Poplatky, dividendy, na co pozor. Jak správně vybírat akcie

Představte si dva investory. První si za deset tisíc korun koupí akcie jedné firmy, které věří. Druhý stejnou částku pošle do fondu, který drží akcie stovek společností z celého světa. Oba investují do akcií, ale jejich cesta i riziko jsou jiné.

Právě tady začíná další důležité rozhodování investora. Nestačí vědět, že chceme investovat „do akcií“. Musíme si také vybrat, zda jednotlivé firmy budeme vybírat sami, nebo si koupíme fond, který jich může držet desítky, stovky či tisíce.

Když kupujeme akcii konkrétní společnosti, rozhodujeme sami, které firmě věříme. Pokud se jí bude dařit, můžeme na růstu její ceny vydělat. Pokud se dostane do problémů, ztráta může být výrazná.

Výběr jednotlivých akcií proto klade na investora větší nároky. Měl by rozumět tomu, čím firma vydělává, jaké má dluhy, konkurenci nebo vyhlídky. A hlavně by neměl zapomínat, že ani skvělá společnost nemusí být skvělou investicí za jakoukoli cenu.

Fond oproti tomu sdružuje peníze mnoha investorů a investuje je podle předem stanovených pravidel. Jeden fond může vlastnit akcie stovek firem, jiný státní a firemní dluhopisy a další může oba typy investic kombinovat.

Vedle běžných podílových fondů a ETF existují také fondy využívané v penzijním spoření. V Česku například penzijní společnosti spravují účastnické fondy v rámci doplňkového penzijního spoření. Ty mohou investovat například do akcií či dluhopisů, zároveň ale fungují podle vlastních pravidel a jsou součástí státem podporovaného systému spoření na penzi.

Ať už jde o běžný podílový fond, ETF nebo účastnický fond v penzijním spoření, důležité je hlavně to, co drží uvnitř. Fond si totiž můžeme zjednodušeně představit jako „obal“, do kterého lze poskládat například akcie, dluhopisy nebo jejich kombinaci.

Pro investora má takový široce rozložený „košík“ jednu velkou výhodu. Když se jedné z mnoha firem přestane dařit, nemusí to mít na celý fond tak ničivý dopad, jako kdybychom měli všechny peníze v jediné akcii. Tomuto rozložení peněz mezi více investic říkáme diverzifikace.

Fondy mohou mít různé podoby. Tradiční podílový fond investor zpravidla nakupuje prostřednictvím investiční společnosti, banky nebo jiného prodejce. ETF je fond obchodovaný na burze, takže jej lze během obchodního dne koupit nebo prodat podobně jako akcii.

Důležitější než samotná zkratka ETF je ale to, co fond skutečně vlastní a podle jakých pravidel investuje. ETF může obsahovat stovky světových akcií, ale také třeba jen firmy z jednoho odvětví. Široce zaměřený fond proto může riziko dobře rozkládat, zatímco úzce zaměřený fond může výrazně kolísat.

Samotná forma fondu ale ještě neříká, jakým způsobem jsou investice uvnitř vybírány. ETF si mnoho lidí spojuje s pasivním kopírováním indexu a podílové fondy naopak s aktivním výběrem investic. Ve skutečnosti to ale není tak jednoduché. Existují i aktivně řízená ETF a naopak podílové fondy, které se drží předem daného indexu.

U aktivně řízeného fondu rozhoduje správce nebo tým portfolio manažerů. Sledují firmy a trhy a určují, co koupit, prodat nebo naopak vůbec nedržet. Cílem může být například překonat určitý tržní index.

Za tuto práci ale investor platí. Aktivní fondy proto zpravidla mívají vyšší náklady než jednoduché fondy, které pouze kopírují index. A ani zkušený správce nemá zaručeno, že bude dlouhodobě úspěšnější než trh.

Pasivní fond se naopak nesnaží hledat příští vítěznou akcii. Místo toho se drží předem stanoveného indexu, například S&P 500 nebo některého širokého světového indexu, a snaží se co nejvěrněji kopírovat jeho vývoj.

Samotný index si koupit nelze. Je to v podstatě měřítko, které ukazuje, jak se vyvíjí určitá skupina akcií, dluhopisů nebo jiných investic. Investor si proto kupuje fond, který tento index napodobuje.

Ani pasivní investování ale neznamená bezpečí. Pokud celý akciový trh prudce klesne, fond, který ho kopíruje, klesne s ním. Výhodou pasivního přístupu je především jednoduchost a zpravidla nižší náklady. Právě nízké náklady a dlouhý čas zdůrazňoval zakladatel investiční společnosti Vanguard John Bogle.

Bogle tuto myšlenku používal při vysvětlování toho, že průběžné náklady se stejně jako výnosy projevují rok za rokem a jejich dlouhodobý dopad se postupně násobí.

Poplatky vypadají na první pohled nudně. V dlouhém horizontu ale mohou patřit k nejdůležitějším číslům, která investor sleduje. Představme si dvě modelové investice po 100 tisících korun na 30 let. Pro jednoduchost předpokládejme, že obě před odečtením nákladů vydělávají sedm procent ročně.

U první investice počítejme s průběžnými náklady jedno procento ročně. Po jejich odečtení by investorovi zůstávalo zhodnocení přibližně šest procent ročně a po třiceti letech by měl asi 574 tisíc korun.

U druhé investice budou průběžné náklady dvě procenta ročně. Čisté zhodnocení by tak kleslo na pět procent ročně a stejných 100 tisíc korun by za třicet let vyrostlo přibližně na 432 tisíc korun. Rozdíl činí zhruba 142 tisíc korun.

Na trhu samozřejmě najdeme investice s nižšími i vyššími náklady. Tento příklad proto neříká, kolik by měl konkrétní fond stát. Ukazuje pouze, jak velkou „paseku“ může v dlouhém horizontu udělat jediný procentní bod v průběžných nákladech.

U fondů proto není dobré sledovat jen případný vstupní poplatek. Zvlášť při dlouhém investičním horizontu jsou důležité průběžné náklady, které se odečítají opakovaně rok za rokem. U některých produktů se mohou přidat výkonnostní poplatky. Při nákupu ETF pak mohou vzniknout také náklady na samotný obchod, převod měny nebo rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, takzvaný spread.

Jednotlivé akcie, aktivní fond ani pasivní ETF nejsou automaticky správnou odpovědí pro každého.

Kdo chce vybírat jednotlivé firmy, měl by počítat s tím, že tomu bude věnovat čas a že několik špatných rozhodnutí může portfolio citelně zasáhnout. Fond může výběr výrazně zjednodušit a rozložit peníze mezi více investic. U aktivního fondu zase svěřujeme rozhodování profesionálovi, ale musíme sledovat, kolik za jeho práci platíme.

Pro začátečníka je proto užitečnější než otázka „co vydělá nejvíc?“ několik jiných: Čemu rozumím? Jak široce mám peníze rozložené? Kdo rozhoduje o tom, co se kupuje? A kolik mě to stojí každý rok?

Právě odpovědi na tyto otázky často řeknou o investici víc než její výnos za posledních dvanáct měsíců.