Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Asi se shodneme, že jde teprve o výsledek. Ale devět kapel z 10 vám potvrdí, že to hlavní bylo nejdřív vymyslet název. Jak se budeme jmenovat?! Pak už to šlo nějak samo, a to kamkoli.
A se suchem to není jiné. Národní koalice pro boj se suchem (NKBS), to zní dobře. Zkratka je volná. Na plakáty je to použitelné. Jen pár věcí stojí za upřesnění.
Správný název je podle usnesení vlády skutečně „Národní koalice pro boj se suchem“, takže ne s velkým písmenem „Národní koalice boje proti suchu“ (jak stojí v jiném sdělení z vlády) ani „Národní koalice proti suchu“ (jak se objevilo v tisku, včetně jako obvykle rádoby uštěpačného titulku tohoto článku).
Smyslem koalice je tedy „boj s“, což naznačuje, že jde spíš o zvládání následků sucha než o to, aby sucho pokud možno ani nenastalo. To druhé by lépe vystihoval „boj proti“, tedy zmíněný neoficiální, o něco odhodlanější název.
Přísně řečeno: aby se dalo bojovat se suchem, musí se to sucho napřed dostavit, stejně jako nepřítel, kterému bude armáda čelit v bitvě. Ale výsledkem bitvy i výsledkem boje se suchem může být, že nepřítel bude zničen. Takže nakonec je název v pořádku, i klimaticky. Opravdu?
V útrobách státního aparátu příměr s nepřítelem a bitvou nemile selhává. Stálý pracovní orgán vlády se totiž jmenuje „Ústřední komise pro sucho“ a s tím nic nenaděláme, protože tak je to napsané v zákoně o vodách. Platí to i pro podřízené krajské oddíly, takže čteme, že královéhradecký hejtman „svolal první letošní jednání komise pro sucho“. Lekneme se: nezapomněl, že musí bojovat? Na čí straně stojí?
Tohle už zavání nedorozuměním, které má tváří v tvář nepříteli katastrofický potenciál. Zatímco všemu velí koalice boje se suchem alias proti suchu, styčný důstojník sedí ve vládní komisi pro sucho a dává směrnice krajským komisím pro sucho. Jako by to byli zmocněnci pro digitalizaci nebo pro národní bezpečnost. Co vlastně chceme?
Situaci ještě komplikuje nedostatek vhodných shodných přívlastků. Zatímco v případě povodní úspěšně fungují povodňové komise a štáby, za sucha se musí účel orgánů vyjádřit jinak. „Suchý“ ani „sucharský“ štáb nejde, na to je věc příliš vážná. Novotvary „suchový“ a „sušní“ jsou v Ústavu pro jazyk český neprůchodné. Nezbývá než znovu povolávat předložky: komise pro sucho, respektive proti suchu.
Rozhodující kvalitou NKBS samozřejmě není optimálně zvolená předložka, ale přídavné jméno Národní. Když je něco národní, není o tom pochyb a stojí to nejvýš, s výjimkou národní fotbalové ligy, která není první, ale tradičně a skandálně až druhá.
Závratný úspěch slova „národní“ není žádnou českou specialitou. Ale málokde ho vyztužili nápisem „Národ sobě“ v Národním divadle.
Pochopitelně, ani v redakci Šuplíku proti národům a národním umělcům nemáme vůbec nic. Jen se nám nechce tiše přihlížet tomu, jak slovo „národní“ ztrácí na ceně tím, že se používá u všeho možného. Platí to asi 150 let. Od národního obrození se navíc doba trochu změnila, takže příležitostí k volnému zaměňování etnického a politického národa je mnohokrát víc.
Když stojí slavné „Národ sobě“ nad oponou v divadle, znamená to něco jiného, než kdyby se „Národ sobě“ jmenoval státní investiční fond, což byl nápad místopředsedy ODS Pavla Drobila. To první odkazuje k jazykovému, to druhé k politickému, občanskému společenství. Nebo nejsme v roce 2026 obrozeni a odněmčeni až až a investovat nemůže kdokoli? Proč národ? Proč sobě? Komu?
Ale nic naplat, přívlastek „národní“ jsoucnu propůjčuje emoci a výraz všezahrnující jednoty. „Národním“ se sice často myslí totéž co „(celo)státním“, „hlavním“, „všeobecným“ nebo „českým“, ale národní je prostě lepší, to se nosí. Hymna je podle zákona státní, ale říkáme jí národní. Takže i úspěšný boj se suchem musí být národní, jeho vyhlídky to jakoby zvyšuje.
Přívlastek „národní“ v minulosti nezdiskreditovaly ani Národní fronta, ani Národní výbory. Národní podnik Budvar existuje dodnes, co je na něm kromě státního vlastnictví národnějšího než na jiných, těžko říct. Ale národní, to zní hrdě.
Národ se zjevuje i v názvech, kde o etnikum naprosto nejde: Národní je rozpočtová rada i Česká banka, Národní je centrála proti organizovanému zločinu (a ne pro zločin!), máme Národní soustavu kvalifikací a Národní bod pro identifikaci a autentizaci (možná i národních buditelů). Pracuje Národní dopravní informační centrum i Národní sportovní agentura. Nedávno jsme měli národního protidrogového koordinátora. Národní registr psů máme, bez ohledu na původ. Páníčků.
V názvech institucí je ale pořád co zlepšovat. Proč nejsou národní také Energetický regulační úřad, Ředitelství silnic a dálnic, Drážní inspekce a spousta dalších? Se slovem Národní na začátku by jim to přece šlo líp a radostněji. Národnímu NKÚ a Národnímu ÚHOSu jakbysmet.
Národní imunizační komise a Národní očkovací strategie se doufejme netýkají etnického národa sobě, ale politického národa. Národohospodářská fakulta se zabývá národním hospodářstvím bez ohledu na to, že pětinu jeho pracovní síly tvoří cizinci.
Rádo se zapomíná na to, že naše národní zájmy se musí zajímat i o ty, kdo se tu nenarodili.
V redakci Šuplíku rozumíme, že když se říká „mezinárodní“ (závody, právo, organizace, den žen atd.), ačkoli o interakci „mezi národy“ někdy nejde, těžko se bránit tomu, aby se všechno možné opatřovalo také národní visačkou. Nemyslíme si, že tu propadáme slovíčkaření, ani že by se dalo nad čímkoli národním pohoršovat. Jde nám o to, že jisté národní záležitosti jsou národními jinak a méně než Národní muzeum, galerie, knihovna, filmový archiv, parky, památník na Vítkově a Národní dožínky na Zemi živitelce.
Slovo národní dostává někdy trochu hurá laciný nátěr, přijde nám. Inflace mu neprospívá, dalo by se s ním šetřit.
A nemyslíme tím přejmenovat národní házenou, i ta je rodinným stříbrem.
