Před válkou strkáme hlavu do písku, říká šéf Strong Europe Kroupa

Od roku 2022 pravidelně několikrát za rok jezdí na Ukrajinu, už tam dohromady strávil několik měsíců. A pokaždé, když se vrací do Česka, zažívá stejný pocit.

„Jako bych se vracel do Hobitína, do země obklopené pohraničními horami, kde si myslíme, že se nás dění za nimi netýká. Naše reakce na válku je strkání hlavy do písku,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Martin Kroupa, šéf iniciativy Strong Europe.

Nejste s tím Hobitínem moc přísný?

Já jsem se vracel jednou z takové dost náročné a docela nebezpečné cesty po Ukrajině, byli jsme daleko, vezli jsme hodně věcí. Doma jsem pak jel ze Žďáru vlakem za rodinou na chalupu a tam vedle seděli dva starší pánové a povídali si. Jeden povídá druhému, že nejvíc ho štve, jak mu pomrzly stromy. A mě to dojalo. Ale ne ve zlém slova smyslu. Došlo mi, že ten život malých drobných radostí je vlastně něčím úžasný.

Že nemusíme nebo nechceme myslet na ty velké věci, které jsou za horami?

Ano, i když nás prakticky ohrožují. Opravdu si myslím, že v české nátuře ten Hobitín je. My zkrátka máme rádi to pečování o ty stromy, zavařování, zahrádkaření, chalupaření, ohně, buřty… A to je v pořádku, je to pěkné. Aspoň část společnosti ale musí říct: „Dobrý, ale ten náš klidný ohníček je potřeba chránit.“ A proto je potřeba se angažovat ve světě. Právě proto, abychom si zachovali ten svůj klídeček. To neznamená, že my někam půjdeme a budeme někde měnit svět. Ale musíme se v tom světě alespoň nějak angažovat.

Jak konkrétně to myslíte?

Je potřeba společnost upozornit na to, že my prostě nejsme žádný malinký stát, který je předurčený být obětí. My jsme zkrátka poměrně velká společnost, je nás jedenáct milionů, jsme větší než Slováci, Maďaři nebo skandinávské státy. Náš celkový rozpočet je podobný, jako mají Finové. Chci tím říct, že my bychom měli hrát daleko významnější roli v celé východní Evropě. A teď to nemusí být jen vládní aktivita. Právě na Ukrajině je vidět, jak neziskový sektor, občanská společnost nebo i byznys jsou v oblasti bezpečnosti daleko flexibilnější než stát.

Jak Ukrajinci dnes vnímají to, že nová Babišova vláda už k jakékoliv pomoci není tak vstřícná, jako byl předchozí kabinet?

Zbyla jenom muniční iniciativa, v zásadě. A ta radikálně ztrácí na významu. Sehrála významnou historickou roli před dvěma roky, v podstatě Ukrajinu zachránila. Dneska ale ta válka vypadá jinak. Ale k vaší otázce - Ukrajinci nám pořád děkují a opakují, jak si české pomoci váží. Oni totiž silně vnímají i tu občanskou zahraniční politiku.

Právě - těch českých organizací, které se na Ukrajině angažují, je stále dost, ne?

Ano, a hezké na tom je, že to není jedna organizace nebo jeden miliardář. Za tím jsou desetitisíce lidí, kteří posílají třeba pár stovek korun. Jsou ochotni udělat nějakou drobnou oběť. A to není jenom bezvadný humanitární projekt Člověka v tísni, ale i všechny ty vojenské sbírky, které máme my jako Strong Europe, Paměť národa, Dárek pro Putina nebo skupina D a drony Nemesis.

Ptají se vás Ukrajinci na postoje současné české vlády?

Je dobré říct, že pokud to přepočítáme na obyvatele, tak naše pomoc ve finančním vyjádření nikdy nebyla nijak významná. Ale v současné době je to naprostá nula. Ukrajinci se nás ptají, proč se s nimi nikdo z vládních míst nebaví. Protože tady je spíše ticho.

Současní vládní politici chtějí mír a vyvolávají dojem, že kdo chce budovat obranu a silnou armádu, tak je válečným štváčem…

Když dneska politici mluví o míru, tak mi to silně připomíná 70. a 80. léta, kdy byl všude mír. Všude se budoval mír, pracovalo se za mír v továrnách i na polích, všude to bylo napsáno na rudém transparentu. Byla to prázdná fráze. A podobné je to u některých současných politiků, kteří to hrají jako nějakou psychologickou kartu. Ale k ničemu to nevede.

Jak se vám vlastně daří probudit společnost?

Snažíme se o to, abychom nebyli jenom nějaký think tank, ale měli čistě praktické výsledky. Lidem ukazujeme, že se mohou zapojit a že to vlastně není nic tak složitého. Třeba teď jsme spustili praktický kurz operátorů dronů.

Což je v zásadě civilní dovednost, ne?

Ano, ale na frontě naprosto zásadní. Vozíme sem proto veterány ukrajinských sil speciálních operací. A prostě každý den nějakých osm, devět hodin učíme lidi létat s drony. Velmi intenzivně s ukrajinskými psychology a terapeuty také připravujeme na podzim sérii přednášek na téma odolnosti společnosti obecně. V téhle oblasti mají Ukrajinci neuvěřitelně cenné zkušenosti.

Pro jaké lidi to je, kdo o to má zájem?

Je to pro širokou veřejnost. A samozřejmě ten kurz je otevřený i pro příslušníky obranných sil. Lidé se zároveň ptají, kdy budou další kurzy. Hledáme možnosti, zájem je veliký. Je to podobné, jako když dnes roste zájem o aktivní zálohy u armády. Ale my tady nevytváříme nějaké paralelní struktury, naopak. Snažíme se v lidech probudit zdravé vlastenectví, k němuž patří obrana vlasti, nikoli jen mávání vlajkou nebo nošení krojů.

Jaké hlavní zjištění máte z Ukrajiny po více než čtyřech letech války?

V podstatě ten kontrast, kdy Ukrajina je na jedné straně vlastně furt chudou zemí. Mimo hlavní města vidíte koně místo traktorů a dřevěné kůlničky místo domků. A pak vidíte tu neuvěřitelnou míru inovace a moderních technologií na frontě, díky čemuž jsou schopni se úspěšně bránit několikanásobné přesile. Byl jsem na frontě, kde jsem viděl, jak fungují třeba zásobovací drony. A to člověku jde hlava kolem, jak je to rychlé a jak je to neuvěřitelně technologicky vyspělé.

Jak se vlastně změnila válka?

Už to nejsou kolony železa, které se valily zemí. Teď je to o nejrůznějších dronech ve vzduchu, ale blíží se další změna. A tou je nástup pozemních dronů, jakýchsi robotů na pásech vybavených zbraněmi. Dneska se používají zejména na dopravování munice a stahování zraněných. A teď se debatuje, do jaké míry bude do nich instalována umělá inteligence. A to už je opravdu jako válka budoucnosti, něco, co známe jen ze sci-fi filmů. Ukrajincům díky všem těm technologickým vychytávkám taky pěkně narostl hřebínek.

Jak to teď myslíte? Jak se to projevuje?

Ono se to nezdá. Oni si dobře uvědomují, že teď ty karty mají. Vždyť jim ťuká na dveře spousta lidí. Třeba Indie nebo bohaté arabské země. Prostě všechny země, které jsou v nějakém dlouhodobém bezpečnostním napětí, tak dnes pokukují po Ukrajině, protože vidí, že ona je v této oblasti top. Chtějí její know-how a zkušenosti. Ale kromě technologií mají Ukrajinci odhodlání bránit vlast. Možná je posiluje i to, jak počítají s tím, že jsou na to sami a že na spojence není vždy spolehnutí. Že to je jejich existenční boj.

Když vás poslouchám, neměli bychom i my úplně změnit to, do čeho chceme investovat výdaje na obranu?

Samozřejmě, absolutně. Já mám hrozné obavy, že převládne takový ten technokratický způsob uvažování o rozpočtech. Ty objednávky budou za čtyři, pět let. To ta válka bude vypadat úplně jinak. A já z tohohle mám opravdu strach. Přitom na nás ukrajinští vojáci, když se s nimi člověk baví, pořád dokola apelují: „Přijeďte. Proč tu nejste, vy Češi? Ukážeme vám, jak se teď válčí a co je k obraně před nepřítelem potřeba.“ Ale jak jsem říkal, z naší strany je ticho, hlava strčená v písku. Jen občas se někdo ozve, že my přece chceme mír.