Nejdřív tu bydleli dělníci stavějící Temelín, pak uprchlíci. Teď tu hrají divadlo

Právě vrstevnatá historie tohoto domu se stala výchozím bodem nové divadelní inscenace nazvané Hotel Fatigue. Mezinárodní kolektiv pod vedením režiséra Pavla Štourače proměnil zčásti již zbouranou panelovou budovu v prostor, kde se lze do 12. srpna seznámit s několika desítkami let lidských osudů. Diváci mohou sledovat, jaké příběhy pamatují zdejší omšelé zdi a nakolik se změnil charakter místa, které po pracovnících elektrárny obývali lidé zasažení povodněmi, sociálně vyloučené osoby nebo ukrajinské uprchlice.

Tvůrci studovali historii výstavby temelínské elektrárny a vedli rozhovory s někdejšími rezidenty Blanice, z nichž někteří v projektu přímo vystupují. Výsledkem však není pouhé převyprávění historie.

Projekt vytvořilo Divadlo Continuo, založené roku 1992. Sídlí ve vesnici Malovice v bývalé zemědělské usedlosti pojmenované Švestkový dvůr, hrává ale po celém Jihočeském kraji na neobvyklých místech, jako jsou například opuštěná továrna, starý statek nebo vlak jedoucí noční krajinou. Novinka vznikla v rámci prvního ročníku festivalu Jižní svéráz. Přehlídku takzvané imerzivní a site-specific tvorby pořádá Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, které se v roce 2028 stanou Evropským hlavním městem kultury.

Po vstupu do hotelové lobby návštěvníky Blanice vítá až podezřele vlídný personál. Všichni se usmívají a hledí příchozím zpříma do očí. Fronta u recepce připomíná běžný hotelový provoz, jenže cosi nesedí. Herci zalití mrtvolně žlutým světlem při hledání pokojového klíče na okamžik usínají. Vyčerpání či dlouhodobá únava, k nimž odkazuje už anglický název Fatigue, se od prvních okamžiků stávají ústředním motivem dvě a půl hodiny dlouhé inscenace.

Hotel Fatigue využívá principy imerzivního divadla, jež se například odehrává na více místech zároveň. Také v tomto případě se divák volně pohybuje prostorem a vybírá si, na co zaměří pozornost. Není pouhým pozorovatelem, ale pomyslným hotelovým hostem, který může krátce komunikovat s personálem nebo si objednat nápoj u baru. Hranice mezi divadelní fikcí a běžnou situací se nenápadně rozostřuje.

V potemnělém sále bývalé restaurace čekají vedle nastoupených servírek a číšníků herci ukrytí pod průsvitným igelitem, jímž se při rekonstrukcích zakrývá nábytek, aby se na něj neprášilo. Postavy, patrně reprezentující někdejší obyvatele komplexu, jako mávnutím kouzelného proutku ožijí. Od zbytku uniformního personálu se odlišují výraznými kostýmy – lesklým županem, svatebními šaty či mundúrem.

Pod plachtou se schovává také trojice hudebníků. Kytarista, violoncellista a saxofonistka spustí línou soulovou skladbu a mezi rozmístěnými stoly se začne míhat obsluha. Tempo hudby i choreografie postupně narůstá. V nastalém shonu personál vedle objednaných nápojů roznáší také nahodilé předměty – cihlu nebo květináč s uschlou pokojovou rostlinou.

Tyto rekvizity se spolu s postavami v průběhu večera vracejí podobně, jako se člověku vybavují jednotlivé vzpomínky. Nemají jednoznačný význam. Smysl získávají teprve tím, jak se vyskytují v různých situacích a postupně vytvářejí zvláštní logiku opuštěného hotelu.

Ve druhé části večera jsou diváci rozděleni do menších skupin podle čísel na kartičkách s klíčem od pokoje. V doprovodu členů souboru postupně procházejí ubytovací částí, kde v pokojích o několika metrech čtverečních sledují krátké pohybové scény.

Tvůrci nerekonstruují konkrétní životní příběhy. Zajímá je spíše zkušenost dočasnosti, neustálé střídání obyvatel hotelu a vykořeněnost. Performeři ji ztvárňují prostřednictvím opakovaných, téměř mechanických pohybů uklízení či převlékání se, z nichž vyzařuje hluboká únava.

Důležitou roli hraje samotný prostor bývalé ubytovny. Hotel Fatigue využívá princip site-specific divadla, v němž inscenace vyrůstá z historie, kontextu i atmosféry místa. Oprýskané chodby, vlhké zdi i stísněné pokoje dodávají scénám autenticitu, kterou by bylo obtížné vytvořit v klasickém divadelním prostoru.

Na celkovém dojmu se podílí také zvuková složka. Hudební podkres složený ze šumu, skřípání a kovových zvuků zpočátku účinně podporuje melancholickou, místy až svíravou náladu, po čase však stejně jako některé komorní pohybové sekvence zachycující postavy při usínání začíná ztrácet svůj původní účinek.

Nejlépe fungují scénické obrazy zřetelně opřené o konkrétní historii místa. V jedné místnosti se diváci ocitají na dně přehrady Hněvkovice, zásobující temelínské reaktory chladící vodou. Popraskanou zeminu osvětluje pouze kužel baterky, kterým performer nasvěcuje drobné modely zatopených domů. Přestože jde o jeden z vizuálně nejsilnějších obrazů večera, bez znalosti této historické souvislosti zůstává jeho význam jen částečně čitelný.

Tísnivou atmosféru umocňuje všudypřítomný hlas, který po většinu představení instruuje performery. Závěrečná scéna situovaná do divadelní šatny záměrně odhaluje tvůrčí mechanismus: herci si před zraky diváků vyměňují kostýmy a plynule přecházejí mezi rolemi. Namísto narušení divadelní iluze to však ještě prohloubí pocit tísně – jako by se čas zasekl v nekonečné smyčce.

Hotel Fatigue skládá minulost z pohybových scén, hudby, výtvarných instalací i prostoru bývalé ubytovny. Výsledkem je sugestivní zážitek, který však místy spoléhá více na atmosféru než rozvíjení konkrétních lidských příběhů.

Když člověk po skončení představení za pozdního letního večera vyjde na popraskaný betonový plácek před budovou, mezi korunami vzrostlých stromů v dálce spatří chladicí věže Temelína, z nichž už více než čtvrt století nepřetržitě stoupá pára. Je to připomínka, že paměť míst netvoří jen lidské vzpomínky, ale také stavby, které své obyvatele přežívají a dál určují podobu krajiny, v níž jejich příběhy zanechaly stopu.