Rusko terorizuje osvobozené město. Nebezpečné je i chození po trávě

/Od spolupracovníka na Ukrajině/

Max vystoupí před kavárnou z auta a přes rameno si přehodí pušku. „Je to tady fakt o dost horší než před rokem. Drony tu bzučí jak mouchy,“ prohodí to, co už stejně tušíme.

Za celou dobu, co sem jezdíme, jsme včera poprvé debatovali nad tím, jestli se do Chersonu vůbec vypravíme. A poprvé taky nocujeme kousek za městem. Relativně poklidná čtvrť, kde jsme bydleli dřív, už dávno poklidná není.

„Hlavní je dívat se vždycky na nebe a pak pod nohy,“ nabádá Max a kroutí hlavou nahoru a dolů.

Zajímá mě, proč pod nohy. „Shazují sem z dronů malé protipěchotní miny. Takže lepší je vůbec nechodit po trávě,“ dostává se mi vysvětlení.

Nejsou náhodou zakázané? „Jasně, že jsou,“ řekne Vojta. „A ještě je někdy dávají třeba do krabičky od džusu, takže tady prostě na nic nesahej.“

Na Daňu před dvěma týdny zaútočil dron. Sedmnáctiletý basketbalista a jedna z postav dokumentu Generace Nika, který tu natáčíme, teď leží v místní dětské nemocnici. „Akorát ta je na pěkně blbým místě,“ říká naše produkční Alice.

„Nejlepší je dojet sem taxíkem,“ radí nám Daňa, když se mu konečně dovoláme. Má se prý dobře a pozítří ho budou pouštět domů.

Ráno se nám ale nikam jezdit nechce, protože tou dobou drony nad městem bzučí vždycky nejvíc. „Zkusíme přijet zítra, jo?“ říká mu Alice.

„Přijeďte, mám se tu dobře, skoro líp než doma,“ směje se.

Druhý den nám volá Max, jestli už jsme na cestě. Nejsme. Před půl hodinou se od Chersonu ozývaly obrovské dunivé rány. Byly to KABy, půltunové letecké pumy.

„Spadly kousek od nemocnice. Takže tam určitě nejezděte. Vypustí tam teď spoustu dronů, aby se podívali, kam se trefili. A taky nejspíš budou chtít poslat něco na záchranáře,“ varuje nás Max.

Naráží na taktiku takzvaného dvojího úderu, kdy Rusové po prvním zásahu zaútočí na cíl znovu a ohrožují tak záchranné složky.

Návštěva Dani se odkládá, ale hlavní je, že jsme nevyjeli o něco dřív.

Po Chersonu, kde po více než čtyřech letech ruské agrese zůstala jen zhruba pětina z původních 350 tisíc obyvatel, je nejbezpečnější chodit pěšky. „V autě dron prostě neslyšíš,“ vysvětluje Alice.

Bezpilotní stroje navíc útočí raději na auta, klidně i na ta zaparkovaná. Jenže zrovna u nemocnice žádné bezpečné místo na zaparkování není a taxíkem se nám nechce.

Nakonec nás zachraňuje Max. Naskládá nás do svého starého chevroletu a vyrazí hluboko do města. Jede oklikou. Přes přejezd by to bylo sice o dost kratší, ale nikdo soudný si tady nevybere cestu, kde by musel až příliš zpomalit.

Vojta má v ruce čujku, přístroj se třemi anténami, který chytá obrazový signál dronů. Máme dohodu, že když na malém displeji čujky uvidíme naše auto, okamžitě vyskakujeme a prcháme každý na jinou stranu. Proto se taky nikdo nepoutá.

„Tady včera dopadly ty KABy,“ ukazuje Max a objíždí velikou díru v silnici. Projíždí ulicí plnou zničených domů, prudce zatáčí doprava a zastavuje na nádvoří nemocnice zakryté protidronovou sítí.

„Dřív se jezdilo z druhé strany, ale příliš často tam útočili na kohokoliv, kdo se přiblížil, i na sanitky,“ vysvětluje a vede nás do útrob nemocnice.

Potkáváme se s Daňou, který je v dobré náladě. „Byl jsem si zaběhat na hřiště a když jsem se vracel, najednou přiletěl dron. Už jsem nestihl nic udělat,“ líčí, jak přišel k úhoně.

Byl to „skid“, dron-bombardér. Na Daňu shodil granát, který mu střepinami provrtal nohu. „Naštěstí nic horšího, zvládl jsem ještě dojít domů,“ říká Daňa.

V nemocnici si poležel dva týdny a teď se chystá do Kyjeva, aby si tam zařídil dokumenty ke studiu. Jeho máma ale v Chersonu zůstane. „Kdyby tady nikdo nezůstal, čí by to pak bylo město?“ ptá se.

Odjíždíme zpátky do vesnice, kde bydlíme. Nad jednou z největších městských dopravních tepen zrovna dělníci napínají nové sítě, okolo postávají vojáci s puškami a sledují oblohu nad sebou.

Z výpadovky na Mykolajiv je to k nám už jen kousek, jen se musí projet skrz otevřenou krajinu. Čujka, kterou mám v ruce, najednou začne zrnit a na displeji se objeví cesta skrz pole. „Mám signál!“ křičím dopředu.

Alice mi přístroj vytrhne z ruky. „Frekvence 1500.“ FPV dron, nejhorší možnost.

Vojta šlápne na plyn, ale rychleji na téhle hrbolaté silnici stejně jet nejde. „Dojeď až pod ty stromy,“ říká Alice. Rychle přibrzdíme před asfaltovým hrbolem a pak se řítíme dál. Všichni sledují očima oblohu a snaží se na večerní obloze najít malou tečku. Najednou začne čujka zrnit a signál mizí.

„Zajdem pro pivo?“ ptám se, když zaparkujeme pod hustými korunami stromů u našeho domu. „Ale radši pěšky,“ navrhne Alice.

Popadneme batoh a kráčíme k místním potravinám. Ozve se siréna leteckého poplachu, ale to tady nikoho nezajímá. Obloha nad námi zůstává klidná.