Článek
Skončilo období blahobytu a bezstarostnosti, protože na svět dopadají zásadní politické a klimatické zvraty. Možná jste o tom už slyšeli. Řekl to francouzský prezident Emmanuel Macron členům své vlády 24. srpna 2022. Jeho projev, výjimečně přenášený živě, zaznamenala světová média jako podstatnou událost.
Vždyť takhle držitelé moci obvykle k lidem nemluví. Politický standard je slibovat, že bude líp, a ne varovat, že bude hůř.
Spíš než zadání pro ministry to vyznělo jako varovný prst intelektuálů, zkoumajících odvrácenou stranu konzumní společnosti.
Macron tenkrát hovořil v kontextu války na Ukrajině, energetické krize, veder a lesních požárů. „To, co zažíváme, je spíše velký otřes a velký převrat. Konec něčeho, co by se mohlo zdát jako hojnost. Konec hojnosti produktů a technologií, o kterých jsme se domnívali, že je budeme mít kdykoliv k dispozici,“ citoval ho tisk.
O čtyři roky později se dá soudit, že Macronův projev vzala voda. Ne doslova, samozřejmě. Energetická krize je tu zase - o něco slabší než v roce 2022. Válka je tu pořád. Vedro, sucho a požáry jsou tu zase - v Evropě o něco horší než tehdy. A politický slovník, i ten Macronův, se nepřekvapivě vrátil do realistických kolejí. Intelektuální úvahy se odkládají na neurčito, praxe opatření a řešení vítězí.
Plno úkazů z letošního léta je nepříjemně povědomých. Záběry spálenišť a žhnoucích měst. Omezování spotřeby vody a elektřiny. Výzvy k šetření kvůli nedostatku, jako v roce 2022.
Společenská poptávka volá po odstranění problému a návratu ke statu quo kvality života, ne po velkých slovech, která vystihnou náš problém.
Až na to, že „někdo to říkat musí“. I voličům.
Za Macronův „blahobyt a konec bezstarostnosti“ si takzvaně nic nekoupíme. Z pohledu babišovského „řešení přímo a hned“ jsou to platonické, respektive malověrné až zapovězené úvahy. Přesto jsou nutné.
Aby měly všechny ty boje s klimatickými pohromami opravdové vyhlídky na úspěch, musí je doprovázet odpovídající popis současného stavu. Formulovaný prostřednictvím dat, ale i jako pár slov předznamenání, které propůjčuje opatřením celkový smysl.
Jeden politik vyhlašuje, že „skončila klimatická krize“. Jiný zase, že „skončila doba bezstarostnosti“. Můžeme si vybrat. Ten první nabízí sladký nápoj zapomnění. Ten druhý nepříjemnou pravdu, ale také motiv, proč mít vůli k obětem a o něco se snažit. Ještě by mohl dodávat: „Spolu to zvládneme.“
V pondělí 24. srpna 2026 se v Praze sešla Ústřední komise pro sucho za účasti členů Národní koalice pro boj se suchem. Protože se píše sudý rok, komisi předsedá ministr zemědělství, v liché roky ho střídá ministr životního prostředí, který je také předsedou Ústřední povodňové komise. Každým rokem. Ministr zemědělství Šebestyán před jednáním komise pro sucho pravil: „Jdu tam i s tím, že se může stát, že nám ty srážky v letošním roce klidně spadnou, a musíme se tak připravit i na druhou variantu, že najednou té vody bude moc.“
Na první dobrou - navíc, když venku už nepadáme horkem - se dá ušklíbnout, proti čemu tedy hodláme bojovat dřív a jestli Národní koalici pro boj se suchem nepřejmenovat, nebo si pořídit ještě jednu takovou pro povodně.
Sucho a klimatické extrémy nejen zvládneme, ale i odvrátíme, když uznáme, že doba bezstarostnosti skončila. V opačném případě se bude „boj“ propadat do nesmyslnosti, podle toho který živel zrovna v povětří vládne. Všechny ty komise a tisíce technických opatření potřebují nějaké společné „proč“. Protože zlaté časy jsou pryč.
I kdyby to bylo od Macrona jen plácnutí do vody, tak zaplaťpánbu za důležité politiky, kteří se alespoň odváží otevřít ústa.
