Po smrti Viktorky: Dětský ombudsman překvapil odchodem z komise

Případ tříleté Viktorky, kterou loni v říjnu soudkyně navzdory mnoha varovným signálům vydala do péče biologického otce, a ten ji po pěti měsících zavraždil, odstartoval hledání změn v systému ochrany dětí.

Dětský ombudsman Martin Beneš byl u toho, když kvůli smrti Viktorky začala zasedat komise při ministerstvu práce a sociálních věcí. Pár týdnů před ukončením prověřování z komise ale odešel.

„Já opravdu nechci spolurozhodovat o tom, jaké politické kroky má vláda přijmout,“ říká Beneš v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Odmítá, že by svým odchodem reagoval na nedávné oznámení ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce podat na soudkyni, jež vydala Viktorku otci, kárnou žalobu.

Martin Beneš se v posledních týdnech zároveň ostře pustil do návrhu senátorky Hany Marvanové a jejích kolegů na změnu občanského zákoníku, který by měl bránit tomu, aby děti byly ponechávány u rodičů ohrožujících jejich bezpečí.

Pane Beneši, přiznám se, že mě váš odchod z komise překvapil. Vždyť některé její průběžné závěry odpovídaly tomu, co jste sám dlouhodobě prosazoval – třeba větší soudní dohled. Proč jste odešel právě v této fázi?

Nebylo to kvůli jednomu konkrétnímu závěru. Já jsem o své roli v té komisi pochyboval vlastně od samého začátku. Ombudsman je z podstaty nezávislá instituce. Má kontrolovat veřejnou správu, upozorňovat na problémy, vydávat doporučení, ale není součástí výkonné moci. A já jsem si kladl otázku, jestli je správné, aby se taková instituce tak úzce podílela na práci poradního orgánu ministra.

Nakonec jsem se rozhodl do komise vstoupit, protože mi připadalo důležité být u toho. Říct svůj pohled, upozornit na rizika, přinést zkušenosti z šetření konkrétních případů. Ale ve chvíli, kdy se začaly formulovat závěrečné návrhy ministerstva – tedy konkrétní politická rozhodnutí o tom, co stát udělá nebo neudělá –, jsem dospěl k závěru, že už to není moje role. To je odpovědnost ministerstva. Ne ombudsmana.

Jenže takhle byla komise nastavená od samého začátku. Nebyl ten skutečný důvod přece jen někde jinde?

Ne. Ty pochybnosti jsem měl od začátku. Jen jsem je zpočátku převážil tím, že jsem považoval za důležité být u jednání a přispět svým pohledem. V určité chvíli jsem si ale řekl, že jsem udělal maximum, co jsem udělat měl.

Já opravdu nechci spolurozhodovat o tom, jaké politické kroky má vláda přijmout. To není úloha ombudsmana. Kdybych byl poslanec, hlasuji ve Sněmovně. Kdybych byl člen vlády, rozhoduji ve vládě. Ale já nejsem ani jedno. Já jsem nezávislá kontrolní instituce. A právě proto si myslím, že je správné v určitém okamžiku odejít a ponechat odpovědnost těm, kterým náleží.

Nešlo ale také o to, že se veřejná debata začala soustředit na soudkyni, která Viktorku svěřila do péče biologických rodičů? Vy jste opakovaně říkal, že v samotném jejím rozhodnutí chybu nevidíte.

Ne, to s tím nesouvisí. Ministerstvo práce přece neposuzovalo postup soudkyně. To je věcí ministerstva spravedlnosti a dnes už především kárného senátu.

Já navíc nejsem žádný obhájce soudů. Nemám k tomu žádný důvod. Jen se snažím popsat situaci takovou, jaká byla, a hledat řešení, která skutečně pomohou. Neříkat věci jen proto, že jsou očekávané nebo že dobře znějí ve veřejném prostoru.

My se pořád bavíme o jedné soudkyni, ale ten postup přece nevznikl ve vzduchoprázdnu. S jejím rozhodnutím souhlasily i další instituce. Mně proto připadá mnohem důležitější ptát se, proč k takovému závěru dospěl celý systém. Právě tam vidím podstatu problému.

Když říkáte „celý systém“, znamená to, že ve veřejné debatě se příliš zjednodušuje otázka odpovědnosti?

Ano. Samozřejmě existují neveřejné informace ze spisu, o kterých nemohu mluvit. Ale obecně si myslím, že podobné tragédie nikdy nevznikají selháním jediného člověka.

Veřejnost často hledá jednoho viníka. Jenže ochrana dětí takhle nefunguje. Je to řetězec rozhodnutí různých institucí. A pokud chceme zabránit tomu, aby se podobná věc opakovala, musíme především pochopit, proč ten řetězec selhal jako celek.

Odmítl jste tedy být součástí závěrečných „politických“ návrhů ministerstva práce a sociálních věcí, zároveň poměrně ostře vstupujete do politické debaty o návrhu části senátorů na změnu takzvané rozvodové novely. Není v tom rozpor?

Nemyslím si. My jsme byli oficiálně požádáni Ústavně-právním výborem Senátu, abychom návrh připomínkovali. To je standardní součást práce ombudsmana. K návrhům zákonů se vyjadřujeme běžně. Nejde o spolurozhodování, ale o odborné stanovisko, které si zákonodárci sami vyžádali.

Ve svém stanovisku píšete, že návrh může být dokonce v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. To je poměrně silné tvrzení. Proč si to myslíte?

Protože podle mého názoru vytváří dojem, že soud má být vázán přáním dítěte. To ale Úmluva o právech dítěte vůbec neříká.

Úmluva říká něco jiného: dítě musí dostat prostor vyjádřit svůj názor. Ten názor má být slyšen a má mu být věnována náležitá pozornost. Ale soudce musí současně hodnotit všechny ostatní okolnosti případu. Názor dítěte je jedním z podkladů pro rozhodnutí, nikoli samotným rozhodnutím.

Já jsem přitom celoživotním zastáncem participace dětí. Jenže participace neznamená přenesení odpovědnosti. Dítě nemá být tím, kdo rozhodne spor mezi rodiči. To je odpovědnost dospělých – rodičů, a pokud se nedohodnou, pak soudu.

Tvrdíte tedy, že novela může děti paradoxně vystavit ještě většímu tlaku?

Přesně toho se obávám. Pokud rodiče získají pocit, že výsledek řízení bude záviset především na tom, co dítě řekne, vzniká obrovská motivace dítě ovlivňovat. V extrémním případě se z dítěte stane rozhodčí zápasu, který mezi sebou vedou jeho rodiče. A to považuji za velmi nebezpečné.

Navíc návrh podle mého názoru posiluje postavení rodiče, kterému bude dítě svěřeno do péče. Ten pak může rozhodovat i o zásadních otázkách života dítěte – například o bydlišti nebo škole. Druhému rodiči sice formálně rodičovská odpovědnost zůstává, ale prakticky se její obsah výrazně vyprázdní.

Vaše odmítavé stanovisko nezůstalo bez odezvy. Skupina senátorů, která návrh předkládá, si nechala zpracovat obsáhlou právní analýzu advokátní kanceláří PRK Partners, která vaše závěry prakticky ve všech klíčových bodech odmítá. Uvádí, že váš výklad není správný a že směšujete například výkon péče s rodičovskou odpovědností…

Ano, četl jsem jejich stanovisko. Musím říct, že mě některé jeho části překvapily. Například když pracují s Úmluvou o právech dítěte způsobem, který podle mého názoru neodpovídá jejímu textu. Citují z ní závěr, že soud má být názorem dítěte vázán. (Poznámka: Co uvádí stanovisko PRK Partners: „Článek 12 Úmluvy OSN o právech dítěte zakotvuje právo dítěte svobodně vyjadřovat své názory ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, a ukládá státům povinnost věnovat těmto názorům patřičnou pozornost a rozhodovat v souladu s vysloveným přáním a názorem dítěte.“) Jenže taková věta v Úmluvě není. Právě proto považuji jejich argumentaci za problematickou.

(Poznámka: Co uvádí čl. 12 Úmluvy o právech dítěte: „Státy zabezpečí dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, přičemž názorům dítěte musí být věnována náležitá pozornost odpovídající jeho věku a vyspělosti. Za tím účelem musí být dítěti poskytnuta možnost být vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se ho dotýká.“)

Vy opakovaně říkáte, že dítě má být slyšeno, ale nemá rozhodovat. Jak zdůrazňování tohoto rozdílu chápat?

Opravdu se obávám, že navrhovaná úprava konstruuje situaci, kdy se soud musí názorem dítěte řídit. Dítě má právo být slyšeno a jeho názor má být brán vážně. Odpovědnost za rozhodnutí ale vždycky nesou dospělí – nejprve rodiče, pokud jsou schopni se dohodnout, a když ne, pak soud. Obávám se situace, kdy dítě získá pocit, že právě na jeho odpovědi závisí, u koho bude žít nebo kterého z rodičů vlastně „vybere“. To je obrovská psychická zátěž. Dítě se může dostat do konfliktu loajality, mít pocit viny vůči jednomu z rodičů a zároveň se stává mnohem zranitelnější vůči manipulaci. Právě proto říkám, že dítě nemá být soudcem sporu svých rodičů.

Poznámka: V případu vyšetřování smrti malé Viktorky se čeká na výsledky znaleckého zkoumání otce, pak by mělo být trestní řízení uzavřeno. Komise pro nepřirozená úmrtí při ministerstvu práce a sociálních věcí v průběhu příštích týdnů ukončí zkoumání opatrovnického řízení. Běží kárné řízení se Sandrou Kimmelovou, vyvolané žalobou od ministra spravedlnosti.

Případ sledujeme dál.