Zhroucení Rovnováhy u Barrandovského mostu je symbolické na mnoho způsobů

Unikátní Barrandovský most od uznávaného architekta Karla Filsaka byl projektován v polovině 70. let. Původně měl být „vyzdoben“ obří socrealistickou bronzovou sochou druhého komunistického prezidenta Antonína Zápotockého. Avšak díky angažovanosti architekta a úpadku propagandistických praktik v ideologickém bezčasí konce osmdesátých let bylo od této sebeprezentace státostrany upuštěno (byť se most do roku 1990 podle Zápotockého jmenoval).

Filsak aktivně prosazoval vyhledávaného profesionála na zcela abstraktní (tedy s principu antisocrealistické) řešení - sochaře Josefa Klimeše. Klimeš měl už za sebou množství zdařilých monumentálních děl, která geniálně doprovázela prestižní brutalistické stavby.

Architektova favorita schválila na začátku 80. let odborná komise Českého fondu výtvarných umění (ČFVU), neideologické organizace zajišťující materiální fungování výtvarné obce. Mimo jiné organizovala výtvarné soutěže a výběrová řízení na realizaci uměleckých děl v architektuře a veřejném prostoru v rámci tzv. čtyřprocentního zákona. Ten nařizoval v ČSSR mezi lety 1965 a 1992 věnovat jedno až čtyři procenta z plánovaného rozpočtu stavby na výtvarné řešení. A právě díky tomuto zákonu se realizovala i Rovnováha.

Josef Klimeš celá 80. léta vytvářel množství variant modelů objektu. Výsledný tvar vychází ze stylizovaného geologického řezu vltavského koryta, které od Barrandovských skal kaskádovitě klesá dolů a pak zvolna stoupá do písčitého břehu na druhé straně.

Návrhy byly ostře kritizovány tehdejším politickým vedením KSČ jako „dělnické třídě nesrozumitelné“, a „zhůvěřile plýtvající drahými zdroji“. Dílo však bylo i proti postojům stranického aparátu prosazeno k realizaci komisí ČFVU. To mimochodem nebylo pro dobu reálného socialismu nijak výjimečné; profesní organizace zaštiťující umělce a architekty velmi často prosadily navrhované řešení na základě své odbornosti proti přání politické garnitury.

Přípravné práce na monumentu a soklu začaly v roce 1988, samotné dílo zrealizoval Klimeš v revolučním roce 1989. K slavnostnímu odhalení došlo v červenci následujícího roku.

Existence sochy jako by byla spjata s osudem polistopadového režimu. Od začátku devadesátých let, kdy začalo politické křídlo kolem ekonoma Václava Klause prosazovat radikální reformy, masivní privatizaci a politiku škrtů, byly zrušeny veřejné instituce, systémy a organizace, které měly na starosti osazování nových uměleckých děl ve veřejném prostoru. Stejně tak skončila platnost čtyřprocentního zákona (zatímco na Západě podobné normy platily i po skončení studené války).

Zhroutily se také instituce, které měly na starosti údržbu a restaurování děl již vybudovaných. Zhroucení fyzických objektů na sebe nenechalo dlouho čekat. Od té doby v našem hlavním městě zaniklo kolem 480 uměleckých děl umístěných ve veřejném prostoru, která byla vytvořena ve druhé polovině 20. století. Někdy zanikl i samotný veřejný prostor. Neutěšený stav trval až do roku 2018 a těchto dlouhých bezmála třicet let bez monitorování a pravidelné údržby nakonec zlomilo vaz i Rovnováze.

Socha začala být kritizována na přelomu století, kdy se objekty osazené za minulého režimu často stávaly terčem mělkého antikomunismu. Rovnováha byla nejznámějším příkladem této kritiky - například ve veřejných vyjádřeních režimního umělce Davida Černého. Svoji oponenturu odpůrci paradoxně podpírali stejnými argumenty jako komunističtí předáci v 80. letech.

Pepík Klimešů, jak se o něm mezi sochaři mluvilo, byl však oblíbený v odborné obci a těšil se úctě také u tehdejší nastupující generace. V graffity, skate, rap a dalších subkulturách byl ikonou. Rovnováha, nazývaná mezi mládeží „Červ dobyvatel“, inspirovala mnoho uměleckých děl - od pouliční módy, tetování, graffiti, street artu až po intervence ve veřejném prostoru. Po celou dobu své existence zůstala stálým objektem zájmu fotografů a filmařů.

V roce 2011 vznikl objekt The Advertiser's Dream pro výstavu Vetřelci a volavky NOW! v centru současného umění DOX. Realizován byl na základě osobního setkání Josefa Klimeše s kolegy z nejmladší generace. On sám přitom vyprávěl, jak za ním přišli agilní mladíci z reklamní agentury, aby jim prodal autorská práva na Rovnováhu, aby mohla sloužit jako nosič pro atypickou venkovní reklamu… a taky dodal, jak lukrativní nabídku odmítl a reklamkáře vyhnal holí ven z ateliéru. Agenti reklamky nakonec alespoň prosadili obří světelný billboard umístěný před plastikou tak, že ji zakrýval.

V průběhu rychlé noční akce nazvané Osvícení vylezla v roce 2012 čtveřice umělců na tento billboard a přesměrovala jeho lampy tak, aby osvětlovaly blízkou plastiku. Ze tmy se tak vlivem silného zdroje světla teatrálně zjevila do té doby téměř neviditelná Rovnováha. Obří plakát, propagující luxusní SUV automobil, se naopak propadl do temnoty.

Klimešovo dílo se díky ilegální umělecké intervenci znovu stalo podnětem pro rozvíření veřejné diskuze, tentokrát o všudypřítomném vizuálním a reklamním smogu zamořujícím naše města a zanedbané ochraně a potažmo i údržbě kulturního dědictví z doby minulé.

Na nátlak odborné i neodborné veřejnosti nakonec v roce 2018 vzniklo oddělení Umění ve veřejném prostoru pod Galerií hlavního města Prahy (GHMP) disponující vlastním restaurátorským aparátem. S jazykem na vestě se snaží dohnat desítky let nečinnosti a postupně opravovat, udržovat, rekonstruovat a v některých případech i vytvářet kopie rozpadajících se uměleckých děl.

Vedení odboru opakovaně upozorňovalo magistrát na špatný stav Rovnováhy. Své tvrzení mohli odborníci z GHMP podepřít šetřením uznávaného Kloknerova ústavu. GHMP byla ochotna správu díla od magistrátu převzít, ovšem pouze za podmínky, že budou okamžitě alokovány potřebné finance. Magistrát však žádné kroky nepodnikl. V roce 2024 bylo konstatováno, že plastika je v natolik špatném stavu, že hrozí její zhroucení. Vedení města zase nic neudělalo. Tehdy ještě mohlo dojít k odbornému a bezpečnému sejmutí a zachování existujícího originálu pro muzejní účely.

Teď se Rovnováha rozlomila! Při kolapsu obří železobetonové „stavby“ naštěstí nebyl nikdo zraněn. To je ale také jediná dobrá zpráva. Zhroucení plastiky je symbolem selhání magistrátu, důkazem že veřejný prostor našeho hlavního města je od 90. let dlouhodobě zanedbáván.

Reakce umělecké obce na sebe nenechala dlouho čekat. Malířka Šarlota Koucká a básník František V. Kratochvíl například osadili torzo soklu sedmimetrovou intervencí nazvanou Tribut laxnímu výkonu veřejné moci, která stylizací připomíná motoristické nafukovací reklamní poutače: panáka v obleku s kravatou, jenž nejapně ukazuje na místo zničené plastiky.

Současné vedení Magistrátu sedí na obrovských částkách, je ale všeobecně známé svou nečinností. Stejně jako neinvestuje do údržby veřejného prostoru a infrastruktury, nepřipravuje město na aktuální klimatické výzvy. Dostáváme se tak k poslednímu ze spoluviníků kulturní tragédie a tím je globální změna klimatu. Bezprecedentní vlna až čtyřicetistupňových veder v kombinaci s dešti monzunového charakteru byla posledním hřebíčkem do rakve této unikátní sochy - dilatace železné armatury v betonu neudržovaného díla udělala své.

Pokud nebudeme o veřejný prostor pečovat a nezahrneme přípravu na radikální změnu klimatu do našich plánů, další tragédie budou následovat. A v budoucnosti by to nemusely být jen ty kulturní. Zkusme událost vzít jako varování a začněme se o město starat, udržovat jej a připravovat na budoucnost.

Na Rovnováhu se můžeme dívat jako na znamení doby. Socha vznikla z dojíždějícího systému reálného socialismu a realizována byla v revolučním roce 1989. Svou existencí a osudem tedy vymezila a popsala dlouho nepřerušenou epochu polistopadového režimu, která se možná, jak vidíme v zásazích vlády například do fungování veřejnoprávních médií či do praxe Ústavního soudu, hroutí stejně jako námi sledovaná plastika. Zhroucení Rovnováhy je symbolické na mnoho způsobů.