Převezli nás jako zboží. Lukašenkův vězeň líčí cestu na svobodu

Když v létě 2020 statisíce Bělorusů vyšly do ulic proti zfalšovaným prezidentským volbám, patřil právník Maksim Znak k nejbližším spolupracovníkům opozičního štábu Viktara Babaryky a později také členky Koordinační rady Marie Kalesnikavové.

Za svou roli v demokratickém hnutí zaplatil vysokou cenu.

V září 2020 ho zadržela běloruská tajná policie a soud ho později poslal na deset let do vězení za údajné spiknutí s cílem převzít moc a za založení extremistické organizace.

Ve vězení strávil pět let a tři měsíce. Téměř tři roky ho drželi v režimu „incommunicado“, čili bez kontaktu s rodinou, dopisů, telefonátů i advokáta. Přesto za mřížemi napsal osmnáct knih, přečetl jich téměř 1600 a skládal hudbu.

Když byl loni v prosinci spolu s dalšími politickými vězni po zákulisních jednáních mezi Spojenými státy a Minskem propuštěn, běloruské úřady ho místo domů odvezly do exilu.

Dnes žije převážně v Polsku, obnovuje rukopisy, které mu nedovolili odnést z vězení, a znovu se věnuje právu i literatuře.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč je podle něj psaní „útěkem z vězení“, jak si během let izolace udržel zdravý rozum nebo proč považuje běloruský právní systém za pouhou kulisu represí. Mluví také o osudu stovek politických vězňů, kteří za mřížemi zůstávají dodnes.

Od vašeho propuštění uplynulo sedm měsíců. Už se zase cítíte jako obyčejný člověk?

Záleží na tom, co si pod tím představíme. Můj život teď asi není úplně obyčejný… Hodně cestuji a pracuji na různých projektech. Ale jinak jsem stejný jako kdokoliv jiný. Jen jsem se ocitl v mimořádné situaci. A myslím, že spousta lidí by se v ní zachovala stejně a zvládla by ji stejně jako já.

Teď žijete hlavně v Polsku?

Ano, mojí základnou je Polsko. Teď ale pobývám na literární rezidenci v Berlíně a v srpnu mě čeká další v Salcburku. Využívám každou příležitost k tomu, abych znovu sepsal rukopisy, které mi ve vězení zabavili. Teď žiju hlavně tvůrčím životem, i když nezapomínám ani na svou právnickou profesi.

Byl návrat na svobodu snadný, nebo těžší, než jste čekal?

Pro mě to bylo vlastně snadné. Když se situace zlepší, je přirozené si svobodu užívat. I když jsem ještě neměl doklady a nemohl cestovat, říkal jsem si, že Polsko je pořád mnohem větší než moje vězeňská cela. Dnes už mám status uprchlíka, můžu cestovat a být třeba tady v Praze. Jsem rád, že jsem na svobodě.

Rozumím tomu správně, že jste z Běloruska nebyl jen propuštěn, ale fakticky deportován?

Ano, byli jsme násilně deportováni. Vlastně ani ne vyhoštěni, spíš převezeni jako zboží. Spoutali nám ruce, přes oči dali čepici a zalepili ji páskou. Naložili nás do autobusu a více než dvanáct hodin jsme netušili, co se děje. Nikdo nám neřekl, že nás propouštějí.

Teprve když bylo po všem, uvědomili jsme si, že jsme na svobodě. A až o několik dní později některým z nás došlo, že jsme zároveň přišli o možnost žít ve vlastní zemi. Pro mnoho lidí je exil obrovská výzva, protože musejí začínat úplně od nuly.

Já to ale vnímám jinak. Podle rozsudku jsem měl být ve vězení až do roku 2030. A historie ukazuje, že autoritářské režimy si často najdou důvod, proč člověka nepustit ani po vypršení trestu. Proto jsem především rád, že jsem na svobodě. Beru to jako příležitost a snažím se ji co nejlépe využít.

Ve vězení jste strávil více než pět let. Tři z nich téměř v naprosté izolaci. Jak to vypadalo?

Byl jsem téměř tři roky v režimu „incommunicado“. To znamená, že jsem nemohl přijímat ani posílat dopisy, telefonovat ani se setkat s advokátem. Protože mě zařadili na seznam teroristů, nesměl jsem si ani nakupovat ve vězeňském obchodě. Úřady tvrdily, že by to znamenalo financování terorismu. Byla to absurdní konstrukce.

Část té doby jsem strávil se spoluvězni, které mi věznice přidělila. Nikdy jsem si je nemohl vybrat. Nejtěžší ale byly měsíce na samotce, kdy jsem byl úplně sám a neměl jsem ani knihy, ani papír. Takových dnů se nakonec nasbíralo asi půl roku.

Co vám v takových chvílích pomáhalo udržet si příčetnost?

Děkuju, že potvrzujete, že jsem se nezbláznil. To člověka vždycky potěší.

Snažil jsem se zaměstnat mozek, co nejvíc to šlo. Pořád jsem něco četl, psal, skládal, cvičil nebo si vybavoval písně a různá místa. Hlavně jsem se snažil nemyslet na špatné věci a depresi.

I když jsem byl na samotce bez knih a bez papíru, vymýšlel jsem si děje nových příběhů, zapamatovával si jejich postavy nebo překládal písně. Vlastně jsem byl tehdy zaměstnanější než v běžné cele.

To všechno jste si musel držet jen v hlavě. Jak jste si takové množství informací dokázal zapamatovat?

Paměť funguje podobně jako svaly. Existují techniky, jak ji trénovat. Když chodíte do posilovny, zesílíte. A s pamětí je to stejné. Pokud ji pravidelně procvičujete, dokáže mnohem víc.

Ve vězení jsem používal staré mnemotechnické metody známé už od antiky. Díky nim jsem si dokázal zapamatovat obrovské množství informací. Nebyla to vrozená schopnost. Bylo to něco, co jsem každý den trénoval. A zároveň další způsob, jak zaměstnat mysl.

Musel jste nosit i žluté označení na vězeňském oděvu? Jako „politický extremista“?

Ano. Žlutou nášivku jsme měli na každém kusu oblečení. Oficiálně neoznačovala politické vězně, ale lidi, které vězeňská správa vedla jako osoby náchylné k extremistické činnosti. Do stejné skupiny přitom patřili třeba sebevrazi nebo násilní vězni.

Ve skutečnosti ale většinu lidí se žlutým označením tvořili političtí vězni. Proto se z něj stal jejich symbol.

S kým jste celu sdílel? Byli to také političtí vězni?

Ne. S jinými politickými vězni jsem se nikdy nepotkal. Na cele jsem byl s vrahem, dvěma lupiči, padělatelem a člověkem odsouzeným za korupci. Taková byla moje společnost.

Do vězení jste nastoupil jako právník. Vyšel jste z něj jako spisovatel a hudebník?

Pořád jsem právník. Jen je teď moje tvůrčí stránka víc vidět. Právu se ale věnuju dál. Považuju za svou povinnost vysvětlovat, jak se v Bělorusku podařilo zničit právní stát. Co k tomu vedlo a jakou roli v tom sehráli samotní právníci.

Vidím v tom tři fáze. Tou první bylo postupné rozkládání práva, které trvalo od nástupu Alexandra Lukašenka k moci v roce 1994 až do roku 2020. Pak přišel úplný kolaps. Právní systém přestal plnit svou základní funkci a lidé to během protestů jasně viděli.

Od roku 2020 žije Bělorusko v éře represí. Právo už není pravidlem, ale jen nástrojem režimu. Říkám tomu „post-právo“. Úřady předstírají, že jednají podle zákona, ale ten je natolik pružný, že s jeho pomocí mohou udělat prakticky cokoliv.

Stejně fungovalo i označování politických vězňů za extremisty nebo teroristy. Většina z nich nikdy nevyzývala k násilí. Naopak. Během protestů si lidé zouvali boty, když stáli na lavičkách, aby je neušpinili. Přesto z nich režim udělal extremisty.

Říkáte, že Bělorusko je dnes ve fázi represí. Co přijde potom?

Doufám, že po fázi represí přijde obnova a návrat domů. Žádné represe netrvají věčně. V historii vždycky skončily a společnost se začala znovu nadechovat. Doufám, že to přijde co nejdřív. Dnes je ale Bělorusko svázané geopolitickou situací a válkou na Ukrajině, takže je velmi těžké odhadnout, kdy se to stane.

Tvrdíte, že jste ve vězení napsal osmnáct knih.

To tvrdím já. Potvrdit to mohou jen dozorci, kteří mi je zabavili. (smích)

Jednu z těch knih už jsem znovu napsal a brzy vyjde bělorusky i německy. Teď pracuju na dalších. Proto jezdím na literární rezidence. Chci co nejrychleji dostat z hlavy alespoň pět knih.

Bylo pro vás psaní ve vězení instinktem přežití?

Ani ne. Každý vězeň přece chce utéct. A když čtete knihu, můžete z vězení alespoň na chvíli utéct. Když ji píšete, je to ještě silnější. Nejste ve vězení, ale ve světě, který sami vytváříte. Psaní je vlastně útěk z vězení.

Každý den jsem měl šestnáct hodin času. Knih jsem dostával jen pár a četl jsem rychle, takže jsem je měl za dva nebo tři dny přečtené. Zato psát jsem mohl téměř pořád. Jediným omezením byl papír. Neustále jsem sháněl sešity nebo volné listy. Byl to vlastně lov na papír.

Psal jsem drobným písmem do školních čtverečkovaných sešitů. Když jsem odcházel z vězení, zůstalo tam přes pět tisíc stran.

Všechny rukopisy zůstaly ve vězení?

Řekli mi, že si můžu odnést cokoli. Jen nic, na čem jsou napsaná písmena. Nemohl jsem si vzít ani vlastní rukopisy, ani dopisy od syna a manželky, přestože už prošly vězeňskou cenzurou.

Odešel jsem jen se zubním kartáčkem, pastou a několika kusy spodního prádla. Všechno ostatní zůstalo ve vězení.

Myslíte si, že ty rukopisy ještě existují?

Záleží na tom, jaké dostali rozkazy. Pokud žádné zvláštní neměli, nejspíš je zničili. Byly důkazem, že porušili vlastní zákony. Kdyby je oficiálně zabavili, museli by to zdokumentovat. Takže bylo jednodušší je prostě zlikvidovat.

Pořád ale doufám, že se jednou objeví. Třeba v aukční síni Sotheby’s. To by byl dobrý příběh. Do té doby ale žiju, jako by byly spálené. Tak je to jednodušší.

Vaše kniha Zekameron vyšla ještě v době, kdy jste byl ve vězení. Jak se podařilo dostat rukopis ven?

Ne přes mého právníka, jak si lidé někdy myslí. Rukopis z vazební věznice propašoval obyčejný vězeň, který nebyl politickým vězněm. Díky tomu mohl Zekameron vyjít nejprve v ruštině a později i v dalších evropských jazycích. Letos vyjde také polsky. Doufám, že se časem dostane i k českým čtenářům.

Po propuštění jste se velmi rychle vrátil i k hudbě. Proč to pro vás bylo tak důležité?

Na kytaru hraju už od poloviny 90. let a ještě před uvězněním jsem nahrál tři alba. Ve vězení se hudba stala dalším způsobem, jak si uchovat svobodu. V hlavě jsem si přehrával stovky písní. Nakonec jsem jich napočítal asi čtyři sta.

Na samotce jsem začal písně překládat z angličtiny a ruštiny do běloruštiny nebo naopak. Po třiceti dnech se stalo něco zvláštního - začal jsem v hlavě slyšet úplně nové melodie. Neměl jsem kytaru, přesto jsem skládal nové písně a všechno si pamatoval. Když jsem se dostal ven, mohl jsem je konečně nahrát.

Lukašenkův režim ve vlnách propouští politické vězně. Zároveň ale dál zatýká. Mění se režim, nebo jde jen o symbolická gesta směrem k Západu?

Režim se mění. Nemyslím si ale, že k lepšímu. Naopak represe dál sílí.

Nemyslím si ani, že propouštění vězňů je symbolické gesto. Je to výsledek vyjednávání. Politické vězně režim používá jako předmět obchodu výměnou za zmírnění sankcí.

Zároveň ale musíme udělat všechno pro to, aby se lidé z vězení dostali ven. Nestačí počítat, kolik jich propustili a kolik nově zatkli. Musíme myslet i na to, kolik let už někteří strávili v nelidských podmínkách.

Ve věznicích jsou lidé s vážnými nemocemi, senioři nebo ženy, které odsoudili třeba jen za to, že posílaly jídlo politickým vězňům. Pokud existuje způsob, jak je dostat na svobodu, měli bychom ho využít. Lidský život má větší cenu než peníze nebo sankce.

Co pro to může udělat obyčejný Evropan? Psát dopisy?

Dopisy se k většině politických vězňů stejně nedostanou. Skončí ve spalovně.

Mnohem větší smysl má pomáhat rodinám politických vězňů nebo lidem, kteří po propuštění začínají nový život v Evropě. Potřebují bydlení, práci, naučit se jazyk.

A stejně důležité je na běloruské politické vězně nezapomínat. Mluvit o nich, připomínat je politikům i veřejnosti. To je pomoc, která má skutečný dopad. Když se lidé dostanou z vězení, často se jako první ptají svých blízkých: Pomohl vám někdo? A je hrozné slyšet odpověď: Nikdo.

Když vás zavřeli, svět vypadal jinak než teď. Proběhla pandemie, začala ruská válka na Ukrajině, Donald Trump se vrátil do Bílého domu… Bylo těžké se po propuštění zorientovat v tom, co se za těch pět let změnilo?

Ve vězení jsem přečetl 1596 knih. A o tom, že se svět neustále mění, už se píše v Bibli, v knize Kazatel. Všechno už tu jednou bylo a všechno se znovu opakuje.

Samozřejmě, že svět dnes vypadá jinak než v roce 2020. Ale z pohledu dějin se lidé příliš nemění. Jen si zvykáme na věci, na které bychom si zvykat neměli. Zvykáme si na válku na Ukrajině. Zvykáme si na to, co se děje v Bělorusku. Teď i na další konflikty. A právě to je podle mě nebezpečné.

Nejdůležitější otázka proto zní: Co můžu udělat já, aby se situace změnila? Tu bychom si měli klást všichni.