„Uvnitř ruských bank je vše shnilé.“ Experti říkají, jak zabírají sankce

Palivová krize, vysoká inflace, hořící rafinerie i sklady předních společností. V posledních měsících se množí známky napětí v ruské ekonomice a narušují obraz její odolnosti, který se Kreml navzdory západním sankcím snaží udržovat.

Pro Rusko jde o zranitelnou chvíli. A v ní Evropská komise chystá zatím největší balíček sankcí od začátku války.

Zatím není známý přesný harmonogram implementace těchto sankcí, pokud ale členské státy návrh schválí, celkový počet sankcionovaných ruských podniků, organizací i osob se podle šéfky unijní diplomacie Kaji Kallasové zvýší o třetinu.

Otázka ale zní, co ještě mohou sankce změnit.

„Hodnocení účinnosti sankcí by mělo začít ujasněním toho, čeho jimi chceme dosáhnout,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Ksenia Kirkhamová, která se na King’s College London věnuje mezinárodním sankcím a ekonomickému nátlaku.

Pokud je jejich cílem dlouhodobě oslabovat ruskou ekonomiku, jsou podle ní dopady viditelné. „Pokud ale mají Rusko přimět k ukončení vojenských operací na Ukrajině, je obrázek mnohem méně jednoznačný,“ poznamenává.

Rusko je dnes - podle některých dat - nejvíce sankcionovanou zemí na světě. Po začátku plošné invaze v únoru 2022 přitom Západ sázel na to, že ekonomický tlak Moskvu postupně připraví o peníze a technologie potřebné k vedení války a že se jeho dopady promítnou i do života běžných lidí.

Ruská ekonomika se ale nezhroutila a Kreml dokázal část obchodu přesměrovat jinam. Sankce zároveň ruskou ekonomiku změnily způsobem, který není na první pohled tak viditelný.

„Sankce jsou jako pomalý defekt pneumatiky. Nemůžeme od nich chtít, aby dělaly něco, co dělat nemohou,“ vysvětluje Seznam Zprávám Tom Keatinge z londýnského think tanku Royal United Services Institute. Podle něj je proto chybou čekat, že sankce ruskou ekonomiku náhle zničí. Jejich účinek se podle něj projevuje postupně.

Jedním z nejviditelnějších dopadů jsou podle Keatinga narušené dodavatelské řetězce. Rusko má problém získávat některé zboží a služby, které potřebuje k fungování ekonomiky. Vedle toho se potýká s vysokou inflací a vysokými úrokovými sazbami, které zdražují úvěry a omezují investice firem.

„Problémy sahají od ceny brambor až po potíže se získáváním náhradních dílů pro letadla Aeroflotu,“ popisuje Keatinge.

Právě na takové signály je podle něj potřeba se při hodnocení účinnosti sankcí dívat. Nejde totiž jen o to, zda se ruské HDP stále drží v kladných číslech. Důležité je, jak snadno mohou ruské firmy fungovat.

Keatinge přirovnává situaci ruských bank k finanční krizi z roku 2008. „Vypadají zvenčí v pořádku, ale uvnitř je všechno shnilé a nakonec se zhroutí,“ říká. Počet ruských bank, které v posledních letech zkrachovaly nebo musely být převzaty většími státními institucemi, je podle něj jedním z ukazatelů, který stojí za sledování.

Pokud ale sankce ruské ekonomice skutečně způsobují takové problémy, proč Moskva válku neukončí?

Protože jejich ekonomický účinek není totéž jako politický výsledek. Sankce mohou zvyšovat náklady na vedení války, zpomalovat modernizaci ruské ekonomiky nebo komplikovat přístup k technologiím. Samy o sobě ale nemusí Kreml přimět k rozhodnutí válku zastavit.

„Rusko má značné domácí zdroje, významnou průmyslovou kapacitu a vysokou míru soběstačnosti v klíčových strategických odvětvích. To mu umožňuje dlouhodobě udržovat své válečné úsilí,“ říká Kirkhamová.

Rusko se navíc od roku 2014 postupně připravovalo na možnost dalších západních sankcí. Po začátku plnohodnotné invaze pak ještě výrazně prohloubilo vztahy s Čínou a Íránem a část svých obchodních vazeb přesunulo mimo Západ.

Podle Keatinga přitom Moskva v roce 2022 některé kroky Západu podcenila. „Myslím, že Rusko bylo v roce 2022 šokované některými dopady sankcí.“ Jako příklad uvádí zmrazení aktiv ruské centrální banky.

Rusko se tak dokázalo přizpůsobit, aniž by dokázalo odstranit všechny následky sankcí.

Jeho ekonomika navíc podle ekonomů funguje do značné míry ve dvou rychlostech. Zatímco vojensko-průmyslový komplex těží z vysokých státních výdajů a má zajištěné financování, další části ekonomiky se potýkají se zpomalováním a rostoucími náklady. Ekonomické problémy proto samy o sobě neznamenají, že Moskva nebude mít peníze na pokračování války.

Další otázkou je, zda jsou evropské státy ochotné zajít dost daleko.

Keatinge tvrdí, že právě tady se sankční politika v posledních letech stává stále „více politickou“. Některé státy podle něj dávají přednost vlastním ekonomickým zájmům před tlakem na Rusko. Jako příklad zmiňuje Řecko a jeho obavy o lodní dopravu nebo belgickou neochotu podstoupit riziko spojené se zmrazenými ruskými aktivy.

„EU vždy říká, že bude Ukrajinu prostřednictvím sankcí podporovat tak dlouho, jak bude třeba. To ale není pravda. Bude ji podporovat tak dlouho, jak to pro ni bude pohodlné,“ říká.

A právě tady se podle něj skrývá prostor, kde by mohl mít nový evropský balík větší účinek než předchozí kola.

Pokud chce EU skutečně zvýšit tlak na Moskvu, nestačí jen rozšiřovat seznam sankcionovaných firem a jednotlivců. Musí také důsledněji vymáhat už existující omezení a zasahovat proti způsobům, kterými Rusko sankce obchází.

Moskva přitom dlouhodobě tvrdí, že sankce poškozují evropské země více než Rusko.

Keatinge připouští, že to je částečně pravda. „Ano, sankce Evropu poškozují. A měly by,“ říká. Podle něj jde o součást ceny, kterou evropské státy platí za podporu Ukrajiny.

Odmítá ale tvrzení, že by tento dopad byl větší než škody způsobené sankcemi Rusku. „Nevidím žádné evropské banky, které by trpěly špatnými úvěrovými portfolii,“ upozorňuje.

Pro evropské vlády tak podle něj zůstává hlavním problémem snaha vysvětlit veřejnosti, proč mají v sankcích pokračovat i ve chvíli, kdy jejich dopad není okamžitě viditelný.