Recenze: Budapešť 1957. Oscarový filmař pokračuje v líčení utrpení Židů

Dvanáctiletý Andor zjevně nechce žít v okolním světě. Říká to už úvodní záběr nového dramatu maďarského režiséra Lászlóa Nemese nazvaného Budapešť 1957, jenž sleduje střípky neradostné reality očima chlapce schovaného v jakémsi úkrytu. Většinu plátna halí nejasné temné obrysy. A podobně temný i trudný bude osud mladého hrdiny, který za druhé světové války přišel o otce a nehodlá se s tím smířit.

Autor uhrančivého debutu z prostředí nacistických vyhlazovacích táborů Saulův syn ve svém třetím filmu, který od čtvrtka promítají kina, opět vypráví historický příběh o neradostném období dějin.

Jeho novinka se odehrává v šedých konturách maďarské metropole rok po násilně potlačeném protisovětském povstání. Svět vnímá optikou malého protagonisty, převážně v detailech či polodetailech, jako by samotná kamera chtěla naznačit jak omezenou perspektivu mladíka, jenž si připadá ztracený, tak nejistou budoucnost.

Jenže zatímco Saulův syn nalezl způsob, jak o nesčetněkrát zpracovaném tématu nacistické minulosti vyprávět zcela jinak než dosud, Budapešť 1957 pojednává o té komunistické s akademickou odtažitostí. Jako by režiséra více zajímaly uličky, sklepení a stísněné byty vykreslené v sépiových odstínech než lidé, kteří zde žijí.

Je až překvapivé, jak málo dokáže Nemes do tohoto intimního a osobního příběhu publikum vtáhnout. V první půli dlouze variuje scény, kdy se Andor zlobí na matku Kláru a na celý okolní svět, který ho nechápe, přičemž vede obřadné monology ke zmizelému otci.

Film pokračuje v líčení osobních i celospolečenských traumat židovského obyvatelstva na přelomu první a druhé poloviny 20. století. Saulův syn hleděl na svět očima člena takzvaného sonderkommanda, tedy skupiny Židů, kteří se měli v Osvětimi „postarat“ o těla mrtvých spoluvězňů. A Budapešť 1957 o dekádu a něco později vykresluje další krušné dopady na přeživší nacistických zvěrstev, kteří se musí naučit fungovat v novém režimu.

Jenže snímek na dané téma nepřináší mnoho podnětného. A je jen jedním z mnoha. Chvílemi si divák skoro vzpomene na mnohá bezzubá česká historická dramata, která se tak často pokoušela vykreslovat hrůzy komunistického režimu jen úmorným poukazováním na to, jak byl ten režim zlý. Což byl, ale od umění bychom přece jen chtěli něco víc.

Nemes je sice subtilnější a také mnohem šikovnější režisér, avšak kromě obrazů okoralé architektury a podobně okoralých figurek, které se v ní pohybují, jeho film nenabízí příliš.

Ve druhé půli mu přece jen dodává novou dynamiku příchod muže, jenž schovával Andorovu matku za války a tvrdí, že je jeho otcem. Korpulentní řezník Berend, vybavený konexemi i motocyklem se sajdkárou, představuje odpudivou násilnickou figuru, která ovšem opět jen stvrzuje, že s režimem se paktují úlisní lidé.

Andor si odmítá připustit, že tento obhroublý člověk by mohl být jeho biologickým otcem, a ještě více se zatvrzuje vůči okolí.

V poslední půlhodině se tvůrcům přece jen daří přijít se záblesky melancholie, dotknout se publika bez nutnosti exhibovat. A samotný konec vyznívá nečekaně silně. Jenže přichází trochu pozdě, po dlouhých desítkách minut pochyb, jak mohl autor tak zdrcujícího a intenzivního debutu natočit tak unylé dílo. Obzvlášť když je částečně založené na osudu Nemesovy vlastní rodiny.

Jenže v tom často bývá obtíž. Téma, které se nás osobně silně dotýká, se nemusí automaticky dotýkat ostatních. A Nemes se tentokrát v obrazech poválečné Budapešti trochu ztratil. Ke konci se mu sice daří do snímku dostat intenzitu a tělesnost pramenící z postavy Berenda, jenž je zároveň hromotluk, alkoholik, prchlivec i dětina. Ale doslova i obrazně zastiňuje Andora, jenž vlastně celý snímek jen a jen odmítá vše, co se před ním odehrává.

Podobná repetitivnost někdy může prohloubit prožitek, tentokrát však má spíše opačný efekt.

Asi největší prohřešek snímku spočívá v tom, nakolik působí v posledku uhlazeně a akademicky, byť jsou tu výbuchy agrese či domácího násilí a téma je tak temné, jak jen může být.

Saulův syn neuhýbal pohledem a uměl divákům sugestivně, avšak bez zneužívání drastických výjevů ukázat hrůzy, které běžné lidské oko nemohlo spatřit. Budapešť 1957 je jen dalším dobovým dramatem, jež těká okolo témat ztráty svobody a zjitřené historie jedné židovské rodiny převážně nevzrušivým způsobem.

Je svazující vystřelit až na vrchol hned svým debutem. László Nemes zatím nenašel způsob, jak na něj navázat. Ve svém třetím počinu opustil perspektivu subjektivní kamery a pokouší se najít jinou optiku, jak příběh vyprávět očima protagonisty. V Budapešti 1957 ji bohužel nenalezl, Andor je navzdory přesvědčivému hereckému ztvárnění zapomenutelným hrdinou.

Vyprávět podobně krušné historické příběhy očima dítěte bývá zrádné. Může to vést ke kýči jako v případě snímku Život je krásný od Roberta Benigniho. Nebo se nepodaří skloubit dětské vidění světa se širšími dějinami a udržet jednotnou estetiku jako v nedávném slovenském snímku z období druhé světové války Ema a smrtihlav režisérky Ivety Grófové.

László Nemes se dostal do podobného paradoxu. Snímek vyprávěný pohledem malého Andora nedokáže být dostatečně osobní a osobitý, aby fungoval jako protipól velkých kolektivních historických dramat, jaká v maďarské kinematografii točil dnes již nežijící Miklós Jancsó. Přitom Nemes neumí přijít ani se širším pohledem na dějinné zlomy. Snad tento nesporně talentovaný tvůrce nezůstane autorem jediného oscarového hitu.