Článek
Národní přírodní památka Křížky v Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les v západních Čechách dostal název podle tří křížů, které zde podle legendy nechali postavit místní nemocní jako poděkování za své uzdravení. Tvoří ji 400 metrů dlouhý skalnatý hřbet a díky pastvě ovcí se tu daří vzácným druhům rostlin a lišejníkům. Lokalita se vytvářela po staletí.
Největším lákadlem pro návštěvníky ze širokého okolí je vřesovec pleťový, který ještě před roztáním posledního sněhu rozkvétá do poměrně rozsáhlých červenorůžových koberců. Někdy po roce 2000 se ale barevný koberec začal podezřele zmenšovat a za několik let se kvetoucí trsy dochovaly pouze na obtížně přístupných místech.
Podezření nejprve padlo na špatně načasovanou pastvu ovcí, jejímž smyslem je, aby území zbavovala nežádoucích druhů trav. Jenže nakonec se ukázalo, že hlavním pachatelem je někdo jiný: extrémně přemnožená lesní zvěř. Zejména jelen sika, který koncem zimy okusoval rašící vřesovce a další keříčky vzácného rostlinstva.
Oplocená přírodní památka
Správě CHKO Slavkovský les nakonec nezbylo nic jiného, než celou národní přírodní památku o rozloze 4,5 hektaru, což odpovídá ploše Václavského náměstí, oplotit. Hned následující rok se místo znovu začervenalo kobercem rozkvetlých vřesovců. Opět ho mohou obdivovat i turisté, nově se však musejí protáhnout zalomeným průchodem v oplocení.
Událost z jednoho místa ve Slavkovském lese ukazuje na mnohem větší problém, kterým je přemnožení nepůvodního jelena siky, jenž devastuje rozsáhlé lesní porosty nejen v chráněných oblastech. Okusuje a oloupává vzrostlejší stromy a spásává nízké sazenice. Křížením s jelenem evropským navíc zásadně narušuje genofond tohoto původního obyvatele nejen tuzemských lesů.
Situace je už natolik závažná, že byl jelen sika v loňském roce spolu s jinými druhy připsán na evropský seznam invazních druhů. Škody způsobené jelenem sikou se nesnižují ani přes každoroční masivní odlovy, které už dosahují více než 20 tisíc kusů. Podle expertních odhadů způsobuje přemnožená lesní zvěř včetně jelena siky újmu za několik miliard korun.
Například Ústav pro hospodářskou úpravu lesů před několika lety spočetl škodu na minimálně 3,3 až 3,5 miliard korun ročně. A k této částce je ještě nutné připočítat náklady na ochranu lesů nebo část nákladů na umělé zalesnění. Nehledě na takzvané ekosystémové škody, jako je například ekologická destabilizace porostů.
„V některých oblastech našeho státu dosáhla invaze jelena siky takových rozměrů, že zde téměř nenajdeme přírodní stanoviště, jež by jím nebyla významně poškozována,“ napsali přírodovědci Přemysl Tájek, Vladimír Melichar a Zdeněk Janovský v odborném časopise Ochrana přírody v textu, v němž se věnovali právě jelenu sikovi ve Slavkovském lese.
Dovezen z Japonska
Když naši předci na konci 19. století dovezli první jeleny siky do české krajiny, těžko si mohli představit, co tento krok za mnoho desítek let později způsobí. Jejich úmyslem bylo „obohacení“ domácí fauny atraktivní zvěří z Dálného východu.
Jak připomněl profesor Josef Bartoš, přední odborník na jelenovitou zvěř, první evropskou zemí, kam byl jelen sika v roce 1860 dovezen, byla Anglie. Následovaly další státy včetně českých zemí, kam tato módní vlna dorazila na konci 19. století. První sikové byli dovezeni nejspíš do obory Kluk u Poděbrad v roce 1891.
„Na přelomu 19. a 20. století byla tato zvěř vysazována do našich obor poměrně často. Její původ byl údajně z Japonska, z východní Číny, z Koreje a jihovýchodní Sibiře,“ uvedl profesor Bartoš v časopise Svět myslivosti v článku o původu tohoto druhu v Evropě. Sikové byli chováni především v oborách, a to až do čtyřicátých let minulého století, jenže pak nastal malér.
Jak se sika liší od našeho jelena
Na rozdíl od původního jelena lesního, který dosahuje hmotnosti až 250 kilogramů, je sika podstatně menší. V kohoutku měří přibližně 120 centimetrů a váží přibližně 80 kilogramů. V létě se pozná podle kaštanově hnědé srsti s řadami bílých skvrn. Na hřbetu se táhne černý pás končící u ocasu čistě bílou skvrnou – obřitkem. Zimní srst je naopak nenápadně šedohnědě zbarvená. Hlava je poměrně krátká a z profilu trojúhelníková. Jeleny zdobí poměrně krátké parohy, které mívají maximálně osm výsad.
„Za druhé světové války, a zejména po ní, když se lid chopil moci, chopil se také rozebírání znárodněného (místy i neznárodněného) majetku. Mnohde byly rozebrány i oborní ploty a zvěř unikla do volnosti,“ uvedl Josef Bartoš, který v Ústavu živočišné výroby v Praze založil oddělení etologie - vědy zabývající se studiem chování živočichů i lidí.
Jelen sika se dostal na svobodu z obory v Lipí u Manětína, kde byl chován od roku 1897, a v Čermínech, kde se s jejich chovem začalo o pár let později. „Uprchlá zvěř se stala základem dnešní západočeské populace žijící v okrese Plzeň-sever. Odtamtud se rozšířila do dalších oblastí, jako je například Slavkovský les,“ uvedl Bartoš, který také vyučuje na České zemědělské univerzitě v Praze.
Druhá hlavní populace siky žije podle něj na Bouzovsku na Moravě. Zvěř pocházela z obory Žádlovice, přičemž první zvířata se dostala na svobodu už v roce 1918. „I v této oboře bylo v roce 1945 zničeno oplocení a do volnosti se dostalo čtrnáct kusů siků – čtyři jeleni a deset laní. Tehdy si jistě nikdo neuvědomoval, že se taková hrstka zvěře může stát základem celé populace,“ poznamenal profesor Bartoš.
Ohromný populační potenciál
Jenže sikům se v českém prostředí velmi dobře dařilo. Je to totiž celkem nenáročný a přizpůsobivý druh a poměrně rychle se rozmnožuje. Podle profesora Bartoše je jeho populační potenciál obrovský. A všude tam, kde se na několik let přimhouří nad stavy siků oči a jejich stavy se nesnižují odstřelem, početnost prudce narůstá.
„To se zjevně stalo – zejména v počátcích úniků siků do volnosti – na mnoha místech nejen naší republiky, ale v celé Evropě,“ poznamenal profesor Bartoš. Potvrdil to lesník Jiří Křivánek, podle něhož se jelen sika začal už v padesátých letech poměrně rychle rozšiřovat a v některých lokalitách se stal závažným problémem. Už v roce 1951 proto například úřady rozhodly o úplném vystřílení siků v tehdejším okrese Plasy na Plzeňsku. Jenže to se nikdy neuskutečnilo.
„Částečně k tomu přispěli sami myslivci. Jelen sika byl pro ně relativně dobrou náhradou za jelena evropského, který tehdy již v řadě honiteb chyběl. Nařízení k likvidaci siky se zcela minula účinkem a výsledek byl opačný. Lovili se jeleni a holá zvěř se úspěšně dále množila,“ konstatoval Křivánek v časopisu Myslivost.
A přidal zkušenost z Doupovských hor nedaleko Karlových Varů, kde se podle něj sikům nevěnovala zpočátku dostatečná pozornost. Tento region se stal jakousi „houbou“, která nasávala přemnoženou zvěř z okolí. „Zpočátku atraktivní zvěř se během dvou desetiletí postupně stala téměř neřešitelným problémem,“ uvedl Křivánek.
Na černé listině
Loni v létě se rozšířil seznam invazních druhů EU o 26 druhů rostlin a živočichů – včetně jelena siky. Ve Sněmovně je nyní několik pozměňovacích návrhů, které na to reagují. Jeden z nich předložil bývalý ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL).
„Navrženy jsou minimální nezbytné úpravy zákona o myslivosti, které zajistí soulad s požadavky nařízení Evropského parlamentu a Rady EU a umožní zejména zajištění regulace početnosti a rozšíření jelena siky,“ uvádí se v návrhu, který počítá rovněž s úpravou příslušných vyhlášek o minimálních a normovaných stavech zvěře.
Mělo by to umožnit, aby se ve volné přírodě dostaly početní stavy na nulu. V uzavřených oborách se nejspíš budou sikové tolerovat.
Jaromír Bláha z Hnutí Duha je k těmto opatřením skeptický. „Nevěřím tomu, že to povede k zastavení invaze jelena siky a k tomu, že zůstane pouze v oborách,“ řekl Bláha. Podle něj sice poslanecké návrhy umožňují lov siky až na nulu, jenže je vyloženě nevyžadují.
Hnutí Duha spolu s dalšími organizacemi včetně Asociace soukromého zemědělství nebo Sdružení vlastníků soukromých a obecných lesů dlouhodobě usilují o radikální snížení přemnožené spárkaté zvěře včetně jelena siky.
Pomohla by jen genocida
Zatímco před zhruba 45 lety se lovilo něco přes tisíc kusů za rok, na přelomu milénia to bylo již kolem pěti tisíc a v posledních letech dokonce překročil počet zastřelených siků číslo 22 tisíc. I tak v lesích žije několikrát více jelena siky, než umožňuje zákon. Česká republika tak dnes hostí patrně nejpočetnější populaci zvěře v kontinentální Evropě.
Organizace se opakovaně snažily prosadit novelu mysliveckého zákona, která by například umožňovala zmenšení minimální rozlohy honitby a aby přemnoženou zvěř mohli lovit také vlastníci příslušných pozemků – nikoli jen uživatelé honiteb.
Myslivci mimo jiné argumentují, že laičtí vlastníci nemají potřebné odborné znalosti, případně mohou ohrozit i jiné lidi. A nekoncepční lov může vést k tomu, že se zvěř koncentruje v lokalitách, kde se cítí bezpečně, na odlehlých místech nebo v nepřístupném terénu, a dále se množí a samozřejmě také potřebuje přijímat potravu.
Skeptický k tomu, že by se podařilo razantně snížit početní stavy tohoto invazního druhu v české krajině, je už citovaný odborník na jelenovitou zvěř Josef Bartoš. Jedinou šancí na úspěch by podle něj bylo, kdyby se jelen sika likvidoval formou genocidy.
„Možnost lovit 366 dní v roce, 24 hodin denně, stylem, že vystrčí hlavu a bude střelen. A pokud by se takhle postupovalo dvacet let, tak jich tady snad moc nezbude. Těch dvacet let je minimum. Ale tohle je politicky i lidsky neúnosné,“ uvedl profesor Bartoš pro internetový deník Ekolist.
