Z extrémní kohabitace do ústavní války? Spor vlády a Hradu se prohlubuje

Stín „Ankary“ visí nad českou politikou i poté, co se aktéři této politické kauzy ze summitu NATO už dávno vrátili. Vláda tento týden prohloubila spor s prezidentem žádostí Ústavnímu soudu, aby kompetenční žalobu zamítl. A neodpustila si při tom ostrou kritiku samotného soudu. Co v této politické přestřelce hrozí?

Nástup letních měsíců a především doby prázdnin obvykle provoz v tuzemské politice výrazně zklidňuje. Letos ale minimálně jedno téma pulzuje i v jinak „oddechovém“ čase, kdy už pomalu srpen klepe na dveře. Spory mezi vládou premiéra Andreje Babiše (ANO) a prezidentem Petrem Pavlem totiž pokračují i po nedávném summitu Severoatlantické aliance v Ankaře, před kterým se obě strany přetahovaly o to, jestli bude součástí české delegace také hlava státu.

Pavel v Turecku nakonec po vydání předběžného opatření ze strany Ústavního soudu nechyběl, přestože šéfem výpravy byl Babiš. Ale ani poté, co jsou politici ze summitu už dávno zpátky, se prázdninová idyla nekoná. Ba spíše naopak. Vláda tento týden Ústavnímu soudu navrhla, aby zamítl nebo odmítl Pavlovu kompetenční žalobu, kterou ohledně účasti na summitu NATO před jeho konáním podal.

Ale zároveň se kabinet vůči ÚS silně ohradil, kdy například tvrdí, že u vydání předběžného opatření nedostal dostatečný prostor na vyjádření. A žádá i to, aby soud z dalšího rozhodování vyloučil soudce zpravodaje Pavla Šámala, který se měl podle ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce (za ANO) dopustit soudního aktivismu. Jen o den později pak prezident Pavel veřejně varoval před podkopáváním důvěry veřejnosti v tuzemskou justici a podtrhl důležitost právního státu pro demokratický provoz.

Podle politologa Michaela Drašara z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a CEVRO Univerzity se každopádně snaha vymezit se vůči Ústavnímu soudu a jeho rozhodnutí, které v případě předběžného opatření mířilo v neprospěch vlády, dala od jejích členů očekávat. Ostatně někteří z nich mají s kritikou tohoto soudu své zkušenosti, kdy Drašar připomíná například kritické reakce Andreje Babiše na verdikt, kterým ÚS v roce 2021 zrušil část volebního zákona.

Jako „potenciálně velmi nebezpečné“ nicméně expert vnímá některé dřívější výroky členů vládní koalice, kdy ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) mluvil o vydání předběžného opatření jako o „ústavním puči“ nebo kdy jeho stranický kolega Filip Turek vzkázal, že „Ústavní soud potvrdil, že by neměl existovat“.

„Ve chvíli, kdy členové vlády, případně představitelé vládních stran přijdou s takovými prohlášeními, kdy takovým způsobem napadají Ústavní soud, tak je to poměrně nebezpečné,“ říká Michael Drošar.

V rozhovoru pro čtvrteční vydání podcastu 5:59 připomíná, že soudní moc je jedním ze základních pilířů ústavního systému. „Ve chvíli, kdy takovým způsobem napadáte jednu ze složek moci a v podstatě i zpochybňujete její legitimitu, to potenciálně může být velmi nebezpečné pro polarizaci v rámci společnosti. A může to potenciálně ohrožovat i ústavní systém a demokracii jako takovou,“ zdůrazňuje politolog s tím, že je zodpovědností premiéra, aby vyjádření koaličních partnerů či případně svých de facto podřízených z vlády korigoval.

Co se týče samotné kompetenční žaloby, vláda se k ní vyjádřila v obsáhlém osmdesátistránkovém materiálu. V dokumentu mj. tvrdí, že Pavel „učinil krok k rozboření ústavní zvyklosti spočívající v konsensu všech vrcholných ústavních činitelů na formě a způsobu plánování, přípravy a realizace jejich vrcholných zahraničních návštěv“.

Jenže podle Michaela Drašara je zjevné, že obě strany sporu v tomto případě vnímají onu „ústavní zvyklost“ odlišně: Zatímco v interpretaci Hradu je jí stav, kdy delegaci na summitu NATO vede prezident republiky, Babišův kabinet ji popisuje jako situaci, kdy složení delegace schvaluje vláda a prezident toto uspořádání respektuje.

Vládní argumentace však z politologova pohledu v několika momentech kulhá. Pohled do historie prý totiž ukazuje, že vláda - až na několik málo výjimek - o složení delegace nerozhodovala, ale její složení v podstatě jen brala na vědomí, kdy také vedoucí role prezidenta byla považována za fakt. A navíc: V minulosti byla hlava státu vždy šéfem delegace, a to s jedinou výjimkou, kdy se summitu ze zdravotních důvodů nezúčastnil tehdejší prezident Miloš Zeman.

„Pokud vláda argumentuje tím, že prezident vždy složení delegace nějakým způsobem respektoval, tak tu vlastně nikdy nebyl prostor, aby se případně proti rozhodnutí vlády mohl ohradit a vymezit. To znamená, že si nejsem úplně jistý, jestli v případě vládní argumentace můžeme v tomto případě mluvit o ústavní zvyklosti,“ podotýká Drašar. Navíc upozorňuje také na to, že ačkoliv je tvůrcem zahraniční politiky nepochybně vláda, ústava zároveň prezidentovi svěřuje pravomoc zastupovat stát navenek.

Konečné posouzení žaloby je však pochopitelně na ústavních soudcích. „Nicméně to samotné rozhodnutí určitě může být klíčové a může daleko lépe vymezit potenciální pole působnosti pro obě strany - jak pro prezidenta republiky, tak pro vládu,“ uvádí politolog, který ale zároveň doufá, že se z Ústavního soudu nestane arbitr, který by do budoucna musel rozseknout každý vážnější konflikt mezi Hradem a Strakovou akademií.

„Pořád tento spor o vedení delegace na summit NATO vnímám jako ojedinělý exces, který je nějakým vyvrcholením sporu o jmenování, respektive nejmenování Filipa Turka,“ dodává Drašar s odkazem na kroky prezidenta, který odmítl Turka jmenovat členem vlády. Spor letos v lednu eskaloval až do momentu, kdy šéf Motoristů Petr Macinka pohrozil Pavlovi „extrémním případem kohabitace“.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jaký prostor v realizaci zahraniční politiky státu si vymezovali bývalí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Anebo o tom, jaké dopady může mít verdikt Ústavního soudu, ať už kompetenční žalobu posoudí na jednu, či druhou stranu. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.