Chataři apokalypsy. Pocit bezpečí mizí, technologické celebrity hledají úkryt

Nejlevnější způsob, jak předpovědět budoucnost, je podívat se na to, co si dnes mohou koupit jen ti nejbohatší. Bývalý hlavní ekonom Googlu Hal Varian toto pravidlo formuloval a další jej dále rozvedli do očekávání, že na to, co mají bohatí dnes, si střední třída sáhne zhruba za deset let a chudí o další dekádu později.

Je to nádherně jednoduchá předpověď, alespoň pokud jde o běžné zboží a služby. Z osobního šoféra se stalo rodinné auto, ze soukromého kina Netflix a z domácího služebnictva donášková služba, robotický vysavač a videozvonek. Technologie zpřístupňují někdejší luxus prakticky všem.

V letech mezi pády Berlínské zdi a newyorských dvojčat mohli občané vyspělého světa prostě předpokládat základní bezpečí a stabilitu. S výjimkou bývalé Jugoslávie žádní Evropané ani Severoameričané nemuseli masově prchat, aby nalezli základní bezpečí a stabilitu. Ovšem od té doby začaly vnitřní pnutí i vnější hrozby narůstat, od geopolitiky přes nerovnost bohatství až po dopady klimatických změn. Pocit bezpečí a stability se vytrácí a bohatí, kteří mají hodně co ztratit a mohou si dovolit investovat do preventivních opatření, hledají řešení. Prosáknou k ostatním jako výše uvedené příklady?

Některá určitě ano. Miliardářské sídlo střežené kamerami a ochrankou už má chudšího bratrance, když i skromné byty jsou za chytrými zámky s kamerami a alarmy ovládanými přes aplikaci. Možná je to trochu uklidňující, i když lepší zabezpečení často jen přenáší riziko na sousedy s lacinějším zámkem. Pocit stability a bezpečí to však nejspíš nevrátí.

Skutečné bezpečí není technologická vychytávka, kterou lze vyrábět a prodávat ve stále levnějších verzích. Je to společenský stav – právní stát, fungující instituce a dost sdílené prosperity na to, aby drtivá většina lidí neměla potřebu dobývat se nelegálně k majetku jiných. Technologičtí miliardáři to vědí a na zdánlivé bezpečí oplocených vil nespoléhají.

Jachta a soukromý tryskáč jsou ultimátními symboly globálního úspěchu. Neukazují jen status vlastníka, ale nabízejí i možnost rychlého úniku, pokud by došlo k nejhorším nepokojům a katastrofám. Ovšem uprchlíci musí někde přistát, neboť ve vzduchu ani na vodě se nedá dlouho žít.

Ostrov nebo jeho část je jedna možnost, do níž řada technologických oligarchů, včetně Marka Zuckerberga, Larryho Ellisona či Larryho Page, investovala. Takový ostrov bez zvědavců je skvělým únikem před ruchem velkoměst, ale jen na pár dnů či týdnů. Pak začne omezená rutina nudit kohokoli, kdo nemá poustevnické sklony. Navíc dlouhodobé bezpečí je bez záruky, neboť o přežití nerozhodují milionová portfolia, ale fyzická kontrola vody a zásob, kterou si mohou uzurpovat ostatní členové ostrovní domácnosti.

Soukromým ostrovům také chybí veřejné statky, především zdravotnictví. Ani miliardáři nepřesvědčí specialisty, aby seděli v ostrovní nemocnici jen pro případ potřeby. Přesvědčil se o tom právě spoluzakladatel Googlu Larry Page, když musel během pandemie evakuovat nemocného potomka z ostrova u Fidži do nejbližší velké nemocnice na Novém Zélandu.

Technologickým miliardářům neuniklo, že Nový Zéland nabízí unikátní kombinaci odlehlosti a vymožeností západní civilizace. Především Queenstown na konci Jižního ostrova přilákal řadu z nich. Peter Thiel si pořídil masivní pozemek. Reid Hoffman označil Nový Zéland za pojistku proti apokalypse, se kterou počítal i Sam Altman. V Queenstownu tak během posledních 15 let vyrostly vedle kebabů pro batůžkáře i butiky nejluxusnějších značek.

Miliardáři pochopitelně neoznamují změny ve svém portfoliu ostrovů či nemovitostí, ale novináři se občas doberou ultimátního vlastníka pod vrstvami účelových společností. Že Nový Zéland nepřitahuje jen hrstku paranoidních technologických celebrit, potvrzují i statistiky. Od roku 2009 využilo novozélandských investorských víz přes tři tisíce rodin, přičemž každá musela přinést investici v hodnotě alespoň 1,5 milionu novozélandských dolarů. K nejznámějším šéfům se tak přidávají jejich podřízení a další podnikatelé.

Rozmach bohatých chatařů přispěl k ekonomickému růstu, ale zároveň vyostřil i místní konflikty související především s dostupností bydlení a kapacitou infrastruktury či zdravotnictví. Jejich popularita mezi obyvateli poklesla, což se projevilo i tím, že dnes mohou přímo nakupovat pouze nemovitosti nad pět milionů dolarů a musí investovat minimálně ve stejné výši. Nicméně zájem o investorská víza v posledních letech stále roste.

Vydělávat na technologických inovacích, které v neregulované podobě rozkládají vyspělé společnosti, a zároveň si před rozkladem budovat útočiště vyžaduje slušnou dávku pokrytectví. Nedávná zkušenost ruských oligarchů navíc ukazuje, že se před chaosem doma snadno utéct nedá, protože bezpečná místa s infrastrukturou nepustí přes hranice každého.

Před ruskou invazí na Ukrajinu neměl Nový Zéland žádný zákon, který by umožňoval uvalit sankce na jednotlivce. Parlament jej však přijal jednomyslně během několika dní – a ruští oligarchové se rázem na své novozélandské farmy nepodívají. Pečlivě budované portfolio nemovitostí, víz a mnohočetných občanství jim nebylo nic platné ve chvíli, kdy se bezpečné země na druhé straně globální barikády domluvily na společném postupu. Ostrovní bezpečí je jim zapovězeno a zbývá jim leda volba, zda se bát ukrajinských dronů nad Moskvou, nebo íránských nad Dubají.

Jakmile se velmoci začnou domáhat vydání svých movitých občanů nebo vzájemně sankcionovat své elity, bezpečné země si dvakrát rozmyslí, zda se nechat vtáhnout hlouběji do eskalujících konfliktů. I ty nejmovitější rodiny tak mohou zjistit, že útočiště daleko od domácích sporů je iluze a že dějinné zvraty budou muset prožít doma.

Nejbohatší se sice mohou upínat k útěku na Měsíc či Mars, ale osvíceným zájmem – jejich i všech ostatních – by bylo investovat do společenského smíru. Ten tlumí polarizaci a snižuje riziko eskalace, před níž by pak bylo nutné prchat. Horní procento ve vyspělých zemích ovládá ekonomiku i média a politiku asi víc než kdykoli v moderních dějinách, takže může ovlivnit směřování společností. Pokud však pokrytectví přetrvá, Varianovo pravidlo by vedlo k předpovědi, že bohaté i chudé může čekat návrat do časů, kdy život byl – řečeno s Thomasem Hobbesem – „osamělý, ubohý, ohavný, brutální a krátký“.