Nebýt kůlem v plotě: České zájmy v novém světě mezinárodních vztahů

Někdy dějiny plynou pomaleji, někdy rychleji – a někdy to vypadá, že se urvou ze řetězu.

Jako zrovna teď.

Aby s námi dějiny klopýtající dopředu nesmýkaly, potřebujeme modernizovaný, adaptabilní a akceschopný aparát zahraniční politiky. Aparát, který je dobře zorganizovaný a dokáže se opřít o expertizu ve svém nitru i širší odborné komunitě. Kompetence v zahraniční politice je schopnost dělat věci ve správný čas a na správném místě. Ale takhle se „trefovat“, to nejde bez schopnosti rozumět světu a číst komplexní mezinárodní realitu neschematicky, realisticky a bez geopolitických melodramat.

V tom máme, dlouhodobě, určité rezervy.

Změna, která ve světové politice teď probíhá, je rychlá, s otevřeným koncem, ale bezpochyby epochální. Podle nedávno zveřejněného průzkumu francouzského institutu IRSEM mezi skoro třemi stovkami evropských expertů na zahraniční politiku, není dnešní nestabilita žádná přeháňka. Je to definující prvek mezinárodního prostředí.

Nějakou dobu to tak určitě zůstane.

Geopolitika nenahrazuje globalizaci, odehrává se v jejích kulisách. Přibývá ozbrojených konfliktů. Podle uppsalského institutu UCDP probíhalo loni ve světě vůbec nejvíc válek s účastí alespoň jednoho státu. Roste počet jejich obětí, války jsou statisticky delší a účastní se jich víc stran, které v globalizovaném a zároveň „posthegemonickém“ světě snáze získávají patronát oportunistických vnějších hráčů hrajících své partie na regionálních šachovnicích. To je jeden z důvodů, proč je těžší v konfliktech přesvědčivě vítězit.

Instituce, mezinárodní i evropské – místa, kde probíhají formální jednání a rozhodování, ale také diplomacie jako celek a dokonce tedy i válka jako „poslední soud“ mezinárodních vztahů - přestávají sloužit jako nástroje k řešení sporů a krizí.

Mohlo by se zdát, že víc konfliktu znamená méně mezinárodní spolupráce. To ale, alespoň obecně, není pravda.

Zatímco v obraně a bezpečnosti vazby skutečně oslabují, třeba v oblasti a obchodu s digitálními službami to podle výročního barometru Světového ekonomického fóra neplatí. Co se ale mění, je rozmach flexibilní, dvoustranné nebo minilaterální spolupráce sdružující menší skupiny států, a ztráta významu velkých mnohostranných platforem. Spolupráce pokračuje, ale více oportunisticky a roztříštěně. Propisuje se do ní geopolitika, odehrává se na méně pevných základech a nese s sebou víc nespokojenosti a potenciálu konfliktu mezi ustavujícími se bloky.

Trendem dneška je informalizace mezinárodní politiky, od Afriky po Evropu, kde ad hoc uskupení jako třeba koalice ochotných pomáhat Ukrajině a pracovat na evropské bezpečnosti fungují mimo formální unijní instituce.

Proč? Protože jsou tato neformální uskupení cestou, jak obejít veta jednotlivých členských států EU – které jimi mohou sledovat nesouvisející cíle – a umožňují přizvat i spolupracující nečlenské státy (kromě Ukrajiny třeba Británii), které mají co nabídnout. Místo u stolu a hlas tu ale nikdo nemá jisté. A pojistky proti válcování dominantními aktéry jsou omezené.

Americké hegemonii odzvonilo, vstupujeme do posthegemonického světa. Nejde jen o koncentraci vojenské nebo ekonomické moci – ani bezkonkurenční vojenská síla ale USA války vyhrávat dlouhodobě nepomáhá –, ale o pořádání a utváření světové politiky v souladu s vlastními zájmy bez odporu ostatních.

Trumpova administrativa se snaží tento úpadek zvrátit cestou dramatického odvržení projektu liberálního uspořádání, za jehož architekta se liberální Amerika dlouho považovala.

V Trumpově světě je toto uspořádání – „infrastruktura“ mezinárodní politiky v podobě institucí a obecně dodržovaných pravidel – nástrojem v rukou „globalistů“, které je potřeba porazit na domácí frontě. Spojené státy prý kromě toho svazuje a oslabuje navenek. A ostatní, od Číny po Evropu, se vezou na jejich účet. Trumpova cesta z krize je chápat světovou politiku jako deskovou hru Monopoly.

Jenže moc se nerušeně přesouvá a rozplývá dál. Do stran k mocenským rivalům, zejména k Číně. Ta je dnes hlavním obchodním partnerem pro více než stovku zemí a Asie je dnes nezpochybnitelným centrem ekonomické globalizace s 60 procenty zaměstnanosti spojené se světovým obchodem se zbožím a službami. Spolu s Tichomořím generuje 60 procent světového ekonomického růstu.

Moc ale plyne i k menším státům budujícím si vlastní vlivové sítě a s většími možnostmi velmocemi vrtět, a také k nestátním aktérům.

Pro evropskou bezpečnost znamená Trumpova strategie rychlejší, konfrontační a méně uspořádaný přechod k „vzdálenému vyvažování“ (offshore balancing), tedy s minimem rozmístěných vojenských kapacit. V současnosti probíhající review rozmístění v Evropě to téměř jistě potvrdí.

Trend není nový – například Francouzi ho dokázali přečíst velmi dobře už v minulé dekádě, což podnítilo jejich prosazování konceptu evropské strategické autonomie. Způsob, jakým teď transformace NATO probíhá, ale klade na evropské partnery mimořádné požadavky, aby v co nejkratším čase dokázali nahradit americký vklad k odstrašení vojenské agrese, a to zejména ve scénářích konfliktu menší intenzity ze strany putinovského Ruska, které světových otřesů využívá ve snaze obnovit své impérium ve východní Evropě.

Tlak na tradiční i mezinárodní politické instituce posilují pohyby po digitální „velké stepi“. Tato step je novým polem globální politiky, které prochází napříč hranicemi států zuby nehty se snažícími chránit hranice prostoru své vnitřní suverenity před spontánně šířenými idejemi narušujícími politický status quo i před cíleným vměšováním ze strany konkurentů a nepřátel.

Jestli ve světě vládne „nepořádek“ nebo ne, to záleží na úhlu pohledu: pro západní veřejnost je tomu tak spíš než pro zbytek světa, která může vnímat posthegemonickou realitu méně jako „zánik civilizace“ a chaos a víc jako prostor k nadechnutí. Nebo jako „televizi“, na které běží souběžně velké množství kanálů a oni si mohou svobodně a lépe vybírat.

Jisté je, že podobu budoucího mezinárodního uspořádání zásadně promění umělá inteligence a další nové technologie, jejichž vývoj může dramaticky urychlit. Problém je, že to, jak překreslí mapy zdroje a vlivu mezi státy a dalšími aktéry globální politiky, a jaký vliv bude mít na politiku v nejširším slova smyslu, zatím sotva tušíme.

Umělá inteligence je technologie s širokým využitím. Prvenství ve vývoji v jejím případě proto ještě neznamená ekonomickou a politickou moc. Zásadnější dopad na produktivitu bude záležet hlavně na dobré infrastruktuře a vzdělané společnosti, která nástroje umělé inteligence dokáže dobře využívat.

Úspěch na tomto poli může významně ovlivnit, kde se bude nacházet centrum příští globální hegemonie. Umělá inteligence se hegemonem může stát i sama – a lidé si toho třeba ani nejdřív nevšimnou, nebo jí naopak moc rozhodovat za ně dobrovolně odevzdají v důsledku fatální krize důvěry v instituce, třeba po katastrofické světové válce.

Jaké vodítko pro orientaci v tomto tekutém světě může nabídnout obor mezinárodních vztahů?

Docela dobré. Tedy v případě, že ho nebudeme zkresleně vnímat jako karikaturu realistické školy, které se z jakéhosi důvodu v českém mediálním prostoru překvapivě dobře daří. Ani od něj nebudeme očekávat jednoznačnou odpověď na velké otázky po příčinách války a míru.

Studium mezinárodních vztahů nabízí řadu empirických poznatků, které nám pomáhají chápat kauzální souvislosti ve světě mezinárodní politiky, lokální i regionální dynamiky, ale třeba i roli kultury, norem a technologií ve světovém dění. Nabízí i nadčasové postřehy, jejichž zdrojem mohou být historické a teoreticky zakotvené studie, třeba o dnes velmi relevantním tématu ustavování, udržování a pádu hierarchických mezinárodních systémů – vycházející z toho, že globalizace a vzájemná spojení a ovlivňování i velmi vzdálených politických celků ani synchronizované dopady jevů, jako je změna podnebí, nejsou v lidské společnosti nic nového pod sluncem.

Realismus jako škola mezinárodních vztahů  – ten skutečný – může být zdrojem takových nadčasových postřehů. A to i pro autora článku, který se jinak ve své analýze Ruska v zahraniční politice jako bricoleura, šikovného kutila a autora udělátek rafinovaně využívajícího slabin druhých, který je ale zároveň sám zranitelný nečekanými událostmi, nechává inspirovat francouzskou teorií, jež s ním aspoň na první pohled nemá kromě pozorného studia moci příliš společného.

V zlidovělé verzi se realismus v české debatě často stává karikaturou sebe sama: přitakáním hrubé síle, která hýbe světem, a tak to prostě vždy bylo a bude, zatímco normy a právo tuto skutečnost, pronikavým zrakem pravého realisty rozkrytou, jenom zatemňují.

Jenže takový pohled není jenom empiricky nepodložený. Jako formativ zahraniční politiky malého státu je nepochopitelný a scestný, protože, ironicky, zastiňuje reálné možnosti, které česká zahraniční politika k prosazování svých zájmů má: kompetentní jednání ve spolupráci s dalšími. Slouží potom nanejvýš jako sedativum, vyviňující z pasivity: všechno podstatné přece stejně nakonec rozhodnou ti druzí.

Klasický realismus v mezinárodních vztazích přitom klade důraz na něco jiného než na hrubou sílu: nepřitakává svévolnému porušování norem (v machistickém chápání mezinárodní politiky pseudorealisty to je známka pravé suverenity), rozumí významu pravidel mezinárodní společnosti a dokonce i institucí, bez nichž bude každá rovnováha moci nestabilní.

Nemaluje vzdušné zámky, neklade nepřiměřené cíle, jeho vodítkem je národní, tedy veřejný zájem – který v případě menšího státu, jako je Česká republika, jednoznačně vede k důrazu na spolupráci na budování silného spolku evropských států skrze evropské instituce i aktivní účast v předivu neformálních koalic. Zkrátka kolektivní řešení bezpečnosti a prosperity.

Zahraniční politiku chápe jako svébytnou doménu, kde se veřejný zájem má naplňovat, a ne jako jeviště domácích přestřelek. A zdůrazňuje význam orientace a know-how v složitém světě mezinárodních vztahů, bez kterého praktická politika nemůže mít úspěch – jeho ambicí je vidět svět, jaký je. I když to, jako v případě jeho průkopníků, vůbec nevylučuje i snahu o jeho proměnu k lepšímu.

Takový realismus může být pro českou zahraniční politiku docela dobrou inspirací.