Zemřel umělec Milan Knížák, bývalému řediteli Národní galerie bylo 86 let

Zemřel výtvarník a hudebník Milan Knížák, bylo mu 86 let. V neděli to oznámil ministr zahraničí Petr Macinka ze strany Motoristé sobě.

Všestranný umělec Knížák stál kdysi u zrodu českého undergroundu, v 60. a 70. letech zaujal nejrůznějšími akcemi či vystupováním se skupinou Aktual. Po změně režimu byl rektorem Akademie výtvarných umění a několik let vedl Národní galerii. Často se kriticky i kontroverzně vyjadřoval ke společenskému dění v zemi, pokoušel se prosadit také v politice.

Plzeňský rodák studoval na Vysoké pedagogické škole, Akademii výtvarných umění a Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, studia však nedokončil. Na přelomu 60. a 70. let proslul jako zakladatel Klubu Aktual a stejnojmenné beatové skupiny. Ta byla považována za významnou undergroundovou kapelu.

V letech 1968 až 1969 přednášel Knížák na dvou univerzitách v USA. Byl také příznivcem mezinárodního hnutí výtvarníků Fluxus, jehož akcí se zúčastnil zejména při pobytu v USA a které vzniklo na principech dadaismu, kdy názor či postoj umělce je důležitější než tradiční výstava. Členové se vyjadřovali prostřednictvím akcí, happeningů, performance, také ale vytvářeli instalace.

Do roku 1970 vykonával Knížák různá příležitostná zaměstnání, poté působil jako samostatný umělec. V 80. letech znovu přednášel v zahraničí, v Hamburku a Salcburku. Za normalizace byl šikanován policií, několikrát zadržen a jako „nepřítel státu“ opakovaně skončil ve vězení.

Knížák vystavoval v Česku, Evropě, USA, Japonsku, Kanadě i Austrálii. Jeho dílo je zastoupeno v Muzeu moderního umění v New Yorku, britské Tate Gallery či francouzském Centre Pompidou. Byl autorem básní, vydal desítky knih, katalogů a hudebních nosičů. Za svoji práci získal řadu ocenění, mimo jiné medaili Za zásluhy.

Po revoluci na sebe asi nejvíce upozornil coby generální ředitel Národní galerie, které šéfoval v letech 1999 až 2011. Zpočátku jej odborníci chválili, i když některé jeho první kroky ve funkci byly ještě vyústěním snah předchůdců, například výkup několika desítek restituovaných obrazů ze sbírek Jindřicha Waldese a Oskara Morawetze v hodnotě 102 milionů korun. Za Knížákův úspěch už naopak experti označili otevření nové stálé expozice ve Veletržním paláci či dokončení tehdejší rekonstrukci Paláce Kinských.

V roli šéfa galerie Knížák dále zakoupil díla z kolekce Lobkowiczů nebo za 15 milionů korun obrazy Josepha Beuyse. Do sbírek Národní galerie se však ke konci svého působení nerozpakoval zařadit ani 11 obrazů Antonína Votavy alias Čerta, umělce malujícího a prodávajícího obrázky čertů na Karlově mostě.

Knížákovu éru však postupně čím dál více provázely konflikty. Podařilo se mu sice vyrovnat deficitní hospodaření, brzy však začal mít neshody s kurátory i odborníky. Namísto poloautonomních sbírek prosazoval centralizované uspořádání. Kvůli tomu v roce 2000 odešli ředitelé Sbírky starého umění i Sbírky moderního a současného umění, stejně tak začali galerii opouštět kurátoři. Odborníci vytýkali Knížákovi omezení výstavní činnosti, autoritativní řízení, údajné protěžování některých umělců či nedostatečnou spolupráci se zahraničím. „Každé muzeum něco volí, nikdo nesbírá všechno. Ten, kdo sbírá hity současného umění, dělá podle mě špatně. Chceme být programově jiní, nechceme podléhat hlavnímu proudu,“ argumentoval Knížák.

Knížák začal pojímat galerii jako muzeum a odklonil se od pořádání výstav ke stálým expozicím. Výrazně rozšířil počet expozic a objektů, o něž se galerie musela starat, v důsledku čehož však podstatnou část provozních nákladů začaly tvořit klimatizace či ostraha budov.

V roce 2000 se Milan Knížák přímo ve Veletržním paláci při předávání ceny Jindřicha Chalupeckého dostal do ostrého sporu s výtvarníkem Davidem Černým, kterého nechal vyvést před budovu. O dva roky později se ředitel Národní galerie musel vypořádat s důsledky povodní, jež postihly expozice na Starém Městě a také na Zbraslavi.

I když Knížák uváděl, že je voda nepoškodila, nechala Národní galerie v letech 2003 až 2007 nakonec zrestaurovat 579 soch postižených povodní a od ministerstva kultury za tímto účelem čerpala minimálně 14 milionů korun.

Mnohokrát coby ředitel Národní galerie vzbudil pozornost nekompromisními, často provokativními názory. „Zásadní věci bych neměnil,“ odpověděl jednou na dotaz, jak by komentoval své počínání v roli umělce i pozici šéfa významných institucí.

Evergreenem se stal jeho spor se svým pozdějším nástupcem ve funkci Jiřím Fajtem. V roce 2015 napsal Knížák v otevřeném dopise tehdejšímu ministru kultury Danielu Hermanovi z KDU-ČSL, aby Fajta odvolal. Tvrdil, že historik umění nerozumí provozu muzea umění, zbavuje se dlouholetých pracovníků a galerii zadlužuje.

Fajt patřil ke Knížákovým velkým kritikům, jejich spory skončily u soudu. Ústavní soud v roce 2018 zamítl Knížákovu stížnost proti rozsudku, jímž mu dříve Vrchní soud v Praze uložil omluvu za tvrzení, že Fajt v minulosti Národní galerii zruinoval.

Slova chvály si naopak Knížák vysloužil za působení ve funkci rektora Akademie výtvarných umění. Do čela školy byl zvolen aklamací v roce 1990, ve funkci zůstal až do ledna 1997. Na akademii přinesl nové impulzy a otevřel ji světu. Také celých 25 let vedl Ateliér intermediální tvorby, který založil. K jeho studentům patřili Krištof Kintera, Jakub Špaňhel, Milena Dopitová nebo Milan Mikuláštík. V roce 2015 ale Knížák neuspěl u konkurzu, který se na místo vedoucího ateliéru konal. Mezi jeho studenty to vyvolalo bouři nevole.

Umělec byl rovněž znám jako příznivec ODS, v roce 1998 za ni neúspěšně kandidoval do Senátu, a bývalého prezidenta Václava Klause.

Naopak s jeho nástupcem Milošem Zemanem se v minulosti dostal do konfliktu. Například v roce 1996, kdy byl tehdejší předseda ČSSD Zeman zvolen šéfem Poslanecké sněmovny, mu zaslal dopis, ve kterém mimo jiné stálo: „Vaše způsoby, vaše nezamaskovatelná touha po moci mne děsí. Pociťuji tuto situaci jako osobní křivdu.“

Kriticky se Knížák vyjadřoval také k současnému prezidentovi Petru Pavlovi. Václav Havel se podle Knížáka „dobře hodil k sametové revoluci, poněvadž působil jako kontrast k bolševickým potentátům“. Podle Knížáka se ale Havlovi „zalíbilo být prezidentem, jezdit po světě a tvářit se důležitě“.