Nekrolog: Knížák byl nesporný umělec, ale hodně sporný šéf Národní galerie

Zemřel Milan Knížák. Na jedné straně umělec patřící mezinárodně k nejrespektovanějším českým tvůrcům druhé poloviny 20. století. Zároveň rozporuplně přijímaná figura kulturní scény, která v čele Akademie výtvarných umění a zejména Národní galerie polarizovala veřejnost jako málokdo.

Výtvarník a hudebník, jenž zesnul tuto neděli ve věku 86 let, razantně a naplno vstoupil do veřejného života po sametové revoluci. Zatímco před ní se pohyboval v prostředí neoficiální kultury, po převratu začala éra jeho mocenského působení.

Už na začátku roku 1990 vystřídal v čele pražské Akademie výtvarných umění normalizačního sochaře Jana Hánu. Knížák vedl akademii sedm let a provedl ji důležitým transformačním obdobím, kdy kompletně obměnil pedagogický sbor.

Pamětníci jeho rektorské působení hodnotí veskrze pozitivně. Sám začal na škole vyučovat, od roku 1990 zde dlouhých 25 let vedl ateliér intermediální tvorby. Zejména v 90. letech jím prošlo mnoho důležitých umělců jako Milena Dopitová, Krištof Kintera, Kateřina Vincourová či později Pavla Sceranková.

Ve stejné době se Knížák začal prosazovat coby výrazný komentátor veřejného dění. Často i témat, která se kultury nijak netýkala. Šlo se s ním setkat v roli porotce soutěže Miss České republiky, v politických duelech diskutoval s Miroslavem Sládkem, byl hostem pořadu Kotel a téměř vyhrál anketu Lidových novin zjišťující, kdo by byl nejvhodnějším prezidentským nástupcem Václava Havla – Knížák se umístil za Václavem Klausem.

Postupně se profiloval i politicky. V roce 1996 ještě jako rektor akademie zveřejnil dopis kritizující tehdejšího předsedu Parlamentu Miloše Zemana z ČSSD. O dva roky později sám neúspěšně kandidoval do Senátu jako nestraník za ODS. V novém tisíciletí chtěl coby euroskeptik proniknout do Evropského parlamentu za krajně pravicovou Národní koalici, kandidaturu však záhy po kritice stáhl.

Knížákovo dlouholeté přátelství s premiérem a pozdějším prezidentem Václavem Klausem z ODS se stalo terčem umělce Davida Černého v hojně medializovaném díle nazvaném Zadky. Nadživotní sousoší zadnic z roku 2003 obsahovalo video, ve kterém se Knížák a Klaus jako dva televizní gumáci vzájemně krmí kaší.

Sám Knížák se už v 90. letech podobně „navezl“ do Dagmar a Václava Havlových billboardem nazvaným Václavka a Dášenka. Sarkastická reklama na obuv, ve které foxteriér olizuje zelenou bustu prezidenta, se dočkala soudní dohry. Historie konfliktů s Černým i Knížákova kritika Havla by vydaly na samostatný text.

V roce 1999 začalo nejznámější dějství Knížákova veřejného působení, když jej v rozporu s názorem odborné komise tehdejší ministr kultury Pavel Dostál z ČSSD jmenoval generálním ředitelem Národní galerie. Knížák v konkurzu skončil na třetí až čtvrté příčce, ministr však vyhlásil druhé kolo, ve kterém úředníci tentokrát vybrali Knížáka. Už před kláním přitom panovaly spekulace, že by Knížák mohl pozici získat v rámci takzvané opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD.

Po nástupu do funkce přesto mezi odbornou veřejností zprvu převažovala spokojenost. „Byl jsem členem komise a Milana Knížáka jsem podporoval, protože bylo zjevné, že na trhu není žádný jiný člověk, který by Národní galerii uchopil jako celek. To, že se to ukázalo jako fatální chyba, je druhá věc. Pro mě se jednalo o jednoznačnou volbu,“ vzpomínal s odstupem jeden z tehdejších hodnotitelů, kurátor Marek Pokorný, později sám uchazeč o ředitelské křeslo.

Zanedlouho se však začal projevovat Knížákův autokratický a konfliktní přístup, například když prosazoval vlastní koncepci stálé expozice moderního a současného umění. Leitmotivem jeho působení v čele galerie bylo zdůrazňování péče o sbírky na úkor pořádání krátkodobých výstav. V tomto směru galerie rozšířila už tak vysoký počet budov určených pro expozice o Salmovský a Schwarzenberský palác na Hradčanech. Zálusk přitom měla i na Rudolfinum. Velký problém představoval také izolacionistický způsob vedení, který hatil důležité mezinárodní spolupráce v oblasti zahraničních výstav a zápůjček.

Málo výstav, příliš mnoho budov, slabý internacionální rozměr a nakonec i problematické konkurzy – to vše zní stále povědomě. Jde o problémy, s nimiž se vyrovnávali ve svých projektech i uchazeči nedávno zrušeného výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie. Její potíže rozhodně nezačaly až s Knížákem, i když aura jeho konfliktní a komplikované osobnosti k takové interpretaci může svádět.

Knížákovo vedení „proti všem“ vyvolalo i protestní akce. Tou nejznámější patrně bylo, když se umělci z okruhu skupiny Rafani roku 2004 vykáleli ve stálé expozici. O čtyři roky později vznikla petice Čas na změnu, požadující vypsání konkurzu na ředitelskou pozici. „Vývoj Národní galerie dlouhodobě charakterizuje trend k izolaci, k sebestřednosti a nedostatečné výkonnosti vůči evropskému vývoji v oboru,“ napsali signatáři v čele s malířem Tomášem Císařovským a kritičkou Lenkou Lindaurovou.

Knížák odešel po dohodě s tehdejším ministrem až o tři léta později, v roce 2011. Tehdy jej po opakovaném výběrovém řízení vystřídal ekonom Vladimír Rösel.

Přestože z dnešní perspektivy je Knížákovo angažmá v Národní galerii vnímáno spíše negativně, do jeho éry spadá i jedna z nejvýznamnějších akvizic v dějinách instituce, výkup významných restituovaných obrazů z Waldesovy a Morawetzovy sbírky za dodnes úctyhodnou částku více než 100 milionů korun. Finance galerii nedlouho po Knížákově nástupu v roce 1999 poskytla Zemanova vláda. Na druhou stranu za Knížákovy éry došlo také k nákupu děl ruské avantgardy, později identifikovaných jako falza.

Coby autor se Milan Knížák do dějin českého i světového umění zapsal zejména akční a konceptuální tvorbou z 60. a 70. let. Již záhy vytvořil svébytnou obdobu umění vznikajícího na Západě.

Namátkou připomeňme jeho nejznámější akci Demonstrace jednoho z roku 1964, kdy poblíž pražské právnické fakulty žádal kolemjdoucí, „aby, pokud možno, při procházení kolem tohoto místa kokrhali“, zatímco ležel na rozloženém bílém papíře, četl knihu, z níž trhal stránky, a nakonec vše spálil. Podle uznávaného teoretika Jindřicha Chalupeckého se tím chtěl „rezolutně vyváznout ze všech estetismů“, přičemž neváhal „rozlomit hranice umění“.

Klíčovým pro Knížákovu uměleckou kariéru se stal kontakt s autory z hnutí Fluxus, k nimž patřili skladatel John Cage nebo hudebnice Yoko Ono. Propojil je právě Chalupecký. Kontakt s Fluxem vyústil koncem 60. let v Knížákovu zásadní cestu do Spojených států, která mu přinesla styky s předními představiteli skupiny.

Širší veřejnosti už ne tolik známé byly Knížákovy pozoruhodné projekty utopické architektury nebo ceněné postmoderní návrhy nábytku a módy. Málokterá výstava věnovaná umění střední a východní Evropy 60. až 70. let se dnes obejde bez jeho děl, která se stala součástí nejdůležitějších mezinárodních sbírek, od newyorského Muzea moderního umění po pařížské Centre Pompidou.

Knížákův přínos umění je nesporný, na rozdíl od jeho veřejného působení. Hořkou pachuť umocňuje i mnoho problematických výroků, dříve třeba na konto Romů, z posledních let pak na adresu válčící Ukrajiny. Nemluvě o jeho často arogantním chování a zálibě v provokování. Přesto i díky své inteligenci a glosátorskému nadání měl mnoho sympatizantů.

V posledních letech, kdy vlivem zhoršujícího se zdravotního stavu omezoval veřejná vystoupení, šlo registrovat oživení zájmu o jeho tvorbu. To bude bezpochyby pokračovat, jak naznačuje čerstvá zpráva, že Moravská galerie v Brně už nějaký čas připravuje na podzim 2027 velkou retrospektivu jeho děl. Bude to příležitost zhodnotit odkaz Milana Knížáka s odstupem.

Autor je novinář, historik umění a šéfredaktor časopisu Art Antiques.