Řekl, že je mu špatně, a do bazénu nepřišel. Šampion Knedla byl trochu flink

Byl to jeden z nejdramatičtějších závodů mistrovství Evropy, které skončilo včera v Paříži. Ve finále znakové padesátky jedenadvacetiletý Miroslav Knedla vytřel zrak všem favoritům. O pouhou setinu porazil světového rekordmana Rusa Kolesnikova, o další dvě – jeho krajana Samusenka. V cíli nevěřil vlastním očím, zakrýval si obličej rukama.

Stejně reagoval ve Zlíně u televize bývalý osobní trenér mladého plavce Zdeněk Kasálek. Piplal budoucího šampiona čtyři roky, než ho předal dál, na univerzitu v americké Indianě.

A v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje Knedlovu povahu: „Nikdy si nepřipouštěl, že by ho někdo mohl porazit. A přehnaným respektem před starty taky netrpěl.“

Už jste mu stihl poblahopřát?

Psal jsem mu hned po vítězství, Mira obratem odpověděl. Před závody ho neruším, nechci vytvářet zbytečný tlak. Jinak jsme v pravidelném kontaktu. Jakmile přiletí z Ameriky, vždy mi zavolá.

S tréninkem mu nepomáháte?

Do toho se už nepletu. Na Indiana University má podepsanou smlouvu, podle které na jeho přípravu může dohlížet jen hlavní kouč reprezentace. Má rozepsaný program tréninků, do kterého se nesmí zasahovat. Jsou tam přísné podmínky, hlídají to.

Změnil se za ty dva roky, co spolu nepracujete?

Zůstal furt svůj, americké manýry nepřevzal. Jen trochu zesílil, zmužněl. Ale z hlediska plavecké techniky se mi zdá, že do něho vůbec nehrabali. Zapracovali jen na vyvlnění, to se mu ještě o kousek zlepšilo. Když jsme nad tím dělali my, jen se blížil k nejlepším. Teď, pokud mu všechno vyjde, vyjíždí na povrch spolu s absolutní špičkou.

Lidsky také dospěl?

Měl štěstí, že se dostal do opravdu silné plavecké skupiny. Tam mu uhýbat v tréninku nedovolí. Makají všichni, bez rozdílů. Jestli jsi šampion, nebo ne, na to ohled neberou. Proto se za ty dva roky zlepšil na dvoustovce o pět vteřin. To je obrovský posun, klobouk dolů.

V Americe ho hlídají víc?

Upletli na něho bič. Indiana University mu hradí komplet všechno: školu, ubytování, diety. Pokud by neplnil svoje povinnosti, okamžitě se s ním rozloučí. To vytváří určitý tlak. Daleko větší, než měl u nás ve Zlíně.

Dříve klidně mohl vynechat trénink, musel jste ho shánět.

Občas do bazénu nepřišel: Řekl, že je mu špatně. A já jsem to zbaštil (směje se).

V zámoří taková výmluva neobstojí?

Párkrát to zkusil. Zavolal trenérovi, že se nějak necítí. Napoprvé to ještě prošlo. Ale podruhé mu kouč řekl: Hele, když ti bude zle, přijdeš sem a já tě pošlu k našemu lékaři. Teprve ten se rozhodne, jestli je ti tak špatně, že nemůžeš na trénink. Tím to bylo vyřešeno, už byl klid.

Školní docházku také neměl vzornou?

Záškolák rozhodně nebyl, ale vzorňák také ne. Většinou dostával dvojky a trojky. Ale občas se stalo, že nějaké věci na gymnáziu jsem řešit musel.

Co třeba?

Většinou to bylo kvůli tomu, že musel kombinovat studium se sportem. Jednou jsme byli na soustředění v Thajsku a Mira měl na dálku domluvenou písemnou práci z matematiky. Jenže internet spadl, nemohli jsme se připojit. Podařilo se to, až stanovený čas prakticky vypršel. Ještěže zároveň s trénováním učím na tom samém gymnáziu. Zaurgoval jsem u kolegyně, ta mu prodloužila čas o hodinu.

Zdravé sebevědomí mu také nechybí.

Nikdy si nepřipouštěl, že by ho někdo mohl porazit. A přehnaným respektem před starty taky netrpěl. Na závodech nebyl ani moc nervózní. Za mě se to stalo jen dvakrát.

A to kdy?

Poprvé na juniorském mistrovství Evropy v Rumunsku. Tam ještě neměl potřebné zkušenosti, bylo mu teprve 17. Ráno závodil slušně, ale finále padesátky psychicky nezvládl. Dolehla na něho nervozita, zaplaval pod své možnosti. Skončil celkově pátý, a medaile mu utekla asi o čtyři setiny. Pak se to opakovalo na mistrovství světa v Dauhá před dvěma lety. Když nastupoval do finále znakové stovky, třepal se. Jinak si ani po porážkách vlasy na hlavě netrhá. Bere to v klidu. Nevyšlo to, tak co… Bláznit z toho nebude.

Amerika by mu měla vyhovovat. Tam člověk i tohle potřebuje.

Ale pozor, Mira vůbec není nafoukaný! Nikdy se nad nikým nepovyšoval. Jen má sebevědomí, nepřipouští si neúspěch. Je klidný a dokonce bych řekl - pokorný.

Byl jste u něho na návštěvě?

Když nastupoval do Indiany, někdo tam mohl jet spolu s ním na několik dní. Nechtěl jsem se do toho cpát, považoval jsem to za rodinnou záležitost. Domluvilo se, že tam poletí jeho taťka, ale tomu pak do toho něco vlezlo. Nakonec Mira odcestoval sám.

Nebál jste se o něho? Některé sportovní kariéry během studia v Americe vyhořely.

Určité obavy jsem měl. Bál jsem se, že lidsky ještě nedozrál. Doma měl všechno, rodiče kolem něho lítali. Byl to rodinný hotel „Mamas&Papas“ se vším všudy. V Americe si všechno musel zařizovat sám. Měl jsem strach, že zapadne, bude jen jeden z mnoha. Teď musím přiznat, že obavy byly liché. Trefil se s tou univerzitou, sedla mu. Už po půlroce bylo vidět, že to je pro něho správná cesta.

Na loňském mistrovství Evropy v krátkém bazénu získal stříbro, letos už má zlato. Kam to ještě může dotáhnout?

Pokud by na mistrovství světa v příštím roce v Budapešti urval medaili, byla by to bomba. To by udělal další obrovský krok nahoru.

A pak by za dva roky mohl startovat na olympijských hrách v Los Angeles, kde se poprvé představí znaková padesátka.

Jenže tam se nejprve musí probojovat. Pokud chcete závodit na olympijské padesátce, máte jenom dvě možnosti. Buď zvládnete na stovce nebo dvoustovce kvalifikační limit, pak se můžete přihlásit i na ten sprint. Bohužel to Mira ani s českým rekordem zatím nesplňuje. Nebo musíte být do šestého místa na závodech Světového poháru, které se konají na podzim příštího roku. Když si vezmeme v potaz, že se tam sjede plavecká elita z celého světa, jeví se to jako velmi těžký úkol.