„Někdy cítím až bezmoc.“ Co prožije nový trenér u české reprezentace?

Jakub Dovalil zažil přesně to, co nový trenér fotbalové reprezentace Santi Denia. Nikdy nekoučoval ligový klub. Dlouhé roky byl zaměstnancem svazu a zvykl si vést nejlepší mladé hráče v zemi. Zpravidla vyhrával. Jenže v jedné fázi kariéry se rozhodl, že půjde do cizí země. Za výzvou, kterou symbolizovala horší fotbalová kvalita.

„Jsem hodně zvědavý, co z toho spojení vzejde. Santiago je klasická španělská škola, která se dá těžko naroubovat na českou. Ale fandím tomu a umím si představit, co bude muset podstoupit,“ říká Jakub Dovalil, jenž v Lotyšsku cepuje reprezentační jednadvacítku a rád by časem povýšil k áčku. Mimochodem, taky je ročník 1974 jako Denia.

Co bude muset Santi Denia podstoupit?

Nepochybuju, že chce pomoct, a vidím tři pilíře, kterým se bude muset přizpůsobit nebo s nimi bojovat. Zaprvé mentalita českých hráčů. Zadruhé jejich kvalita. Třetí pilíř vidím v tvrdých datech, která přináší česká liga. Milion soubojů, bitvy o odražené míče, obrovská náročnost, málo čistého herního času. Což je opak španělské metodiky, která si zakládá na výrazné kontrole míče a velké individuální kvalitě.

Jak to propojit?

Taky jsem zvědavý, co z toho vznikne. Někde se to protnout musí a nejsem si jistý, jestli dvouletá smlouva, kterou Santi dostal, je dostatečný časový horizont. Tady se bavíme minimálně o pěti letech, ve kterých trenér se svou vizí může něco změnit.

Všichni víme, že individuální kvalita českých fotbalistů kulhá.

A základ přitom udávají obránci, od kterých se žádá, aby se zbytečně nezbavovali míče. Proto mě Santiho jméno upřímně překvapilo. Španělský svaz jde diametrálně odlišnou cestou. Vychovává si trenéry pro národní týmy, což potvrzuje Luis de la Fuente, trenér mistrů světa. Ve Španělsku nikomu nevadí, že neměl kariéru v klubech. To samé Denia. Svazová filozofie zní: vybrat nadějné trenéry, investovat do nich, zaplatit je, podpořit je, posouvat je. Ostatně i Paolo Nicolato, který vede lotyšský nároďák, prošel podobným systémem. Jen v Itálii. Má svou filozofii a neuhýbá z ní.

I když přišel na druhou stranu Evropy a ke 137. týmu světového žebříčku? Stejně jako vy.

Lotyšsko má strašně málo registrovaných fotbalistů, zhruba 35 tisíc, takže si váží každého úspěchu, který se podaří. Nikdo nám do práce nezasahuje. Kolega Nicolato se do hráčů snaží vštípit klasickou italskou školu s dokonalou defenzivou. Vzal si k ruce Massima Paganina, dlouholetého kapitána Interu Milán, a jdou vážně do hloubky. Hodinové diskuse o tom, jak má stoper přebírat balon, vás samozřejmě obohatí, ale zároveň ty pokyny často narážejí na schopnosti a dovednosti jednotlivců.

U jednadvacítky Lotyšska volíte jiný přístup?

Ne tak striktní. Když vím, že můžeme za tři vteřiny překonat půlku hřiště nákopem na útočníka, který umí vyhrát hlavičkový souboj, nebudu přece vyžadovat kombinaci v nouzovém režimu, kdy to před vlastní šestnáctkou hrozí chybou. Než jsem přišel k jednadvacítce, byla schopná udělat nanejvýš tři body za kvalifikační cyklus. Teď se pohybujeme mezi pěti a osmi. Pořád celkem daleko od ideálu, nicméně progres je zřejmý. Výprask jsme dostali jen od Němců. Tím chci říct, že kvalita, kterou máme v Lotyšsku k dispozici, má určitý strop.

Který je nízko?

Když budu upřímný, chvílemi je to trochu bezmoc, protože se chystáte na kvalitnější soupeře, snažíte se jim konkurovat, ale obvykle doplatíte na individuální technickou chybu. Lotyšská úroveň je prostě nižší než česká. Protože chybí konkurence, chybí i tempo.

Což bude zažívat taky Santiago Denia.

V menším měřítku ano.

Jazyková bariéra není brzda?

Mně stačí angličtina, občas pomůže ruština. Nepochybuju, že Santi řekne vše, co bude potřeba.

Umíte se vžít do jeho situace?

Celkem snadno, ale bohužel neexistuje univerzální rada. Ze všeho nejdřív musí poznat prostředí, do kterého přišel. Musí jezdit po zápasech české ligy a intenzivně ji vnímat. Jinak se nezorientuje. V lize hraje 62 procent cizinců, což musí být pro Santiho jasný signál. Když pracoval pro španělský svaz, měl jasný přehled o tom, jak se hráči od patnácti, šestnácti let vyvíjejí. V reprezentacích plynule postupovali kategoriemi, trenéři kráčeli s nimi a měli všechno pod kontrolou. Teď začíná od nuly v prostředí, které nezná. Proto bude klíčová jeho komunikace.

Jak přesně to myslíte?

Rozjet se po Evropě a mluvit s legionáři. Mluvit se všemi potenciálními adepty na reprezentační dres. Skládat si mozaiku z herních dovedností i charakterů. Je srpen a v září už se hraje Liga národů. Času je děsně málo. Druhý limit je těch 188 cizinců v ligových klubech.

Už to zmiňujete podruhé.

Protože je velmi důležité si uvědomit, že jsou pravděpodobně kvalitnější než Češi. Někdy možná levnější. V důsledku to upozorňuje na fakt, že se v Česku nepracuje dobře s mládeží. Chybějí trenéři, kteří by byli za dobře odvedenou práci dobře zaplacení. Roky přešlapujeme na místě. Přitom problémy českého fotbalu dokážeme definovat, tušíme, jak je napravit, ale neumíme to převést do praxe. Zkoušelo se všechno možné. Juniorská liga třeba. Pak vznikly regionální akademie, což je ve své podstatě dobrý nápad, ale v našem podání spíš hybrid, protože do nich třeba Sparta se Slavií nepatří. Do toho se dělají reorganizace dorosteneckých soutěží. Vymýšlejí se novoty, přitom bychom se měli soustředit na to, jestli máme dost dobrých trenérů.

Copak to dřív bylo jinak?

Bylo, proto se i hráčů pro profesionální fotbal vychovávalo víc. Když se v uvozovkách vrátíme do pravěku, přitom jen o patnáct dvacet let zpátky, jednadvacítka byla pravidelně na vrcholném turnaji úspěšná, dvacítka třikrát na mistrovství světa, devatenáctka získala čtyřikrát medaili na mistrovství Evropy, od stříbrné sedmnáctky právě uplynulo dvacet let. Od té doby cítím čím dál větší vakuum. Postupovalo se na turnaje, přitom kvalifikační síto bývalo nemilosrdné. Jen vítěz skupiny měl šanci. V takovém případě vám během kvalifikace nestačí hrát údržbu, protože remízy vám první místo ve skupině nezaručí. Trenéři byli nuceni hrát ofenzivní fotbal a hnát se dopředu za góly. S hlubokým obranným blokem se zápasy nevyhrávají.

Daří se v Lotyšsku změny?

Pomalu. Herní tvář, aby byla podle mého gusta, stále tvoříme. Často musíme hrát velmi pragmaticky, což mi připomíná kolegu Míšu Bílka, který přesně na to vsadil, když trénoval Plzeň v její titulové sezoně. Při klíčovém utkání proti Slavii úplně upustil od rozehrávky, protože správně vyhodnotil, že by ho slávistický presink dostal do potíží. Všechny balony od obrany letěly dlouhé dopředu.

V Lotyšsku jste pět let trénoval juniorské výběry, pak pauza a teď druhým rokem jednadvacítka. Co jste si prosadil jako první?

Od první chvíle opakuju hráčům, aby si věřili, aby se nebáli hrát. Lotyšsko je totiž malá země s pohnutou historií. Od války okupovaná Sověty, pak Němci a pak na dlouho zase Sověty. Je to velmi hrdý národ, ale zároveň hodně uzavřený do sebe. Na fotbale je to vidět taky. Obecně lze říct, že fotbalista se raději schová a bude bojovat v zákrytu, než by se něco snažil vymyslet. Jenže jakmile si hráč nevěří, je poloviční.

Předpokládám, že i Santi Denia narazí na podobný problém.

Pomalu se to mění, ale jde to ztuha. Tím spíš, že do lotyšské ligy chodí spousta mladých cizinců. Klidně vezmou sedmnáctileté Afričany na zkoušku, trochu je ohrají a prodávají dál. To není ideální systém pro výchovu Lotyšů. A ani Čechů.

Vy jste nikdy netrénoval v lize, zato jste s mládežnickými výběry postupoval na evropské turnaje. Dvakrát na Euro, málem na olympiádu. Není to hendikep?

Nemyslím, jen se bavíme o diametrálně odlišném působení ve fotbale. Zatímco v klubu je to pro trenéra každodenní proces, u reprezentace je člověk víceméně manažer. Musí být silný v taktice a psychologii. Nemá čas. Potřebuje posílat do boje mentálně připravený kolektiv. Navíc silně cítím, že reprezentace v současnosti trochu bojují o přežití, protože v nabitém kalendáři pro ně není místo. Drží je byznys, který mají pod palcem UEFA a FIFA, které rozdávají jednotlivým asociacím velké peníze za prodej televizních práv. Když to řeknu natvrdo, tak hráči nemají z reprezentování bůhvíjaký profit, kromě dobrého pocitu z vlastenectví. Berou to často za svou povinnost, že své zemi splácejí to, co do nich vložila. Mluvím zase ze své zkušenosti, někdo to má jako samozřejmost, někdo povinnost, někdo reprezentovat nechce. Je strašně důležité, aby se hráči na reprezentační sraz těšili a chtěli společně něco dokázat. Tvrdím, že v minulosti měly národní týmy daleko silnější postavení, než je tomu dnes.

Kvůli tomu, že kluby dostávají přednost?

Přesně. Vlastně se nedivím Patriku Schickovi, jak se rozhodl. Chce se věnovat klubu, který ho platí.

A nebyl jediný po mistrovství světa. Sbohem ohlásili třicátníci Tomáš Holeš, Jaroslav Zelený, Vladimír Darida. Podobný rok zvažovali Tomáš Souček nebo Vladimír Coufal.

Umím si představit jejich frustraci. Na jednu stranu je fantastické, že jsme se po dvaceti letech dostali na mistrovství světa. Navždy je to zápis v historii. Ale co přinesla cesta na šampionát i turnaj samotný? V baráži heroický defenzivní výkon podpořený standardními situacemi a penaltami. Silná vůle a nadšení porazily kvalitnější soupeře. Když to klaplo, což přineslo silný emoční moment, pevně jsem věřil, že to mužstvo nakopne. Poznal jsem to opakovaně na vlastní kůži, že mužstvo po vydřeném postupu chytne vlnu. Bohužel, šampionát skončil zklamáním. Přesto se sluší Miroslavu Koubkovi poděkovat, jak to vybláznil při baráži. Nebyl to jediný trenér, kterému se mistrovství nepovedlo.

To má být alibi?

Ne, konstatování. Co dokázal Julian Nagelsmann s Německem? Nebo Vincenzo Montella s Tureckem? A co Carlo Ancelotti s Brazílií, která si přijela pro titul a prohrála v osmifinále? Ancelotti je přitom vyloženě manažer, který si zakládá na tom, že ve svých týmech tvoří dobrou náladu. Proto prožil na velkých adresách tolik úžasných úspěchů. Chce, aby jeho hráči byli uvolnění, nesvazuje je tolik taktikou, sází na jejich intuici. U Brazílie však neuspěl.

Svazový šéf David Trunda po mundialu ohlásil, že trenéra Koubka vystřídá cizinec. Vy jste byl v jeho Mladé Boleslavi sportovní ředitel, když tam narychlo přivedl Švéda Andrease Brännströma. Trefa to nebyla.

Ačkoli okamžitě postoupil do Konferenční ligy, což se Boleslavi nepovedlo sedmnáct let, mělo to své mouchy. Byl to zajímavý pokus, který bylo dobré vyzkoušet, ale trenér vydržel osm měsíců a opouštěl Mladou Boleslav, když byla desátá v lize. Věřím, že Santi Denia udělá významnější a delší stopu.