Spisovatelka versus dezoláti. Román zkouší popsat rozdělené Česko – marně

„Už jsi to viděla?“ ptá se spisovatelky Lady Kuntzové, hrdinky nového románu Viktorie Hanišové, vyděšená literární redaktorka Mája. Pak pouští klip, který zrovna zahltil internet: Staromódně vypadající muž vytáhne z kapsy zápalky a škrtne. Téměř okamžitě ho pohltí plameny.

„Vzpomínám si na pocit, jako by mě někdo čapnul za srdce a pořádně ho zmáčkl,“ líčí Lada bezprostřední emoce z videa. „Tehdy jsem to přičítala šoku – hořící člověk snímaný z několika úhlů není nic, co by bylo k vidění každý den –, ale ze zpětného pohledu si myslím, že už jsem tenkrát podvědomě věděla, o koho jde.“

Hoří ti táta, napovídá název románu Viktorie Hanišové, nedávno vydaného nakladatelstvím Host, v němž kdysi úspěšná spisovatelka spatří pokus o sebevraždu vlastního otce. Záhy zjistí, že byl politicky motivovaný – a rozhodne se pátrat po jeho příčinách. Také si poněkud cynicky uvědomí, že otcův brutální čin může sloužit jako vysvobození z tvůrčí krize. Zatímco starý muž umírá na nemocničním lůžku, spisovatelka se nedokáže zbavit lákavé myšlenky: „Tohle bude sakra dobrá kniha.“

Román Viktorie Hanišové podobně pochválit nejde. Zůstávají po něm nezodpovězené otázky, pocit nenaplněných ambic i rozpaky z nejasného tónu vyprávění, které ostatně prosákly i do propagačního rozhovoru. „Čím to je, že na roz­díl od před­cho­zích děl a přes tak závažné téma zde pro­bles­ku­je humor?“ ptá se Simona Barešová. „Aha, mně to ani moc vtipné nepřijde,“ odpovídá Viktorie Hanišová.

Těžko vlastně říct, jaké emoce má román vyvolat. Sterilní prostředí nemocnice, kde na lůžku umírá muž, který se symbolicky upálil před budovou parlamentu, jako by se propsalo i do jazyka. Explicitně popsané deformace těla střídají výčty Ladiných emocí, kterým jde ale věřit jen těžko. „Stesk po tátovi je totiž nesnesitelný,“ píše se v románu, jehož první část někdo přetřel dezinfekcí.

Hoří ti táta má něco málo přes 200 stran, přesto je ambiciózně rozkročený přes několik témat. Hanišová nabízí společenskou sondu, pátrání po tom, co se odehrává v hlavě člověka, jenž propadne kouzlu politických populistů a dezinformací, ale také ironický komentář o tom, že literatura problémy současného světa nevyřeší.

„Nemůžu zavírat oči před tím, co otce k činu vedlo. Klíčem je Vlastimil Werner,“ konstatuje vypravěčka románu Hoří ti táta, v jehož fikčním světě vládne Andrej Babiš, ale do popředí se dere také fiktivní předák nacionalisticky laděné partaje jménem Vlast, který nenávidí Evropskou unii, migranty i sexuální menšiny.

Hanišová líčí Wernera jako neurvalého burana, který své ovečky dokáže zmanipulovat k tomu, aby se přeměnily v lidské pochodně, ale sám se zajímá hlavně o peníze a slávu. Jinými slovy – co se politického populismu týče, Hoří ti táta nenabídne víc než jeho povrchní, stereotypní představu.

Ani thrillerově laděné vyústění, ve kterém se Lada a Werner setkávají tváří v tvář, dojem příliš nevylepší. Možná to ale Hanišové nejde mít za zlé. Zajímavou konfrontaci lidí z opačných konců společnosti v posledních letech nabídl snad jen Ondřej Štindl v románu Až se ti zatočí hlava, ve kterém se vyhořelý novinář rozhodne vyhledat svého internetového trolla. Próza z roku 2020 ukázala, že mezi dvěma nepřáteli může být mnohem víc blízkosti, než se na první pohled zdá.

Novinka Viktorie Hanišové bohužel selhává i na intimnější úrovni – ve vztahu otce a dcery. „Tohle tady, co leželo před tebou, ta divná mumie, jíž nebylo vidět do tváře, přece není tvůj táta, nemůže být. Ale kdo to tedy byl, Lado?“ ptá se sama sebe protagonistka. Po dlouhých kapitolách pátrání a vzpomínání nakonec k přesvědčivé odpovědi nedochází. To by samo o sobě nevadilo, kdyby se ovšem Hoří ti táta nakonec nespokojil s kapitulací.

„Tak furt neřeš, co ho dovedlo k tomu činu,“ radí spisovatelce její kamarádka Alice. „Stejně na to už nikdy nepřijdeš. A v jistým smyslu je to vlastně jedno.“ Důležitější je možná, jak s otcovou sebevraždou Lada naloží, dodává Alice. Nemusí zlo zarazit, stačí alespoň ho trochu zkrouhnout. Hlavně ať ale neudělá nějakou kravinu. Jenže úspěšná spisovatelka se bez napínavého závěru neobejde.

Nakonec je to právě sebeironicky laděná literární rovina románu Hoří ti táta, která příběh o rozdělené české společnosti mírně vyvyšuje nad průměr. Kdykoli se text dostane do slepé uličky, objeví se redaktor kritizující příliš zjednodušené líčení polarizované společnosti nebo Ladino pohrdání lidmi, kteří uvěřili dezinformacím a populistům.

K tomu, aby se z Hoří ti táta stal výjimečný román, ale ani sebekritický osten nestačí. Je sympatické, že se Hanišová nebojí rýpnout do literárního provozu, upozornit na to, že senzační příběhy nemají být důležitější než lidská důstojnost či právo na soukromí. Opakovaně píše také o limitech představivosti či autorské empatie, občas se snaží přetočit perspektivu. „Táta měl nakonec přece jen pravdu,“ uvažuje hrdinka románu. „Možná že na rozdíl od tebe pochopil, kam se ubírá tok dějin, a včas se vnořil do toho správného proudu.“

Ani sebezpytné momenty nové prózy Viktorie Hanišové ale nakonec nestačí k tomu, aby v literární diskuzi o rozděleném Česku přinesla něco objevného. Hoří ti táta selhává podobně jako liberální morálkou zatěžkaný román Radky Denemarkové Hodiny z olova nebo poněkud uspěchaná politická glosa Davida Zábranského Republika. Všechny jmenované knihy trpí stejným nedostatkem. Měly své čtenáře znejišťovat, nakonec ale hlásají jen rezignaci: Zkoušet pochopit ty druhé nemá smysl.