Mýtus o dávkách padá. Cizinci už tvoří víc než pětinu české pracovní síly

Česká národní banka zveřejnila novou analýzu o podílu cizinců na našem pracovním trhu. Je jich tu přes milion a tvoří dvaadvacet procent naší pracovní síly. „Bez nich už se náš pracovní trh neobejde,“ tvrdí autoři.

Z dat Českého statistického úřadu také vyplývá, že téměř 86 procent z cizinců už dnes tvoří takzvaní ekonomičtí rezidenti, kteří v Česku dlouhodobě pracují a vydělané peníze tu i utrácejí.

„Je to perfektní výsledek: 85 procent cizinců u nás pracuje a odvádí daně. Do produktivního věku jich spadá 80 procent, těch dalších pět procent tvoří senioři, kteří jsou stále ekonomicky aktivní,“ vysvětluje expert na mezinárodní migraci Roman Stojanov, z výzkumného týmu Spatial Hub.

Podle něj tato data jednoznačně vyvrací mýtus, že by sem cizinci chodili kvůli sociálním dávkám. „Z dat je jasně vidět, jak moc je to pro nás výhodné. V podstatě to vypadá, že cizinci svými odvody dorovnávají naše vlastní deficity ve zdravotním a sociálním pojištění,“ říká Stojanov. Upozorňuje zároveň, že migranti jsou především mladí lidé, kteří zdravotní systém téměř nevyužívají.

„Díky cizincům se ten důchodový systém vůbec daří držet. Oni tu odvádějí peníze, ale na důchod pak standardně buď vůbec nedosáhnou, nebo dostanou úplné minimum,“ dodává odborník.

Analýza České národní banky ukazuje, že zahraniční pracovníci jsou nejdůležitější pro ubytování, stravování a pohostinství. Významné zastoupení mají také ve stavebnictví. Nejméně z nich pracuje naopak ve veřejné správě, vzdělávání a ve zdravotní a sociální péči.

„To, že by nám lidé ze zahraničí brali práci, je naprostý mýtus. Cizinci totiž primárně míří do oborů, kterým se domácí pracovníci vyhýbají,“ říká expert Stojanov.

Často jde podle něj o zaměstnání, která jsou buď špatně placená, nebo splňují takzvaná „4D“ – z anglických slov dirty, dangerous, difficult a discriminatory (tedy profese, které jsou špinavé, nebezpečné, fyzicky náročné nebo společensky podřadné, pozn. redakce).

Vedle ochoty vzít jakoukoliv práci nabízejí migranti zaměstnavatelům ještě jednu stěžejní výhodu: flexibilitu. „Když potřebujete, aby pracovník zůstal na šestnáctihodinovou směnu, cizinec vám na to kývne. Mají rodiny daleko, jsou tu sami a chtějí vydělat co nejvíce, aby mohli poslat peníze domů dětem,“ vysvětluje Stojanov.

Proč cizinci, a to i ti vysoce kvalifikovaní, nepracují na lepších pozicích? Podle ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) Matěje Šulce za to může byrokratická a pobytová nejistota. Typickým příkladem jsou uprchlíci z Ukrajiny, kterým stát dává dočasnou ochranu maximálně na rok, aktuálně do března příštího roku.

„To je pro ně obrovská překážka. Řada zaměstnavatelů logicky upřednostní někoho, u koho má jistotu delšího legálního pobytu,“ popisuje Šulc.

Běžní zahraniční zaměstnanci mimo systém dočasné ochrany pak čelí ještě tvrdšímu existenčnímu tlaku. „Pokud přijdou o práci a jsou nezaměstnaní déle než 60 až 90 dní, přijdou o pobyt a hrozí jim vyhoštění z Česka. Ten systém po nich vyžaduje, aby byli za každou cenu zaměstnaní,“ upozorňuje Šulc.

K existenčnímu tlaku a hrozbě ztráty pobytu se navíc přidává ještě jedna bariéra, kvůli které i vysoce vzdělaní cizinci končí na podřadných pozicích: neochota českých úřadů uznávat jejich diplomy.

„Nostrifikace, tedy uznání jejich kvalifikace, je u nás stále velký problém. Běžně tu pak na opravdu málo kvalifikovaných místech pracují původním povoláním lékaři nebo učitelé,“ upozorňuje Roman Stojanov.

„Dopouštíme se tak toho, čemu se říká ‚brain waste‘. Doslova plýtváme jejich mozky, plýtváme zkušenostmi, znalostmi a kompetencemi, které tito lidé mají,“ dodává.

Důsledky takzvaného plýtvání mozky dopadají převážně na obory, které trpí personálním nedostatkem, jako je například zdravotnictví a sociální péče.

„Když by někdo chtěl být zdravotník v Česku, tak nestačí nostrifikace titulu, ještě musí projít celým postgraduálním vzděláváním, které trvá několik let. Teprve potom se může ta osoba stát například zdravotní sestrou,“ vysvětluje Šulc s tím, že sice chápe, že chceme udržet určitou kvalitu zdravotnictví, ale zároveň trvá opravdu dlouho, než se k tomu lidé propracují.

„Než se do něčeho takového pustí, musí mít vnitřní jistotu, že tu smí zůstat. Jenže pobyt mají reálně jistý jen do března a před volbami ještě část politiků mluví o revizích a ukončování pobytů. Těžko se pak takovým lidem dělá rozhodnutí obětovat tři roky času a peněz do vzdělávání. Ztratí motivaci a raději kývnou na hůře placenou, méně kvalifikovanou práci,“ dodává Šulc.

Zdravotnictví a sociální služby se podle Lenky Kohoutové, ředitelky Domova Sulická, cizincům rozhodně nebrání. Zásadní překážkou je však podle ní jazyková bariéra.

„My když vidíme, že se člověk umí domluvit, tak nemá nikdy problém, třeba zrovna v domově Sulická pracuje spousta lidí z Ukrajiny, protože mají dobrý jazykový základ,“ popisuje ředitelka domova, který pečuje o seniory i lidi s mentálním postižením.

Zprostředkovatelské agentury podle ní nyní domovům ve velkém nabízejí pracovníky z Filipín s argumentem, že na stlaní postelí přece není čeština potřeba.

„Pokud máte péči založenou na individualizovaném přístupu, potřebujete dobrý český jazyk. Péče začíná už u obyčejného: ‚Dobrý den, jak se máte? Jdu vám převléct lůžko,‘“ vysvětluje Kohoutová. Jazyková bariéra by například seniory nebo lidi s mentálním postižením mohla stresovat.

Zcela stěžejní roli naopak hrají cizinci v ubytování, stravování a pohostinství. Na konci loňského roku tvořili zahraniční pracovníci v tomto sektoru už 51,3 procenta veškerého personálu.

„Gastro je ze své podstaty mezinárodní obor s velmi nízkými kvalifikačními bariérami. Pro personál mimo kuchyň často stačí, když jste pracovití a umíte se usmát,“ vysvětluje člen představenstva Asociace malých a středních podniků Luboš Kastner.

Připomíná, že se obor potýká s obřím nedostatkem personálu. „Gastru zkrátka kriticky chybí lidé. Ta poptávka je tam mnohem větší než v jiných oborech,“ vysvětluje Luboš Kastner.

Práce v gastronomii má navíc u Čechů dlouhodobě špatnou reputaci. „Vnímáme to hodně jako takový ‚šmucik‘ obor,“ říká Kastner.

Podle něj reputaci ničil především fakt, že dříve nebylo možné oficiálně evidovat spropitné. „Hodně lidí by v gastru třeba i chtělo pracovat, ale chtěli také bydlet. A když jste bance nemohli vykázat skoro půlku svého příjmu, tak jste nedostali hypotéku. To ten obor zkrátka diskvalifikovalo,“ vysvětluje s tím, že se to ale během let lepší.

Ačkoliv u oborů, jako je gastronomie nebo stavebnictví, ukazují data poměrně jasný obrázek, celková čísla o trhu práce zásadně zkresluje jeden fenomén: agenturní zaměstnávání. Tito lidé totiž ve statistikách spadají čistě do škatulky „administrativní a podpůrné činnosti“.

Právě zde na konci loňského roku figurovalo přes 189 tisíc zahraničních pracovníků. Jde o vůbec největší přírůstek ze všech odvětví, od roku 2021 jejich počet vyskočil o bezmála 65 tisíc. Kde tito lidé reálně pracují, ale dostupná data neříkají. Agentury je fakticky posílají do průmyslu, logistiky nebo stavebnictví. Skutečný podíl cizinců v těchto oborech je tak vyšší, než ukazují oficiální grafy.

Zatímco pro české firmy jde o ideální způsob, jak se zbavit papírování, pro samotné cizince to představuje obrovské riziko. Podle Matěje Šulce z Organizace pro pomoc uprchlíkům agentury nezřídka zneužívají zranitelnosti cizinců, především jejich neznalosti systému a jazykové bariéry.

„Pro firmu, která si přes agenturu najme například uklízečky, je to výhodné. Zaplatí jim domluvené peníze a veškerou odpovědnost za pracovní podmínky nebo smlouvy hodí na ně,“ popisuje praxi Šulc. Následky podle něj v reálu nesou sami pracovníci a vykořisťování je na denním pořádku.

„Agenturní zaměstnanci jsou naši vůbec nejčastější klienti, kteří vyhledávají pracovněprávní konzultace. Nejčastěji řešíme, že jim nepřišla mzda, dostali zaplaceno méně, než měli slíbeno, nebo je pod tlakem donutili podepsat smlouvu v češtině, které vůbec nerozuměli. To jsou relativně standardní praktiky,“ uzavírá expert.

Z analýzy ČNB také vyplývá, že na českém trhu dál posiluje role zaměstnanců ze zemí mimo EU, které do Česka táhnou lepší ekonomické podmínky. Absolutním rekordmanem jsou Filipíny, odkud počet pracovníků od konce roku 2021 vyletěl o 422 procent. Výrazně přibývá také lidí z Indie, Kazachstánu, ale i Číny, Vietnamu, Mongolska či Moldavska.

Zcela opačný trend pak statistiky ukazují u našich dřívějších tradičních zdrojů pracovní síly, například u pracovníků z Polska, Rumunska i Bulharska.

„Tyto země zaznamenaly větší ekonomický růst než Česká republika a tamní reálné mzdy se přibližují těm našim, nebo už jsou téměř na stejné úrovni. Pro jejich obyvatele tak mizí důvod chodit pracovat k nám. Pokud si chtějí vydělat víc za stejnou práci, půjdou dál na západ,“ vysvětluje odborník Stojanov.

Podle něj to ale neznamená, že by v české ekonomice klesla poptávka po levné a flexibilní pracovní síle. „Tyto Evropany tak zkrátka nahrazují ještě levnější pracovníci,“ dodává.

Častým hnacím motorem, proč k nám zahraniční pracovníci jezdí, je snaha finančně zajistit rodinu ve své domovské zemi. Objem takzvaných remitencí, tedy peněz odesílaných cizinci domů, výrazně roste. „Zásadním spouštěčem pro nárůst remitencí jsou krizové situace v domovině, typicky přírodní katastrofy nebo války,“ vysvětluje Stojanov.

V roce 2025 bylo podle Českého statistického úřadu nejvíc peněz odeslaných na Ukrajinu, a to 17,1 miliardy korun. Na druhém místě bylo Slovensko se čtrnácti miliardami.

Obavy, že zahraniční pracovníci vyvádějí z Česka obří kapitál a představují hrozbu pro tuzemskou ekonomiku, ale expert jasně odmítá. Dvě miliardy eur ročně poslané do zahraničí podle něj blednou v porovnání s chováním nadnárodních firem.

„Dvě miliardy eur nejsou nic oproti desítkám miliard eur, které odcházejí na dividendách. Je to naprosto zanedbatelná částka,“ zdůrazňuje Stojanov. Navíc dodává, že do České republiky ze zahraničí každoročně přiteče přibližně 60 až 65 miliard korun. Česko je tak dlouhodobě čistým příjemcem a z mezinárodních převodů získá mnohem více peněz, než kolik cizinci odešlou.

Ačkoliv statistiky jasně ukazují masivní přínos cizinců pro státní kasu, v realitě tato čísla často naráží na společenskou únavu. Podle Romana Stojanova je ochladnutí prvotního nadšení pro pomoc uprchlíkům zcela přirozený proces. Zásadní problém ale vidí v tom, že česká společnost nedokázala vybudovat dostatečnou odolnost proti těm, kteří začali humanitární a sociální aktivity zpochybňovat.

„Měli bychom vybudovat takovou atmosféru, která řekne: ano, jsou tady možná i nějací lidé, kteří zneužívají sociální dávky, ale drtivá většina to nedělá. A dnešní statistika to jasně dokazuje. Vždyť 85 procent z nich pracuje,“ zdůrazňuje expert.

Atmosféru ve společnosti podle něj cíleně zhoršují sami politici, kteří si na negativním postoji k Ukrajincům a imigrantům obecně postavili svou kampaň. Expert v této souvislosti varuje například před situací v sousedním Polsku, kde už kvůli podobně vyhroceným náladám dochází i k násilným incidentům.

„Jsou to lidé, kteří už jsou natrvalo součástí naší společnosti a pomáhají vytvářet náš ekonomický růst a naše bohatství. Tím, že drtivá většina z nich pracuje, se na něm v přepočtu podílejí dokonce více než samotná majoritní společnost,“ uzavírá Stojanov.