Článek
V Michiganu, kde se často rozhodují celonárodní volby, budou hrát demokraté letos vabank. Do boje o Senát pošlou v listopadu další z nových hvězd progresivní levice.
Stranické primárky těsně vyhrál Abdul El-Sayed, 41letý epidemiolog, rodák z Detroitu, potomek egyptských emigrantů. Patří k řadě mladých politiků, kteří se profilují na americké poměry hodně doleva. A funguje jim to.
Z Evropy to může vypadat jako nesrozumitelná zpráva. Zvlášť pro ty, kteří mají se socialismem praktickou zkušenost a Ameriku berou jako protipól, kde se odpradávna každý stará sám o sebe. Nová vlna je ale dost silná na to, aby šlo tvrdit, že tu možná vzniká něco většího – nová definice, co znamená být levicový a být u toho zároveň populární.
Pořád platí, že jde primárně o ekonomický program. Koho zdanit, kolik peněz přerozdělovat, jak chránit zaměstnance. Politika pro „ty slabší“ jde ale v podání amerických demokratických socialistů (jak sami sobě říkají, byť konkrétně El-Sayed ne tak nahlas) trochu dál. A možná proto zabírá.
Už se nehraje jen o to, kdo je bohatý a kdo chudý. Důležitější je, kdo má moc a kdo ji nemá. Za koho se postavit.
Nájemníci proti developerům, pacienti proti systému nedostupné zdravotní péče, zadlužení studenti proti drahým univerzitám, zaměstnanci proti miliardářům. Nebo – což je téma, které v letošní kampani nelze přehlédnout – Palestina versus Netanjahu. Současná Amerika nabízí takových linií bezpočet.
Nejde samozřejmě o většinovou poptávku. Strach z rudé politiky je v USA známým pojmem a instinktivní věcí. Vládní tábor ukazuje na oponenty z levého proudu jako na nebezpečnou bandu komunistů. A také u demokratů je patrná panika, zda dílčí úspěch progresivních kandidátů nevyplaší středové voliče a nepohřbí šance strany získat zpět na svou stranu moc v zemi.
Mladší voliči ve městech – hlavní základna levice – ale o takové taktizování nestojí a je zjevné proč. Jde o generaci, která vstupuje do života s astronomicky drahým bydlením, studentskými dluhy, stoupající majetkovou nerovností a dalšími objektivními ekonomickými neduhy, které dohromady skládají chmurnou perspektivu, že i při nejlepší snaze bude těžké mít se líp než rodiče.
Může vypadat zvláštně, když newyorský starosta Zohran Mamdani (hlavní hvězda levého proudu) je ve velkém profilovém rozhovoru v New York Times zpovídán vedle lokálních témat čtvrtinu času z toho, co se děje v Gaze. Nejde ale jen o to, že mu na utrpení Palestinců zjevně záleží. Nýbrž o další součást téže stížnosti – systém je nastavený nespravedlivě ve prospěch mocných, zastaňme se těch, kdo „zůstali pozadu“.
Z Evropy to může vypadat, že se Amerika bláznivě pře o funkčnost tržní ekonomiky. Nebo že Demokratickou stranu ovládla skupinka muslimů, kteří nenávidí Izrael. Obojí je samozřejmě omyl.
Donald Trump profiluje sám sebe jako prototyp absolutního úspěchu. Praktikuje politiku pro ty, kterým se daří (včetně sebe), ti si to v jeho vidění zaslouží. Nová americká levice vidí svůj úkol přesně na opačném konci.
Brzy uvidíme, jestli to zabere i jinde než v New Yorku. A jestli z toho pak třeba nebude obecnější inspirace přesahující americké hranice.
