomínat, tak odpouštět.“
Ne každý to ale umí. Argentinci po postupu přes Švýcarsko po čtvrtfinále zpívali v šatně song odkazující na válku s Anglií o Falklandy, v argentinském slovníku o Malvíny. Než dal Maradona v roce 1986 ve čtvrtfinále na Aztéckém stadionu odpudivý gól rukou, aby ho smazal následným překrásným sólem skrz anglickou obranu a gólem století, měl to úplně stejně.
„Říkali jsme si, že s Anglií to je zápas jako každý jiný, ale všichni jsme mysleli na ty mrtvé chlapce a na to, že nyní nastává odveta,“ popisoval Maradona.
Čas sice léčí, ale nevyřeší všechny křivdy. Anglie i Argentina dál cítí ty své, fotbalové i politické. Kdo ustojí tlak lépe? Kdo udrží nervy?
Argentinci budou zase agresivní a neústupní, ovšem pořád v nich může zvítězit jiná hodnota. Ta, kterou se sám Simeone naučil kdysi v bitvách plných zvířeného prachu.
„Když děti v Argentině hrají na ulici, neříkáme tomu fotbal, ale jugar a la pelota, hra s míčem,“ líčil pro Guardian. „Fotbal je něco profesionálnějšího, vážnějšího a disciplinovanějšího. Pro nás je pořád nejvíc prodriblovat s balonem kolem tří soupeřů. Maradonův gól století proti Anglii, to byla jugar a la pelota.“
Jeho následovník Lionel Messi je připraven to zopakovat, ale Anglie bude proti. Všemi dostupnými prostředky. Jako ostatně kdysi Simeone.
