S vládou Andreje Babiše přichází normalizace hulvátství

První osobou je Aleš Juchelka prchající labyrintem sněmovních chodeb před seniorním reportérem. Tvrdí, že nic neví, a prosí, aby toho dotěrného dotazování Lukáš Valášek už nechal.

Druhý Aleš Juchelka stojí v pondělí na tiskové konferenci po boku svého šéfa a útočí na mladou novinářku. „Je to odporná novinářská práce. Styďte se, že pracujete pro Seznam Zprávy,“ hřímá.

Přitom se jen potvrdila podstata našich zjištění. A že si během času protiřečil, nemůže ministr Juchelka vyčítat nám. Nejprve svou poradkyni Alexandru Semancovou hájil jako „skvělou ženskou na svém místě“, dnes odpovědnost přenáší na svého předchůdce. Projekty zatížené očividným střetem zájmů své poradkyně navíc raději vyňal z evropského dotačního balíku. Tím vlastně jen stvrdil to, na co jsme upozorňovali před čtvrt rokem.

Rozbor jeho polopravd by byl delší, pět manipulací vyjmenoval kolega Valášek a i zpětně jeho článek, který nezestárl, doporučuji.

Jenže nejde jen o jednu tiskovou konferenci a o jednoho ministra. Podobné scény postupně skládají obraz toho, jak vláda Andreje Babiše smýšlí o médiích.

Juchelkův výron na tiskové konferenci změnu mediální krajiny dobře ilustruje.

Babišovi ministři jsou vůči novinářům stále osobnější. Ochotně mluví jen s těmi, kteří je nezaskočí kritickými otázkami. Jejich tiskoví mluvčí, ač jsou za svou práci placeni veřejnými penězi, přestávají komunikovat s nezávislými redakcemi a nepohodlné otázky vymlčují. Nejnověji ministerský aparát Petra Macinky odmítl vpustit na tiskovou konferenci Zdislavu Pokornou, reportérku Deníku N. Samo o sobě je to naprosto skandální. A také zbabělé – nepříjemné otázky prostě zůstaly za dveřmi.

K mobilizaci vlastních voličů pak vládě stačí vystoupit v bezpečí své bubliny na sociálních sítích nebo u spřátelených influencerů. A funguje to.

Soudím alespoň podle e-mailů, které po každé takové radikalizaci, pardon mobilizaci, zaplaví mou schránku.

Útoky totiž nekončí na tiskových konferencích. Pokračují a množí se v komentářích na sociálních sítích a často i v dopisech, které míří do redakcí.

Rozzlobení čtenáři, zpravidla voliči vládních stran, šermují s povědomými narativy: Píšeme prý jednostranně. Vybíráme si jen kauzy vládní koalice. Zapomínáme na skandály let minulých. Kampelička, Dozimetr, bitcoin.

„Ptáte se jen jedné části politického spektra. Rozumím tomu, zadání a následně výplata je o něčem jiném než se pustit do investigace druhé strany. U vás neplatí: Padni, komu padni. U vás platí: Pozor, tam nemůžeme. Tak se mějte, pane vedoucí, na vašem místě bych se styděl,“ napsal mi například po pondělní tiskovce František E.

Na rozdíl od jiných nebyl přímo vulgární a tak jsem mu napsal. Použil jsem argumenty, které jsem mnohokrát zmínil i tady. Opakování ale neuškodí. Naopak.

Pokusil jsme se mu vysvětlit, že rolí nezávislých médií je kontrolovat toho, kdo je zrovna u moci. Ano, vláda je pod větším drobnohledem než opozice. Je to tak vždy. Vládní politici a státní úředníci rozhodují o veřejných penězích, obsazují významné funkce a nesou odpovědnost za chod státu. Nejde zkrátka o otázku stranické příslušnosti, ale o princip kontroly moci, který je jednou ze základních rolí žurnalistiky.

A také jsem připomněl, že když vládl Petr Fiala, byly to právě Seznam Zprávy, kdo vytáhl na světlo kauzu kampelička. Případ jsme dlouhé týdny rozvíjeli, napočítal jsem 46 autorských textů. Po roce jsme – také jako první – zveřejnili zdrcující audit České národní banky. U kauzy Dozimetr si můžeme připsat také několik prvenství. Ještě před policií jsme vyzpovídali korunního svědka známého pod přezdívkou Guči. Kauze jsme věnovali mimo jiné dvě investigativní podcastové série, v nichž jsme vedle STAN ohledávali i roli TOP 09.

Ani teď se nevyhýbáme kauzám opozice. Dokládá to například naše letošní série o lobbistovi Romanu Janouškovi a jeho vazbách na ODS. Anebo objevné texty o Filipu Dvořákovi z ODS, jemuž naše články zkomplikovaly návrat do politiky.

S Františkem E. jsme si vyměnili šest e-mailů. Nemyslím, že jsem ho ve všem přesvědčil, ale změnil jsem aspoň něco. Omluvil se za tón svého prvního dopisu a v posledním e-mailu přidal jednu nadějnou větu: „Děkuji za odpovědi. Budu se na vás dívat jinak.“

Nejsem naivní, nemyslím si, že by Aleše Juchelku – toho z tiskovky – šlo přesvědčit stejně jako Františka E.

Od člena vlády vedené Andrejem Babišem to asi nelze čekat. Čekám něco mnohem prostšího: Že bude schopen odpovídat na otázky bez urážek.

Protože jakmile se z osobních útoků na novináře stane běžný způsob politické komunikace, hrubne i veřejná debata. Babišův vládní tým laťku vědomě posouvá. Směrem dolů.

V přímém přenosu sledujeme normalizaci hulvátsví. A to je na celé věci to nejnebezpečnější.

Křivé posudky. Soudní znalec Slavomil Fischer, známý mimo jiné zkoumáním premiérova syna Andreje Babiše mladšího, přišel o razítko. Ministerstvo spravedlnosti mu ho sebralo kvůli vážným přešlapům při zpracovávání posudků – křivým posudkům, chcete-li.

Vyhladovění kontrolorů. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) dnes střeží policie, od nového roku si ale bude muset platit soukromou ochranku. Podle prezidenta NKÚ Miloslava Kaly chce vláda úřad oslabit, aby se méně věnoval kontrolám utrácení veřejných peněz. V článku Vojtěcha Blažka mluví přímo o „vyhladovění úřadu“.

Miliony pro překupníka. Radnice v Ralsku se zbavila parcel v průmyslové zóně za 1,7 milionu korun. Během jednoho roku změnily pozemky dvakrát vlastníka, až doputovaly – za několikanásobně vyšší cenu – k výrobci kulometů a pušek.

Výtka za obílenou moštárnu. Dosledovali jsme i kauzičku, kterou jsme otevřeli předloni v létě. Černé stavby v sadu poslance Filipa Turka. Projektantovi Turkovy „moštárny“ Igoru Dřevíkovskému udělila výtku Česká komora architektů. Vadí jí, že svými výroky – publikovanými na našem webu – mohl vyvolat dojem, že úlohou architekta je hledat cesty, jak obejít územní plán.

Nepřekvapivý konec. V ústecké nemocnici končí hlavní aktér aféry s defibrilátory, profesor Miloš Táborský. Jeho odchod přichází v době, kdy policie vyšetřuje, zda kliniky pod jeho vedením neimplantovaly přístroje i pacientům, kteří je nutně nepotřebovali. Není proto překvapivé, že končí. Překvapivé je, že končí až nyní. O defibrilátorovém skandálu jsme poprvé napsali loni v prosinci, policie do olomoucké nemocnice dorazila už v srpnu téhož roku.

Pokud vás týdenní report toho nejdůležitějšího z naší investigativní dílny zaujal, určitě se přihlaste k odběru a newsletter také doporučte svým známým. Příští neděli se na vás opět těšíme u dalšího vydání!